Při příchodu do smíchovského Futura přibližně kolem půl osmé večer to ještě vůbec nevypadá, že se tu dnes večer odehraje koncert jedné z vedoucích kapel kdysi velice populární vlny göteborského melodic deathu. Prozradím dopředu, že v průběhu večera se prostory sice uspokojivě zaplní, ale o nějakých tlačenicích nebo přeplněnosti se (naštěstí) vůbec nedá mluvit. Těžko říct, co je důvodem - jestli to, že se Soilwork vrací do stověžaté Prahy jen po velmi krátké době od loňského koncertu v Akropoli a v rámci propagace v podstatě jedné a té samé desky a navíc se v Čechách představili i jako součást letošního Brutal Assaultu, či jestli je to tím, že Soilwork už prostě tolik netáhnou a dnešní mládež tohle už zrovna dvakrát nebere. Ve výsledku je to ale vlastně stejně jedno...
Po obligátním delším čekání vchází na pódium první předkapela a celý sál čumí, co se to děje. U původně avizovaných Zimmer's Hole bylo již předem ohlašováno, že tohoto turné se nakonec nezúčastní, místo nich se pak v médiích na soupisce začala objevovat jakási údajně polská sebranka SFA. Až z oficiálních stránek Soilwork se dozvídám, že jde o zkratku Skull Fuckers Anonymous, což by odpovídalo - na pódiu stojí asi pětice týpků oblečených do černých odpadních pytlů a na hlavě mají cosi, co připomíná něco mezi plynovou maskou a Darthem Vaderem z Hvězdných válek. Vzápětí rozjíždí svojí verzi grindového soundtracku k přírodopisnému dokumentu z vepřových jatek. Lidi v publiku nechápavě zírají nebo se na sebe pobaveně otáčejí. Po asi 5 minutách nekoordinovaného hluku, chrčení a chroptění přichází pár bedňáků a "kapelu" vykopou z pódia. I těch pár minut mi ale stačí k tomu, abych si myslel, že jsem celou tuhle srandu prokoukl. Pořízek u mikrofonu, ač zabalen do zmíněných propriet, se prozradil typickým škubáním hlavou a chytáním se za čelo. Jasnej Björn. Předpokládám, že i zbytek ansámblu byl nějak sestaven z hlavních dvou kapel a kdo bubnoval, to je asi hádanka ještě lehčí. Bicí byly stejně jenom jedny. Jestli plácám blbosti, klidně mě opravte ;-)
Debutní deska One-Way Mirror je venku jen pár měsíců, ale díky známým jménům si už stačila nadělat spoustu fandů. Svědčilo o tom vřelé přijetí, kterého se jim dostalo po nástupu na prkna Futura a jak by taky ne, hitový a skoro až tanečně chytlavý moderní metálek v podání tří pětin současných nebo bývalých členů Scarve (čert aby se v tom už vyznal) a u kytar bráchové Potvini, prostě takový francouzský all-star band, to muselo chytnout každého, koho kdy bavili Soilwork. A Jednostranné Zrcadlo baví taky, sebe i publikum. Rozjezd obstarává stejně jako na albu klipovka Destination Device a pokračuje se dál v podobně šlapavém duchu, po druhém songu Guillaume odhazuje frajerskou kšiltovku a rozpouští bizzárovský drdol, aby mohl řepu provětrat pořádně, na zpěv ale nezapomíná a zpívá mu to ten večer náramně, i když mně občas pořád štve s tím zlozvykem odtrhávat si mikrofon od huby předčasně. Basák zase na sebe poutá pozornost cipískovskou čepičkou a červeným tričkem LAMA á la logo Puma. Hrají se jinak ty nejzásadnější věci z debutu - As You are Now, Danger Calling, 21st Century, Empty Spaces a zapomenout se samo sebou nesmí ani na neuvěřitelně povedenou předělávku Relax od Frankie Goes To Hollywood a vlastně v podstatě celá tvorba One-Way Mirror svojí inspiraci melodikou 80. let nijak nezakrývá. Zvuk se taky na předkapelu vyvedl celkem slušně, takže celkově spokojenost.
S návratem Petera Wicherse do Soilwork vyvstává ohledně jejich budoucnosti otázka, kudy se hodlají vydat a jestli se dokáží vrátit na tu správnou cestu, po které kráčeli před pár lety, než jim cestu zkřížily různý metalcory a jiná podobná havěť. U skladatelského formátu typu Wicherse o tom nepochybuju, ale prozatím máme možnost posoudit, jak nad touhle otázkou přemýšlí na živo. A musím říct, že kýžený návrat do starých časů se konal a konal se hodně, vůbec celý set byl velice šikovně poskládaný. Ze zatím poslední desky Sworn to a Great Divide zaznělo jen pár nejzásadnějších a nejpovedenějších věcí (titulní song, Exile, 20 More Miles...), jinak si ale s Peterem opět ve svých řadách troufli hodně provětrat archivy, nejdále s 8 let starou rychlovkou Chainheart Machine. Plnými kýbly se ale nejvíce čerpalo z nevyčerpatelných studnic s nápisy A Predator's Portrait (Bastard Chain, tuším že Grand Failure Anthem, Needlefeast) a především pak Natural Born Chaos: As We Speak, The Bringer, Follow the Hollow a úžasná Black Star Deceiver - tady už ale vylézá na povrch slabina v podobě sice bezchybně řvoucího Björna, ale co se týče čistých refrénů, tam se častokrát už dost nechytá. Výhrady mám i k čitelnosti kytar v sólech, protože některé pasáže šlo spíš jen tušit, než slyšet, což je u takového Wicherse škoda dvojnásob. Kromě zmiňovaných skladeb pak hodně potěšila ještě hitovka Overload z Figure Number Five, hrály se i věci ze Stabbing the Drama, poslední přídavek pak patří dnes již klasice z této desky - Nerve.
Dramaturgicky nemůžu tomuhle koncertu vytknout tedy vůbec nic, zvukově určitě ano, otázkou ale je, kolik toho po akustické stránce Futurum vlastně nabízí. Kdo měl ale s čímkoliv problém, měl možnost to říct po koncertě účinkujícím přímo do očí na merch-stánku, stejně jako to udělal kdokoliv, kdo chtěl podpis, tričko, nebo prostě jen tak pokecat...

GhAALL-ERKhA by mART_in