Je podzim a v tento sychravý čas se nás vždy promotéři snaží udolat záplavou koncertů, že pak ani člověk vlastně neví, kam dříve skočit. Jelikož jsem znám jako příznivec kvalitní doomové odnože, zvolil jsem opět sázku na jistotu v podobě koncertu SWALLOW THE SUN.

Mám pocit, jako bych podobný report už někdy v hlavě nosil, a při zapátrání v paměti jsem učinil objev, že právě headlinery tohoto turné jsem měl možnost vidět už asi třikrát. Jak již to bývá, trpěl jsem ještě před samotnou akcí zmatkem, kdy jsem se s kolegou z naší stáje dohadoval o účasti THE FORESHADOWING. Ti nějakým záhadným způsobem vypadli z oznámení i plakátu, a tak pro mě bylo celkem překvapení, když jsem viděl tuto nenápadnou italskou partičku přicházet na pódium. Pánové kromě okázalých póz, které mají jistě naučené od svých starších kolegů a z videí na youtube, předvedli celkem obligátní moderní doom metal, šmrncnutý gothic rockem, který tak pracně vybudovali THE SISTERS OF MERCY a ze kterého těží i úspěšní THE 69 EYES. Vystoupení jako celek mě těšilo hlavně v těch pomalých pasážích, kdy kapela dávala průchod pláči kytar a emocím. Jasně, je to pořád ještě slaďák pro holky, čemuž nahrává svým hlubokým hlasem hlavně zpěvák Marco Benevento, ale přihoďte si k tomu vzhled opálených bardů z jihu a máte zde typického zástupce nové školy, který ani neurazí a ani nijak zvláště nepotěší.

Osobně jsem se na ANTIMATTER těšil nejvíce. Původně projekt, nyní už plnohodnotná kapela, která je spojována s bývalým basistou ANATHEMY Duncanem Pattersonem a charismatickým frontmanem Mickem Mossem. Sám Moss požádal o shovívavost, jelikož má stále ještě pooperační problémy s chůzí a dlouhým stáním. To však nic neměnilo na jejich skvělém přednesu. Zatímco předchozí kapela byla v jistých chvílích lehce křečovitá, v tomto případě se jednalo o přesný opak. Hudba ANTIMATTER je nádherně vzdušná a lehká. Někdo by mohl i namítnout, že působí jako uspávadlo a nevytýkal bych mu to, jelikož v jistých ohledech má pravdu. Všechny samply, housle a další doprovodné nástroje byly sice hrány ze záznamu, ale byly dobře nazvučené, protože nijak netlačily na kytary, kde se booster moc neuplatní. Basové linky byly skvělé a po stránce zpěvu naprostá dokonalost. Největší radost mi udělal otvírák poslední desky Paranova, což je opravdu hymnická věc. Odezva z publika byla super a myslím si, že si tenhle set užili hlavně vyznavači jemně rockových tónů, které se na metalových akcích moc nevidí a neslyší.

U SWALLOW THE SUN jsem byl opět na pochybách, zdali je to turné k poslední desce Emerald Forest and the Blackbird (což bylo uvedeno i u promotéra Obscure), anebo výlet do minulosti k vynikajícímu debutu The Morning Never Came, jak napovídala plachta a trička k tour (data jsem osobně zkoumal na zádech jedné zrzky přede mnou). Bylo mi to divné, jelikož se z novinky hodně hrálo při její propagaci na Brutal Assaultu. Nakonec se ukázala správně druhá možnost a mučení mohlo začít. Staré skladby jako Out Of This Gloomy Light,Swallow nebo Under the Waves (deska Plague of Butterflies) v sobě totiž skýtají to opravdové doomové kouzlo. Jsou velmi pomalé, hutné, ale i přesto melodické. Texty neznají naděje a hlavně se po stránce zpěvu ještě tolik neuplatňuje čistý zpěv, což je věc, která mě u těchto kapel opravdu hodně dráždí, když se to přehání. Navíc mi vždy přišlo, že je Mikko šidí, jak jen může. Tenhle set ale byl poctivý a nervy drásající trip, kdy jsem se po několika skladbách dostal do fáze transu, kdy člověk ani tak nevnímá okolí a jen čeká, u čeho si bude moci opět pobrečet a děkovně se zakymácet. Rychlejší věci se hodně vynechávaly, u čehož jsem jen s podivem cukal nervy, ať to tak vydrží. Dobře, na přídavky se dostalo ve stylu Labyrinth of London, ale to nemohlo hradbu stesku, kterou si STS vybudovali během předchozí hodiny, vůbec nijak prolomit.

Co si budeme nalhávat, kdo přišel, ten nelitoval a dostal trochu té poctivé muziky, která k podzimu prostě patří. Osobně bych jen uvítal méně pořadatelských chyb ve formě propagace, protože člověk pak ani neví, kdo všechno a z čeho se bude hrát. Nakonec vyslovím už jen přání v podobě nějakého pohřebního zástupce či EYE OF SOLUTIDE, o kterých ještě hodně uslyšíme. Tak zas příště.

Fotky © Tom Šrejber / Aardvark