Abychom viděli Steva von Tilla, cestovali jsme na Točník dohromady osm a půl hodiny. Když má autobus podle Idos.cz jet z nástupiště X, je psán na nástupišti Y a jede z nástupiště Z, přičemž na nádraží elektronická infodeska neexistuje, připadáte si jako debil. V průběhu dne si pohrávám s myšlenkou jet poté rovnou na Fluff fest, ale s kupícími se mraky ji nakonec zavrhuji. Odpoledne se dostáváme na Točník a začínáme si hledat rovné místo pro stan, které jsme nakonec vybrali perfektně, údolíčko pod hustým stromem – což nás nakonec zachránilo.

Prostředí hradu Točník je pro koncerty tohoto typu naprosto ideální. Z hlediska

okolí, stará a udržovaná zřícenina s úžasným výhledem do kraje. Na druhou stranu horší dostupnost a relativní odříznutí od civilizace dělají z koncertů na Točníku pro lidi ze vzdálenějších oblastí ryze nadšeneckou záležitost.

Odhadem méně než sto platících lidí má možnost prozkoumat zákoutí hradu a zhruba polovina z nich si našla do konírny cestu na předkapelu Aran Epochal. Pražská dvojice v nástrojovém složení baskytara – zbytek nám představila pomalý, minimalistický rock s občasnými ambientními, samplovanými podkresy. Načichlost post-punkem je cítit, ale zase rozhodně ne tolik k zařazení do této škatulky. U Aran Epochal je s přihrádkami vůbec problém, tudíž je samozřejmě lepší vše ponechat samotnému poslechu. Ze skladeb jsem poznal pouze Jivinu a Místní borce. Od dvojky na pódiu jsem lehce věděl, co čekat a i přesto byl výsledný dojem rozpačitý. V podstatě jednotvárné, avšak nehypnotické, bez hlubšího emocionálního náboje, na druhou stranu hudebně i vokálně dobře zvládnuté, basa měla skvělý zvuk. Postrádal jsem jakékoliv „ty vole, to je dobrý“ momenty, nevšiml jsem si jediného zajímavého postupu. Bohužel mě nestrhli a zatím stále nepřivedli do skupiny svých fanoušků.

Konírnu hradu Točník si můžete představit jako velké sklepení s obloukovitou klenbou. Sklepení z toho důvodu, že se nachází zhruba o čtyři metry pod úrovní vchodu, malé podium najdete v jednom z jeho vzdálenějších rohů. Toť pro představu, kde se nacházíme. Po nezbytném nákupu merche už sledujeme hlavního protagonistu s velmi holou hlavou a velmi neholou bradou, který si na pódiu šteluje množství krabiček. Už z předchozího krátkého rozhovoru s ním jsem si jen potvrdil zvěsti, že toho má zřejmě za sebou hodně, ovšem jeho hlas nic ze své síly rozhodně neztratil.

Po krátkém představení v průběhu devadesáti minut interpret střídá dvě polohy, folkovou, v níž s elektrickou kytarou a svým hlasem představuje tvorbuSteva von Tilla, druhou polohou je projekt Harvestman. Právě Harvestmanem se začíná. Pomocí halo efektu, opakování a různých „udělátek“ vystavuje Harvestman kytarové zdi a zvukové hory, opakující se smyčky kytarových vyhrávek. Často vidíme obrázek, kdy pedálem vypne / zapne kytarovou smyčku, kterou na začátku skladby „nahrál“, mezitím pije červené víno (které si několikrát dolil) a poté přidá další kytarovou vrstvu. Hudbu lze popsat jako „Harvestman nabízí mohutný kytarové motivy vetknuté do původně prázdných ambientních prostorů; mocné zvukové koláže, umístěné na holých úbočích horských velikánů.“ (Silver-rocket.org). Plynule přechází k folkovým věcem, které mají strašnou sílu a charismatický Till je podává naprosto přesvědčivě. Poměr Steve von Till / Harvestman lehce převažuje ve prospěch prvního, zhruba v poměru 3:2. Jedna delší skladba Harvestmana je vystřídána zhruba dvěmi folkovými, poté opět Harvestman. Ze tří sólových alb vybírá překvapivě rovnoměrně, za nejsilnější píseň celého večera považuji mou oblíbenou Breathe z If I Should Fall to the Field. Alespoň částečný playlist Steve von Tilla obsahoval: The Wild Hunt, Valley of the Moon, The Spiders Song, Breathe, My Work is Done, Western Son, Warning of a Storm, z Harvestmana jsem si jistý pouze závěrečnou vynikající The Hawk of Achill připomínající sonickou bouři a In a Dark Tongue. (Ohledně playlistu prosím o doplnění / opravení). V průběhu koncertu mě čím dál více mrzí prostor daný Harvestmanovi, jelikož folkové věci jsou opravdu skvělé, hluboké a emočně nabité, Tillův hlas je živější a ještě

lepší než z desky. Ne že by byl Harvestman špatný, to rozhodně ne, ale kvůli tomuto projektu jsem nepřijel a proto jediná věc, co mě na samotném představení mrzí, je samotný playlist. Osobně bych dal mnohem větší přednost věcem pod autorskou hlavičkou Steva von Tilla. Ty jsou povětšinou velmi jednoduché; opakující se motivy a úžasná atmosféra evokující přírodu a boj s ní, splynutí s ní. Obrovská obrazotvornost působící během celého koncertu tvoří náladu až jakéhosi starověkého rituálu. Hudba promlouvá jazykem, pro který je místo naprosto ideální, stejně tak jako podání samotným interpretem.

Po devadesáti minutách koncert končí, plni dojmů rychle odcházíme do blízkého jednovrstvého stanu, ve kterém nás zastihne několikahodinová bouřka, kterou bereme úprkem v pět hodin ráno s naprosto promočeným vším. Celý výlet zanechává smíšené dojmy kvůli nepohodlné noci a otravně dlouhému cestování, ale i rozbitému foťáku a lehké kocovině. S postupem času ale úžasný koncertní zážitek převažuje a s odstupem času jsem jen rád, že jsem si Tilla nenechal ujít.

Bros