Na dlouho dopředu avizovaný koncert téhle rakouské senzace jsem se těšil jak děcko. Zvláště proto, že jsem Anju objevil až těsně po vychvalovaném pražském koncertě z března tohoto roku.

Na Flédu jsem dorazil nesmyslně brzy, ale když se ani kolem původně plánovené osmé hodiny nestačilo kolem baru a v předsálí klubu srotit více než několik málo lidí, rodily se obavy, jestli rychle nabyvší rozruch kolem Soap&Skin stejně tak rychle neopadává. Obavy se rozplynuly a během následující hodiny, než se začalo pouštět do sálu, se prostory rychle naplnily. Čekání je otravné, tak si ho krátím fantazírováním o tom, kterak Anja masturbuje v backstage, a studiem typologie přítomného diváctva. Dorazila nesourodá směska hipsterů, kteří se přišli pochlubit novou patkou a obroučkami, puberťaček, fotrů, Rakušanů a několika nápadně starých lidí. S tričkem Slayer si tu připadám drobet nesvůj, ale Brno je přátelské a multi-kulti friendly město, nikdo se tu na mě nemračí, a tak se kolem deváté odebírám do sálu, kvůli dnešnímu koncertu speciálně upravenému tak, aby se docílilo co nejinkoustovější tmy. Celý prostor je důkladně zakrytý matnou látkou, na strop přibyly bodové reflektory. Anja nás napíná, vypadá to na drobné technické potíže, po pódiu pobíhá technik a cosi řeší. Mezitím se z reproduktorů linou nevydané či dost radikálně remixované nahrávky. Nic, z čeho by se dalo vyčíst její další hudební směřování, každopádně dost záživný poslech. Hlavně skladbu s decentní basovou a kytarovou linkou a nezvykle apatickým zpěvem bych si dal znova.

Netrvá to dlouho a pódium se za tónů industriální Deathmental halí do kouře a z něj vylézá Anja, bez nějakých gest přistoupí k mikrofonu a spustí. Ale hned ze začátku je něco špatně. Nebo spíš jinak. Skladbu jsem slyšel tisíckrát, při poslechu ze sluchátek zadupávává do země. Od jejího živého přednesu jsem čekal ještě intenzivnější zážitek, jenže on ne a ne přijít. Chyba byla především v nápadně nízké hlasitosti, při ní se zadupává těžko, a své dodal i element neživosti produkce, kdy 90 procent zvuku, včetně většiny vokálů, znělo z half-playbacku.

Při následujícím bloku zhruba sedmi skladeb, teď už podaných v sedě od piána, už bylo lépe. Pár slov ke zpěvu. Především, Anja při něm vypadá tak krásně, až to hezké není. Za druhé, brněnský koncert ji zastihl ve znamenité hlasové i intonační kondici. K některým skladbám si Anja přizvala druhou vokalistku, s níž si vystřihla opravdu pěkné dvojhlasy (zejména při těch v Cynthia naskakovala husina). Co mě ale zarazilo, to byl tón vystoupení. V Trymově reportu z pražské Archy se píše o nervní atmosféře, vyhrocených emocích. Ano, odehrálo se nějaké to přerušení skladby, pofňukání si, a následné rozpačité pokračování (Vater), ale jinak se vystoupení neslo veskrze v civilním duchu. Anja dokonce mimořádně disciplinované publikum (tleskalo se vždy až po doznění posledního tónu, zato silně a dlouze) tu a tam odměnila širokým úsměvem a potleskem. Při coveru She's Crazy došlo k vzájemnému rozesmívaní s hostující zpěvačkou. Ne, tohle není ta stejná Anja jako před půl rokem. Tahle je vyrovnanější. Arteterapie zřejmě zabrala.

Tišší první třetina koncertu se nakonec ukázala být záměrem, koncert gradoval nejen dramaturgií, ale i hlasitostí a změnami nasvícení scény. Decentní světelné kužely vystřídalo na prostřední část koncertu červené světlo, to zase efektní reflektory při The Sun. Nejkontroverznější rys koncertu, absenci orchestru, nakonec výrazněji odnesla jen Marche Funébre, kde je to křoví potřeba k navození výpravné atmosféry. Vrcholem devadesátiminutového setu se díky promyšlené a vypointované dramaturgii stala následující, nealbová Sugarbread, emoční inferno, při kterém ani nevadilo, že Anja neprožívá, ale hraje roli.

Nakonec jsem dostal něco trochu jiného, než pro co jsem si přišel. Před časem jsem tu v diskusi napsal "Anička Plašková seřve Flédu a já budu konečně u toho." Anička místo seřvání Flédě "jen" zazpívala a na cestu domů publiku přibalila místo depresí a pocitů "z hloubi ženy" jen dobrý dojem z povedeného koncertu. Nepochopte mě špatně, bylo to pořád velmi silné, ale když já chtěl spíš ty deprese...