Tak jsme tu po roce měli opět Sonisphere. Zatímco minule byla hlavním lákadlem metalová čtyřka, tentokrát to byli KoRn a Iron Maiden. Po zmatkách s line-upem, kdy byli zrušeni například Sisters Of Mercy a pár českých kapel, se vše nakonec ustálilo a festu nic nebránilo v rozletu. Hned bylo jasné, že pokud si koupím lístek, tak jediné Gold stání u pódia, protože božského Bruce musím vidět jedině zblízka. Dlouho jsem váhal, zda si lístek za téměř 2.300 Kč (300 Korun za poplatky mě opravdu dostaly…) koupím, ale nakonec jsem neodolal, hlavně kvůli Iron Maiden.

Vypadalo to, že letošní Sonis nebude mít takovou návštěvnost, ale soudě podle lidí s tričky Iron Maiden, kteří byli všude po cestě, jsem nakonec začal pochybovat. Netroufám si odhadovat, ale areál festu byl nakonec dost slušně nasardinkován, takže bych řekl, že po komerční stránce se jednalo určitě o úspěch. Nehledě na to, že na plátnech už probíhala upoutávka na Sonisphere 2012.

Do bran jsem dorazil již okolo půl dvanácté, abych stihl set Debustrol, který pro mě byl jedním z hlavních lákadel. Samozřejmě ještě proběhla návštěva stánku s pivem. Pořadatel se tentokrát rozhodl pro Budějovický Budvar, který byl točen do 0,4 kelímku za poměrně skousnutelných 35 Kč.

Debustrol začali přesně na čas. Jen co jsem slyšel intro, už jsem spěchal do Golden Circle. Na to, že byli Debustrol první kapelou, měli poměrně slušný základ svých diehard fanoušků připravených v pogovacích blocích. A překvapil opravdu výborný zvuk. Občas se malinko dolaďovalo, někdy byly víc slyšet kytary, někdy bicí, ale jen v mírných niancích. Vůbec to ale nevadilo, protože jsem si tak alespoň užil všechny nástroje. Kluci přišli v dobré náladě a všechno nakopli skladbou Trendshit z alba Přerushit. Debustrol opravdu patří mezi kapely, které mají naživo mnohem větší koule než na desce a vyplatí se je vidět naživo. Tento náboj je slyšet hlavně na starších věcech jako je Údolí Hádu, Neuropatlog, Antikrist, či thrashová hymna Vyznání smrti, která se hrála samozřejmě poslední. Z ostatních alb Debustrol zahráli Umučenou, Nenávist nebo například titulní skladbu z alba Vyhlazení. Sóla byla výborná a dost mě překvapil i Kolinsův zpěv, který se mi zdál ještě lepší než jindy. Nasazení a hráčské výkony byly bez chybičky. Herr Miller už stačil „opět“ pořadně zapadnout do kapely a už to mlátí stejně jako v období, než z Debustrolu odešel. Debustrol opět nezklamali! Na konci setu je nadšený dav ještě několikrát vyvolával a skandoval jejich jméno. A jak říkal Kolins: „To jsme snad ani nečekali.“

Další kapela Duff McKagan’s Loaded mě zajímala hlavně proto, že Guns’n Roses pro mě byli vždy modla. Vyrůstal jsem na nich, jsou mou srdcovkou. Bohužel to, co jednotliví členové předvádějí po jejich rozpadu, se mi příliš nelíbí. Ať už jde o vyčpělého komika Axla Rose se svou „milionovou“ „Čínskou demokracií“, Izzyho Strandlina, nebo Velvet Revolver. Ale nemyslel jsem, že může být ještě hůře. Může, a to mnohem! Duff McKagan je čtyřicetikilová, vyfetlá, pokérovaná a přihřátá troska, která by se neměla nikde ukazovat. Po prvních tónech mám jasno. Spustili nudný bigboš, který neměl co nabídnout. Dalo se to ale přežít. Horší však bylo, když se Duffíček přiblížil k mikrofonu. Jeho vokál totiž zní asi tak, jako by se v supermarketu ztratil malý osmiletý chlapeček a dovolával se maminky. Jen v jedné tónině, nepřezpíval pomalu ani šelest větru, neskutečně protivný hlas a ještě odpornější zpěv. A tohle jsem jako měl poslouchat 40 minut? To ne, protože vystoupení znělo, jakoby dělali konkurz na Superstar. Loaded jsou pro mě typická přestávková kapela - člověk si aspoň dojde pro pivo, odpočine si… takže nakonec vlastně splnili svůj účel. Ale kdo by to „tahání kočky za ocas“ vydržel celou dobu? Z dálky tak byly nejlepší části, kdy Duff mluvil. Na závěr ještě zprznili cover It’s So Easy; jako by ho zahrál rokec Ivo Pešáka. Jako začínající garážová kapela DMcK’s Loaded fajn. Ale na Sonisphere? Jděte se vycpat, pánové!

Nejsem příznivec punku, to říkám rovnou. Jediné, co mě kdy na Misfits zajímalo, byl Glen Danzig. Ten už ale v kapele není hodně dlouho. Misfits hrají horror punk. Bohužel mi ale na padesátnících, co se oblékají do strašidelných kostýmů, nepřijde nic zajímavého. Nudila mě už zvuková zkouška bicích. Místo toho, aby drummer něco malinko předvedl, nebo aspoň ozvláštnil holé údery, jen slepě v jednom rytmu bouchal do všeho okolo. Ubíjející. Pro fanoušky kapely zřejmě v pořádku, slušný ohlas. Mě jejich muzika ale přijde zoufale nudná, jeden song jsem pomalu nerozeznal od druhého. Nepěkné, falešné, punkové jódlování a stále stejný rytmus mi ke štěstí opravdu nestačí. I song Die, Die My Darling, který se mi normálně jako cover od Metallicy líbí, v jejich podání zanikl v patosu ostatních skladeb. A jejich převleky? Ty vypadaly, jako by je právě vytáhli z plastu nové kolekce G.I.JOE v životní velikosti. Tak alespoň že během jejich setu začali všichni pořádně chlastat.
Všude totiž chodily slečny se zkumavkami plnými Jagermaistera s havajskými náhrdelníky. Bylo pak komické vidět motající se pány, co měli kolem krku pověšených takových třicet těchto náhrdelníků, že jim ani pomalu nebyla vidět hlava.

Co říci k setu Kreator? Zklamání! Už na Thrashfestu mi přišel zvuk potichý, tentokrát to ale přehnali. Zněli jak z CD. Nelezlo nic, ani riffy, ani bubny, ani basa. Všechno bylo tak potichu, že těsně pod pódiem jsme si mohli bez problémů povídat lehce zvýšeným hlasem. Kromě zvuku mě, stejně jako minule, štval Petrozza. Uječený, až heavymetalový a protivný hlas a křenící se pózy akorát srážely už tak slabé vystoupení, každým coulem zde smrděla rutina. Hrálo se hlavně z poslední desky, ale přiznám se, že jsem po zhruba deseti minutách odešel, protože na CD si můžu muziku pustit doma. Debustrol udělali z Kreator malé kluky, možná by jim neškodilo vysvětlit, jakže se ten thrash hraje; už aby se Kolins začal učit německy.

Od Cavalera Conspiracy jsem radši nic nečekal. A v podstatě jsem toho ani nějak přehnaně nedostal. Poslední deska dopadla špatně, Igor už taky dlouho nehrál. Ten mě mile ale překvapil, čekal jsem to horší. Ozvučení bicích bylo velmi příjemné, výkon se blížil jeho standardu. Rozhodně mu přeju, aby se zas dostal do staré formy, zatím to ale není úplně ono. Mark Rizzo je profík každým coulem, ale mě už nějak nebaví. Jeho kvičící kytara už mi začíná být, na rozdíl od takového Andrease Kissera, trochu protivná. A Max? Je smutné sledovat kdysi metalového velikána, jak si válí kytaru po pivním mozolu, hraje jen pravačkou a u toho má přivřené oči. Během setu toho totiž moc jiného nepředvedl. Každopádně jsem chtěl vidět bratry Cavalery pohromadě a to se mi splnilo. Škoda, že ne o takových 15 let dřív. Nebylo to vyloženě špatné, ale opravdu nic výjimečného. Čím mě ale Max naštval nejvíce? Chápu, že je pro něj rodina posvátná, ale aby s sebou tahal svého syna, aby s ním zpíval na pódiu? To se mi příčí! Nezaplatil jsem, abych se koukal na adolescentního puberťáka s kšiltovkou dozadu, jak s pozérským a drsným výrazem a pohupováním kolen kurví Maxovy party. Za chvíli se můžeme dočkat toho, že pojede James Hetfield na turné se svojí matkou. A ono to s těmi Maxovými party bylo taky dost zvláštní. On totiž zpěv nebyl skoro vůbec slyšet :) Set byl dost krátký, zaznělo něco okolo šesti, sedmi věcí. Doufal jsem v málo věcí z nové desky a hodně starých fláků od Sepultury - ty zazněly dva: Refuse/Resist a Roots Bloody Roots. Od Konspirace potom Warlord, Terrorize, Black Ark a Inflikted. Celkově bych Cavalera Conspiracy ohodnotil jako standard. Se slzou v oku vzpomínám na zlaté časy Sepultury, teď už tady ta bratrská chemie zkrátka úplně nefunguje.

Setlist:

1. Warlord
2. Inflikted
3. Sanctuary
4. Terrorize
5. Refuse/Resist (Sepultura cover)
6. Black Ark
7. Roots Bloody Roots (Sepultura cover)

 
Mastodon mě oproti CC opravdu mile překvapili. Z desek mě nikdy moc nebavili, živě je to o něčem jiném. Člověk musí obdivovat jejich muzikantské nadání, protože koukat se například na Brenta Hindse za kytarou je opravdová nádhera. Na Mastodon se mi nejvíce líbilo, že jsem nikdy nevěděl, co z nich vyleze. Někdy začali podivným sólem, ale vyklubal se z toho houpavý riff. Jindy zase Bill Kelliher začal naopak jednoduchým riffem, ale vše se zvrhlo do šíleného progress blastu. A Brann Dailor na bubenické stoličce se po tomto vystoupení rozhodně zařadil mezi mé oblíbence. Občas jsem se totiž přistihl, že na něj zírám s otevřenou pusou. Kapela je sehraná jako namazaný stroj a živě jim opravdu nic nechybí. Zvuk sice mohl vyjít o něco lépe, ale oproti takovým Kreator stále zvuková poezie. Zpěv Troye Senderse nebyl zas tolik slyšet, ale u Mastodon je to možná i schválně, protože mi to k nim docela sedlo. Někdy řval, někdy zase hučel jako meluzína, ale každopádně spíše dotvářel nádhernou mozaiku. Podivil jsem se, že živě je v tom „progress – sludgi“ poměrně slušná dávka hardcoru, což je pro moje newyorkské srdce dobrá zpráva. Sice už jsem je jednou viděl, ale tenkrát kolem mě jen tak propluli, nyní se jednalo o překvapení festu. Rozhodně si jejich tvorbu naposlouchám. A Mastodon byli první kapelou, na které proběhl circle pit.

Co bych řekl k In Flames? Nuda. Tahle kapela mě nebaví a nelíbí se mi, takže se o ní nebudu nijak zásadně rozepisovat. Bylo to nudné, vesměs pomalé a obehrávaly se „přiteplené“ riffy a nic se nedělo. Zkrátka navoněný metal pro holčičky. Někde jsem četl, že hrají melodic death metal, ale poopravil bych to na melodic heavy metal. A heavymetalové pózy z toho taky koukaly na míle daleko. Sem tam ještě nějaký elektronický prvek ve slokách a střídání zpěvákovy ukvičenosti s melodicky tancovačkovými refrény typickými pro stadióny na utkání Sparta-Liberec. No jdeme dál…

Setlist:

1. Cloud Connected
2. Trigger
3. Alias
4. Pinball Map
5. Deliver Us
6. Only for the Weak
7. Disconnected
8. The Mirror's Truth
9. Where the Dead Ships Dwell
10.  The Quiet Place
11.  Take This Life
12.  My Sweet Shadow

 
Před KoRn jsme se byli podívat před hlavní vstup, kde v jednom ministanu vypukla diskotéka se starými normalizačními hity. WTF? KoRn už jsem jednou viděl a byli famózní. A nejinak tomu bylo i tentokrát! Pokud se jim návrat ke kořenům a větší syrovosti na nové desce nepovedl, rozhodně se jim povedl na tomto turné. V oldschoolovém hávu zněly i nové věci výborně. Skladby byly pomalejší než normálně, zato ale až chorobně podladěné a syrové, takže jejich vystoupení občas připomínalo až doomcore. A když chcete hrát pomalu, chce to dobrého bicmana. A o toho KoRn skutečně nemají nouzi. Ray Luzier, který je v kapele od roku 2007, se pro mě stal nejlepším bubeníkem festivalu. Neustálé breaky, nejrůznější oživování hry a ultrarychlé přechody na dobu přesně do pomalých houpaček byly až k neuvěření. Jako otvírák poměrně pochopitelně Blind, se kterým KoRn vybafli tak drsně, že jsem to ani nečekal. Davisův zpěv neměl chybu, nádherně vše vyzpívával a nevšiml jsem si jediného klopýtnutí. Na Got the Life KoRn napasovali One, která byla malou vzpomínkou na minulý Sonisphere. Škoda, že neposlouchal i Lars Ulrich, možná by konečně slyšel, jak se tam ty průšlapy mají správně hrát. Munkyho kytary a typická pavučinová basa Fieldyho se pěkně lepkavě držela ve vzduchu. Kromě klasických hitů jako Shots and Ladders (trochu jsem doufal ve víc věcí z první desky), Falling Away from Me či Ya’ll Want a Single „kukuřičné děti“ zahrály směs songů, jenž obsahovala například Coming Undone, Twisted Transistor, Make Me Bad, Toughless či Clown. Vždy ale jen sloka, refrén, takže si člověk neměl čas pořádně užít atmosféru skladeb. Zase toho ale bylo hodně. Zhruba hodinový setík utekl doslova jako voda. Nikdy jsem nebyl velký fanoušek KoRn, ale živě skutečně válí! Nebál bych se říct, že to byla nejlepší kapela Sonisphere. Až dorazí do Prahy příště, rozhodně se přijdu podívat, protože tohle byla učiněná paráda.

Setlist:

1. Blind
2. Here to Stay
3. Pop a Pill
4. Freak on a Leash (followed by snippet of "… more)
5. Shoots and Ladders / One
6. 4 U
7. Got the Life
8. Oildale (Leave Me Alone)
9. Get Up
10. Falling Away from Me
11. Coming Undone / We Will Rock You / Twisted Transistor / Make Me Bad / Thoughtless / Did My Time / Clown
12. Y'All Want a Single

 
Iron Maiden měli po KoRn 45 minut pauzu. Aby nazvučili 3 kytary, připravili výpravnou pódiovou show a kulisy, chvíli trvá. Počasí také vyšlo parádně. Skoro celou dobu mírné klima pod mrakem, sem tam sprchlo, ale to bylo spíše pro osvěžení. Vzhledem k tomu, že se dalo předpokládat, že Ironi začnou flákem z nové desky Satelite 15…The Final Frontier, zajímalo mě, jak si poradí s úvodním intrem. Pustili ho celé z beden. K tomu ukázky z klipu, pořádně navnadit publikum. Kulisy se spustily ihned po prvním tónu. Něco ve sci-fi stylu se k tématice nové desky výborně hodí. O Brucově formě jsem vůbec nepochyboval, což potvrdil hned na začátku. Co ale nechápu je, že ten blázen zvládne ve svých téměř třiapadesáti letech uběhnout na pódiu maraton, dělat roznožky a podobné věci, aniž by jeho zpěv trpěl. Jako druhá pecka zazněla hitovka El Dorado, za kterou následovala 2 Minutes to Midnight. Zrovna v těchto skladbách dává krásně vyniknout Bruceův nádherný vokál. Maiden si vybrali hodně skladeb, které mají pomalý rozjezd jen s basou nebo vyčkávací kytarou, kde Bruce jen tiše vypráví a pak se teprve skladba rozjede. Mezi takovéto skladby patří The Talisman, Dance of Death, Blood Brothers nebo When the Wild Wind Blows. Z nové desky nakonec zaznělo 5 věcí, kromě již zmíněných pětici doplňovala Coming Home. Z výborné comebackové desky Brave New World samozřejmě povinný The Wickerman s jedním z nejlepších heavymetalových riffů. Neprostupná hradba tří kytar byla bez problémů čitelná, takže bylo nádherně slyšet, zda hraje Dave

Murray, Adrian Smith, či Janick Gers. Během The Trooper Bruce zpíval klasicky v kostýmu vojáka a s britskou vlajkou v ruce. Nicko McBrain za svou bicí sestavou nebyl pomalu ani vidět, ale zato bubnoval absolutně výborně. Harris jako vždy příjemně naladěn, občas basu používal jako kulomet a snažil se komunikovat s publikem. Show byla dost teatrální, takto jsem to snad ani nečekal. Eddie v životní velikosti se přišel podívat při skladbě The Evil That Men Do. Trochu zfackoval Janicka Gerse a zahrál si se všemi na kytaru. Pohyboval se velmi pěkně, ale to, co přišlo během skladby Iron Maiden mi skutečně vyrazilo dech. Obří podobizna Eddieho, velká přes celé pódium, s vyceněnými zuby, která se otáčela ze strany na stranu - občas jsem z toho měl pocit, že kouká přímo na mě. Nádhera! Po skladbě Eddie sjel trochu dolů z pódia a jen vykukoval s červenýma očima, asi čekal, co na to diváci. Ti si samozřejmě vydupali přídavky, které už všechny byly z prehistorických dob. Během The Number of the Beast byla na povrch opět vytažena figurka jakési kozlo-býčí příšery. S dalšími dvěma věcmi se koncertní set vyhoupnul až na krásné 2 hodiny. V té době už vyprodané výstaviště (25.000) svým hrdinům jásalo.

Setlist: 

1. Satellite 15... The Final Frontier
2. El Dorado
3. 2 Minutes to Midnight
4. The Talisman
5. Coming Home
6.Dance of Death
7. The Trooper
8. The Wicker Man
9. Blood Brothers
10. When the Wild Wind Blows
11. The Evil That Men Do
12. Fear of the Dark
13. Iron Maiden

---
14. The Number of the Beast
15. Hallowed be Thy Name
16. Running Free