I sociální autista, který vše sleduje okem příležitostným, jako já pochopil, že odteď budu přístup Silver Rocket podporovat. Tohle si budem totiž pamatovat dlouho. Tu horkost letního sluníčka, bezprostřední sílu hudby a omamnost komorně sdíleného zážitku.
 
Záměr letošního léta byl jasný. Užít si klid, pohodu a předcházet sociálním záchvatům velkejch festivalů. Kalendář byl seškrtán na pár akcí a jedna z nich byla i Silver Rocket Summer Stopa. Volám Hance, domlouváme se, že vyrazíme společně - takový víkendový komorní oddech v lese, roadtrip se vším všudy a za pár dní se srážíme na benzínce za Prahou. Dvě auta míří po dálnici směrem na sever do Krakonošova. Cestou povinná zastávka v Jaroměři na výtečnou zmrzlinu, menší doplnění zásob a vzhůru dále. Čím víc se blížíme místu určení, tím víc se ve mě zvedá vlna nadšení, krajina je překrásná, zázvorovka se podařila a s Petrem začínáme řešit, jak ta akce vlastně bude vypadat.

Stopa v názvu festu totiž není náhodou. Podtitulem SRSS je letos stopovačka kapel na jednotlivých stanovištích v lesích a mezích v okolí Batňovic. „Tohle bude zaručená paráda,“ říkám. Sice informace o tom, jak to přesně má proběhnout, jsou kusé, místy zmatené, ale tohle všechno dává tu záruku nevšedního zážitku. Míjíce ceduli oznamující obec Batňovice, neubráním se širokému úsměvu. Po menší poradě s Hankou a Medvědem usuzujeme, že nahoru na Vartu dojdeme pěšky, a pokud cestou uvidíme místo na auta, kluci se pro ně vrátí. Škrábeme se do kopce, s každým krokem je výhled hezčí a hezčí, výrazy v tvářích natěšenější. Cestou najdeme místo na parkování, kluci se vrací a my dvě pokračujeme do areálu.

Varta je menší útulný areál, hned za bránou stojí dřevěný stánek, kde vykukuje vedle kavárníka uspokojivé množství pochutin, vlevo stojí velký altán doplněný lavicemi v břehu. Prostranství se pomalu zaplňuje lidmi, psy a dětmi, to vše ve velice přátelské náladě. „Ahoj, ahoj,“ „No nazdar!“ „Tyjo, Hanko, jak je to dlouho, co jsme se neviděly…“ „Čau, čau, sme rádi, že ste tady.“ Platíme vstup, klábosíme, dostáváme na ruku razítko "BLBOST", známé to ze silverroketího fóra, mapičku s polohou stanovišť doplněné kontrolním zápisem na sbírání razítek. Na posilněnou kupujeme čokoládo-banánové muffiny spolu s dalšími blíže nespecifikovanými kousky blaha. Necháváme natočit pivo, přichází kluci od auta a vyrážíme za prvním stanovištěm.
 
Podle mapy je to kousek, hned za kopcem. Krajina se před námi otevírá a jdeme po louce, mezi poli slézáme mez, blížíme se k lesu, kde už postává skupinka lidí. Akorát stíháme začátek setu kapely KONTROLL. Aby bylo jasno, stejně tak jako jsme byli hozeni do vody my („Chcete slyšet kapely? Tumáte mapu, najděte si je, sesbírejte od nich razítka a večer se tu sejdem na druhou část hudební produkce v altánu.“), tak byly i kapely nuceny se vypořádat se situací nazvanou "stage les" po svém. Plastový barel, ve kterém se chladily lahve piva, posloužil jako kopák, k tomu kytara… moment ještě chvíli počkáme, než přijde támhleta skupinka… a jedem. Měla jsem pravdu, tohle bude skvělá akce, podupávám si do rytmu a spolu s dalšími lidmi posloucháme vybrané akustické verze. Srnky i my jsme na výsost spokojeni s lehkostí lesní improvizace, dojde na potlesk, předání darů od mladší generace „Ono tam bylo hnízdo. Jo, a taky houby!“

Doplníme tekutiny, necháme si orazit kontrolní papír a hurá za Kiss Me Kojak. Ťapeme lesem, cestou necestou, polem nepolem, v jedné zatáčce míjíme pána v pokleku vykopávajícího brambory, starý kostitřas opřený o plot, naprosto nerušen skupinkami smějících se lidí a dětí míjejících jeho políčko. Pozdravíme ho, popřeje nám hezké odpoledne a usměje se. Na kolenou, v hlíně, oči má mírně přivřené, když mžourá do sluníčka.
 
To, že se blížíme k dalšímu stanovišti, nám ohlásí chrčení megafonu. „Jóó, tak tohle už srnky asi nevoceněj,“ poznamenává někdo. Kakofonie zvuků se vzápětí trochu uklidní a my dojdeme ke svahu, kde mezi stromy kempuje seskupení KISS ME KOJAK. Na modré plachtě sedí tři týpci s kytarou, miniklávesy, dětským bubínkem, starým magneťákem a několika dalšími proprietami. O kousek vedle stojí dlouhán Viktor s trubkou. Fascinovaně zírám s ostatními a poslouchám produkci. Z megafonu se ozývá refrén „Medvedie týždne“, kytarista hraje na klávesy prsty u nohou, publikum se dostává do varu. Každý song je odměněn vlnou potlesku a pískotem. Vzápětí odpálí cover Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Tak to je moc, mrkneme na sebe s Petrem, oběma nám zajiskří v očích. Jestli Kontrol byli lehce uhlazeným vstupem, tohle je syrový maso vytvořený z hraček jako pomsta okolní zvěři. Paráda! Vzduch se plní elektrickým nábojem, publikum bouří, děti rumplují kočárkem, následuje skromné poděkování a hraje se dále.
 
Nechce se nám odcházet, loudáme se úvozem vedle pole za noAR+IS+ a ze skupinek před i za námi se ozývají spokojené výkřiky a smích. Bavíme se o tom, co bude dál, a přicházíme k terénní vlně, kde eroze vytvořila prostranství pokryté bíločerveným pískem. Přírodní amfiteátr jako stvořený. Spokojeně sledujeme, jak se se zadáním popasoval noAR+IS+ resp. Michal Milko. Doplnil se o basáka s krabičkou u pasu, bubeníka, velmi optimisticky žehlícího paličkami mikinu na bicích a vedle v trávě sedícího klarinetistu. Sám Michal rotuje mezi lidmi, já zaznamenávám tón, jakým dokáže vyslovit jednotlivá slova, skoro pohrdavě, jako by vyčítal všem a všemu. Vytvoří se skoro až hypnotický opar tónů a my podupáváme do rytmu. Pozoruji výrazy v tvářích, bezprostřední okolí, a oceňuji, jak vtipně jsou místa pro jednotlivé kapely vybrána, speciálně tohle je estetický zážitek. „Hmmm, umřely baterky v krabičce,“ sděluje basák s ruměncem ve tváři. Škoda, sbíráme razítko, tentokrát zelenou kachničku, zanecháváme na oplátku zelenou plechovku se zrzavým obsahem a míříme za další štací. Po mírném zmatení v lese, ukáže se totiž, že Medvěd je navigátor chaotik, určujeme správný azimut.
 
Dorážíme na předposlední stanoviště mezi smrky, kde úřaduje formace PLANETY. Tři kytary a jedno chrastidlo, ouuu jééé, tohle vypadá jako pořádný zálesácký zážitek, kontrapunkt předešlého pekla. Všichni posloucháme měkké, uklidňující tóny kytar a rytmické chřestění. Petr vybalí svačinu a já lituju, že jsem neudělala retro verzi s májkou a kyselou okurkou. Sedlo by to dokonale. Všichni pobaveně sledujeme, jak uprostřed kruhu lidí a muzikantů dvě blonďaté holčičky pod vedením maminky zasazují do jehličí nalezenou bedlu. Zvedáme se a pokračujeme dále. Cestou potkáváme lidi jdoucí v protisměru, „Za šestým mraveništěm zahněte do lesa!“ ozývá se potutelným smíchem. Hmm, co?
 
Pak do toho vletíme rovnýma nohama. Hanka se zastaví na okraji, něco loví v kapse a já si všimnu, že ten tmavý pruh na silnici není stopa, ale mravenčí cestička. Co cestička, potok, řeka! Přejdeme na druhou stranu, pokračujeme dále a z mravenčí řeky je za chvíli veletok a my na okraji lesa opravdu míjíme šest velkých mravenišť. Padají fórky na téma undergroundových Ferdů, zahýbáme do lesa za zvukem bendža. V hamakách se tam spokojeně houpají OTK a serenádují zarostlým smrkům. Posloucháme se zaujetím ale ouha, „Au!“ Mravenci se očividně neomezili jen na dálnici a my objevujeme pod našima nohama rozvitou útočící rojnici. Sebereme poslední značku na papír a velíme ústup. „Už chápu ty hamaky, syčáci!“
 
Míříme podél lesa zpět na Vartu, prosluněné pole vystřídá na krátkou dobu les a výstup na posed prohýbající se pod tíhou opuštěných placatek rumu. Vzduch voní, jdeme po trávě a sledujeme prodlužující se stíny. Vracíme se zvědavi, jak proběhne druhá část festivalu, koncert v altánu.
 
Posilněni menší večeří z domácích zásob doplněné modely kavárny Kavka, která tu má na starost žaludky návštěvníků festivalu, dorážíme za soumraku k altánu. Stojíme, povídáme, popíjíme, pokuřujeme a rozjíždí se večerní část. Máme příležitost slyšet všechny songy z odpoledne v normální podobě. „Odpoledne dobrý, ale plugged verze je zlo, bytostně dobrý zlo!“ Posloucháme, sledujeme cvrkot okolo stánku, Medvěd předvádí hiphopový hasičský tanečky, dobrá nálada mezi námi řádí jak černá ruka. Všechna ta paráda vrcholí silverroketí creme de la creme, formací RAKETOPLÁN. Při Just Like Heaven se mi motá hlava, při 51st State signalizuju Hance, že mám totální sucho v krku a u pak už jsem převážně ve vzduchu, refrény řvu jak pomatená. Dav dosahuje bodu varu, Aran extaticky děkuje všem přítomným…
 
Jsem sociální autista, amatér v podobných kruzích jako je Silver Rocket a všechno sleduji okem příležitostného návštěvníka, ale je mi jasné, že tohle si budem pamatovat dlouho, tu horkost letního sluníčka, bezprostřední sílu hudby a omamnost komorně sdíleného zážitku. Chápu jejich přístup a tiše podporuji silverroketí dogma. Věřím tomu, že SR je sekta, víc než kdy jindy.