Z nějakého důvodu jsem si byl jistý, že koncert začíná v osm, takže mě velice nepříjemně překvapilo, že nestíhám většinu setu Jamese Blackshawa. Nicméně ty poslední dvě věci, které jsem viděl, byly prostě příjemné, tak jak jsem čekal. Spořádaný človíček s dvanáctistrunnou kytarou dokázal i v celkem slušně zaplněné Akropoli vytvořit melancholickou atmosféru a ani nějak nevadilo, že seděl jako pařez a jen občas znuděně mrknul do stropu.

Swans měli začínat v osm, nicméně už v 19:50 se rozeznívá první hluk intra. Po chvíli přijde životem poznamenaný lev Christoph Hahn, nahodí na své pedal steel guitar tón, přidá škleb a zase odejde. Lidi už tak nějak začínají dávat pozor, přičemž nastupuje bubenická dvojice. Thor Harris, divoký barbar nebo téměř dokonalý prototyp fandy Manowar (chybí jen ony upjaté kožené kalhoty…), tluče do tubular bells, Phil Puleo zatím hraje na dulcimer. Pár minut se jen tak cinká, stejně jako na desce na začátku No Words/No Thoughts, pak po vyzáblém děsivém dlouhorukém kytaristovi Normanovi Westbergovi a Chrisi Pravdicovi s basou konečně nastupuje i Michael Gira. Chvíli se zvyšuje intenzita hluku, pak zazní riff a já poklesávám v kolenou. Teď už zvuk ubližuje a upřímnosti reunionu věří každý. Bubeníkům odletují kusy paliček, naproti nim kytaristé zachovávají tvář hráčů pokeru a občas se usmějí do davu. Nakonec však i oni podléhají magii opakování a začínají dávat najevo nějaké emoce. Snad až po deseti minutách začíná Gira zpívat. Není ho moc slyšet, ale to ani nevadí. Snad dvacet minut trvá různě improvizovaná a pozměňovaná úvodní píseň z letošního alba. Tady jsem si říkal, že jde o koncert roku.

Asi tři další výrazně upravené songy jsem ani nepoznával, ale to by nevadilo, kdyby… Na Swans před Children of God mám rád mrazivý, děsivý zvuk a neskutečnou, pomalou intenzitu (což později v mírnější podobě převzali Godflesh a Neurosis). Na koncertě zůstala jen brutalita, opakování primitivních riffů „do zblbnutí“. Což na mě tentokrát moc nefungovalo. Hlasitost se stupňuje, takže na konci nějaké čtvrté skladby si zacpávám uši, čistě z pudu sebezáchovy. Bez špuntů a podobných ústupů jsem přežil i Sunn O))). Asi nejsilnější chvíle show. Strach. Útěk před nesnesitelným zvukem. A pak pomalá I Crawled, při které se Gira hladí a mně běhá mráz po zádech. Tyhle dojmy se nějakou chvíli táhnou, ale pak se vrací rozpaky. Swans, kteří by mohli sestavit velice pestrý set, jedou celou dobu ve stejné rovině a i poměrně měkčí věci (Sex, God, Sex) jsou surové (a přitom nemrazí). Ale SWANS by nemuseli sestavovat pestrý set, stačil by děsivější zvuk…

Thor skáče od vibrafonu, na který hraje smyčcem, k tubular bells, pak ke gongu, a zas k tradičním bubnům a činelům, střídá paličky, hraje rukama, navíc občas obzvláštňuje brutalitu klávesovou foukací harmonikou, Puleo kromě tradičních bicích obsluhuje i obrovský kotel a dulcimer, což navíc kombinuje, oba pánové hrají ze všech sil, v protikladu ke statickému vězni Westbergovi a stoicky experimentujícímu Hahnovi. Gira s Pravdicou jsou výrazně živější. Swans se nebojí šílených kontrastů: Na závěr děsivých nářezů si tihle dva pánové dávají na střídačku sóla na foukací harmoniku. Romantika.

Set se chýlí ke konci, poslední má být Eden Prison. Po vzývání Ježíše v Sex, God, Sex se Gira raduje z vyhnání z ráje. A já mu to všechno věřím, ale… přes obrovskou hlasitost koncertu je i akustická verze skladby naléhavější… Potlesk (dlouhý a hlasitý) a Swans se nečekaně vrací, aby zahráli Little Mouth přetvořenou z akustické neškodnosti do velikého nářezu. Pak si Gira zazpívá perverzní závěr, přidá pár obscénních gest a končí se definitivně.

Přestože chvilek nudy bylo pomálu, přestože show byla skvělá a bylo pořád na co se dívat, přestože Swans jsou jednou z mých absolutně nejoblíbenějších kapel, koncert mě trochu zklamal. Pokud jsem album označil za industrial/country (trochu nadhledu, prosím), koncert byl noise/country (opět ten nadhled); násilí, které je občas nesmyslné. Naprosto jsem nečekal, že to řeknu, ale z dubnového koncertu Jarboe jsem (díky nejrůznějším vedlejším okolnostem) odcházel se silnějšími zážitky (Within!).

Fotky © Martin Chrz / musicserver.cz