Během čekání ve frontě u vstupu do Incheba Arény (jinak Malá sportovní hala v areálu Holešovického táboráčku) mě i přes úctyhodnou návštěvnost několikrát napadlo, jestli i přesto, že je jméno Tarjy Turunen evidentně velkým tahákem, je schopná utáhnout svůj čistě sólový koncert bez zaváhání a shovívavých úsměvů přítomných a naplnit tak naděje do ní vkládané.
První náznaky, že se obávám zbytečně, přišly hned po zaplnění haly po vstupu a to i přesto, že se tahle finská celebrita představila v ČR naživo letos už podruhé. Při letmém zrakovém zkontrolování složení publika se trochu začínám podivovat nebývale vysokému věkovému průměru přítomných, častokrát i dost, jak bych to pojal, no řekněme venkovského vzhledu a… no raději pojďme od toho, prostě v porovnání s únorovým dostaveníčkem Nightwish tu má výrazně větší množství lidí blíž k důchodu (na důvod se mě ale neptejte) a zachmuřené gotické teenagerky se síťovanými rukávy a očními linkami tlustými jako jejich podpatky, aby tu člověk hledal pomalu lupou.
Přesto i takové se našly a přesně těm se do noty určitě musela trefit tuzemská předkapela Innocens, jejichž jaksi načančaný metalový mix napovídal, že máme co do činění s jakousi českou odpovědí na evropskou vlnu kapel typu Within Temptation, Delain, atd. Což o to, s rozumnými motivy a nápady přijít docela umějí, jen je problém v tom, že ty nejpovedenější jsou vám bez uzardění schopní mlátit o hlavu a přehrávát dokola až do zhnusení. K tomu navíc nejpozději po třetí písničce docházíte ke zjištění, že jinak celkem sympaticky vystupující zpěvačka ve stylově černé róbě není schopna (nebo ochotna?) posouvat svůj hlas po notové škále ani o píď, a tak se u mě po chvíli dostavuje kromě zívání i lehká otupělost, za což mě zpěvule “odměňuje“ sólo výstupem. Mám pocit, že kdyby mi do ruky náhodou přistálo jedno z jejich promo CD, kterých v papercasu a s jásotem do publika rozházela nepočítaně, asi bych ho hned na místě někomu s díky věnoval.
Tarja rozjela svůj set s pomocí dnes už sice ne moc originální, přesto pořád hodně efektní stínohrou za plátnem (ihned se mi vybaví stejný začátek In Flames na Folimance) a za povyku Malé sportovky tak odzpívala minimálně půlku úvodní Boy and the Ghost. Jakmile ale bílé plátno padá, veškeré pochyby o zábavnosti jejího vystoupení dokáže rozmetat v prach. Pokud bych měl srovnávat s jejím dech beroucím výkonem s Nightwish na Masters Of Rock 2005, její vystupování působí nyní sice o něco skromněji a trochu umírněněji, ale to se obecně považuje většinou jen jako pozitivum. Jinak je to stále frontwoman par excellence, z níž na pódiu vyzařuje až elektrizující charisma a půvab a to častokrát ještě ani nemusí otevřít pusu.
Co se týče playlistu, finská diva poměrně zdařile střídala vlastní repertoár s písněmi od svých bývalých chlebodárců a nutno dodat, že tak činila velice povedenou formou, neboť kromě notoricky známých věcí jako Wishmaster nebo Nemo si vybrala i písničky, které od Nightwish naživo hodně dlouho, nebo ještě lépe vůbec nikdy nezazněly, jmenovitě svérázně upravená verze Passion and the Opera nebo našláplá Dead Gardens, která naštěstí zazněla celá a ne v medley se Symphony of Destruction, jak měla Tarja ještě donedávna ve zvyku. Asi jí už konečně někdo řekl, že se to fakt nedá poslouchat. Co se týče skladeb z jejího prozatím jediného sólového alba My Winter Storm, ty dostaly naživo mnohem větší grády, možná i díky participaci Mike Terrany (Rage, Malmsteen, MacAlpine, Masterplan a x dalších…) za (občas skoro až rozpadající se) bicí soupravou. Škoda akorát těch možná až moc vytažených kopáků, protože jinak byl zvuk seřízený na jedničku. Kromě Terrany čítá současná podoba Tarjiny skupiny mimo jiné i Olivera Holzwartha (Blind Guardian, Sieges Even), nahrazujícího tak černošskou baskytarovou legendu Douga Wimbishe, a dále pak také bývalého cellistu z Apocalypticy, nebo třeba kytaristu Farmer Boys, který mimochodem vypadá skoro jako dvojče Petera Tägtgrena. V druhé polovině koncertu pak i dáma večera ukazuje své hráčské a skladatelské schopnosti, když usedá za klávesy a přehrává svojí atmosférickou lamentaci Oasis, při které až mrazí…
Tarja zkrátka ten večer dokázala, že ačkoliv její debutové album není bůhvíjaká pecka a nestojí za ní skladatelská kapacita typu maestra Holopainena, vůbec to neznamená, že by byla odepsaná a nedokázala se už pořádně postavit na vlastní nohy, protože na pódiu je z ní vyloženě femme essentiel a k pohrání si s publikem jí stačí jen hodit úsměv a jiskřivý pohled do davu. Snad příští deskou tedy přesvědčí i po studiové stránce.

GhAALL-ERKhA by mART_in