Stimul Nights pozvali do pražského Café V Lese opět jedno mocné jméno, Fire!. Nejsem sice velkým znalcem jejich tvorby ani velkým fanouškem, ale přesto jsem si řekl, že na tohle musím jít. Jednak jejich letošní album (Without Noticing) i kolaborace s Orenem Ambarchim, které jsem slyšel, mě bavily, a hlavně se ke mně dostaly velmi kladné ohlasy z jejich vystoupení na letošním Off Festivalu, takže nebylo co řešit.

Do Caféčka přicházím ve chvíli, když už hraje duo FEDERSEL + MÄKELÄ.  Jejich vystoupení bych shrnul jako hodně divný experiment s ukázkou arsenálu zbraní (hudebních nástrojů). Přinesli a použili toho opravdu hodně, různé krabičky, klávesy a samozřejmě mikrofony, rozladěnou kytaru, píšťalku, nějaká chrastítka a já už ani nevím co všechno. Bylo to ujeté, obskurní, divné, šílené, místy dost směšné, ale chvílemi naopak zase dost nudné. Zpočátku spíše noise, dále trochu více harmonické a místy se zdálo, že i s jakýmsi dějem, který se však hodně brzo vytratil. Musím říct, že mě to místy i poměrně bavilo, hlavně když rozjeli tanečnější rytmus a do něj pouštěli z kazety srandovní úseky jakýchsi hlasů. V tu chvíli jsem se dobře zasmál. Každopádně celek bych hodnotil spíše negativně. Prostě dva chlápci, kterým je zjevně jedno, co hrají, ale hlavně že toho hrají moc a ideálně na co nejvíce věcí naráz.

No a FIRE!? Jo, tady hned od začátku šlo poznat, že se jedná o hudební extra-třídu. Set odstartovali pořádnou sypačkou na bicí, které doplnila dost jednoduchá a opakující se basa. Berthling z počátku brnkal převážně jen do jedné struny několika prsty naráz, což i díky dost dobrému zvuku znělo fakt parádně. Gustafsson si zatím jen hrál se synťáky a pouštěl ven nějaké pištění. Za chvilku začal hrát bicmen pomaleji, ale o to úderněji s občasným přechodem a gradujícím boucháním do činelů. Gustafsson opouští synťáky, chopí se saxofonu a začíná to znít přesně, jak psal Gorth v reportu z Offu, jako splašený slon. Basa s bicími drží tempo a saxofon dostává pořádný prostor k ničení, za chvíli se ale vymknou kontrole i bicí, před krátkým tichem se rozjely pořádné palby a nastal chaos. Další song začíná samotný saxofon, ke kterému se poté přidá docela psycho basa a Werliin jen cinká do činelů a chrastí s rumba koulí, se kterou pak udělal dobré peklo. V jedné ruce s paličkou a v druhé se zmíněnou rumba koulí mlátí do škopků a činelů o sto šest. Basa začala hrát i složitější linku, občas zpomalili, občas zrychlili, ale furt neskutečně bavili. Místy jsem si říkal, kolik procent setu je improvizace, jelikož to na ni občas vypadalo, ale ne, hráli věci z nahrávek a většinou hodně přesně. Werliinovi občas uletěla palička atd., ale s tím se při té rychlosti a náročnosti, kterou hraje, zkrátka počítá. Kamarád říkal, že z poslední desky (Without Noticing) hráli minimálně čtyři věci. Já, jelikož je nemám až tak naposlouchané, jsem poznal pouze Tonight. More. Much More.  V té basa se saxofonem jedou od začátku společnou, hezky výraznou linku, kterou xkrát opakují. Po jisté chvíli přichází samozřejmě další rozklad, bicí se saxíkem jedou opět nějaké šílenosti, jen basa furt drží svou opakující se linku. Když se všechny nástroje sešly znovu dohromady, poprvé za celý koncert to rytmicky zabila basa. Gustafsson se chopí Fender Rhodes krabiček, za bicími se objeví opět rumba koule a opakuje se peklo podobné tomu, o kterém jsem už psal, dokonce i nějaký ten stojan s činelem na konci songu odletí do hajzlu. Dále začíná pomalá basa, které se chytne saxofon, bicí výjimečně poměrně nevýrazné, ale jen do doby, než rozjedou skvělý taneční rytmus. Toho se zbytek kapely drží až do konce, nehorázně mě to baví, a když v úplném finále předvede bicmen naprosté masakry, chtě nechtě musím zhypnotizovaný houpat hlavou v maximální míře, co mi krk spolu s myšlenkou na to, že jsem přeci jen na jazzovém a ne metalovém koncertu, dovolí. Konec, chlapi se zvedají a přichází enormní a vskutku zasloužení potlesk. Paráda, čekal jsem, že to bude hodně dobré, ale že až tak, to fakt ne. Žel zjišťujeme, že do desáté zbývá ještě 10 minut a bude tedy ještě přídavek. Proč žel? Protože přídavek byl tou nejslabší věcí, kterou Fire! ten večer hráli. Hodně ambientní a dost minimalistický song, který po tom masakru, který předvedli předtím, byl poměrně nudný. Možná, kdyby s ním set začali a ne ukončili, vnímal bych ho jinak, ale takhle byl pouze nevýraznou tečkou po bombastickém koncertu.

Tentokrát tedy už definitní konec, další obrovský aplaus a před odjezdem domů zbývalo jen sednout nahoru na pivo a pochválit si, jak to byl skvělý nápad zajít na jazzík.

A řekl bych, že je již téměř tradicí, že předskokanem na Stimul Nights je většinou jakási divnost, kterou, když člověk propije u piva, o moc nepřijde. Každopádně je ale zajímavé vidět, co za bizarní hudební projekty funguje, dokonce i u nás.