Nová Chmelnice dostala v úterý pořádně zabrat. Rekonstruovaný kulturní dům zvětšil kapacitu sálu, takže třeba vyprodaný památný koncert Suffocation byl určitě překonán. Otázkou je, nakolik to bylo dobře pro fanouška, zázemí kapely, o prostoru pro hraní nemluvě. Ona když se na pódiu uhnízdí souprava pana Hoglana, do toho nějaká ta zvuková aparatura, rázem předkapela skoro přepadává přes zábrany. Ano, na Chmelnici! (A měly standardní výšku, nicméně stály pouze tak půl metru od pódia.)

Dveře v 19:00 tentokrát asi dopadly na puntík přesně, jelikož o čtvrt hodiny později jsem od kasy plynule přešel k šatně (s batohem se do sálu nesmí), kde jsem však poskakoval ještě přes úvodní Uprising a Last of Our Kind. BLEED FROM WITHIN už u nás párkrát byli, ale tohle byla bezesporu příležitost představit se i trochu jinému publiku. Příležitost, které se chopili více než zdárně. Dokázali pěkně zaplněný sál rozhoupat. V zásadě neurážející metalcore nadýchaný melodickými kytarovými linkami objevil v publiku staré i nové posluchače a po menších obtížích se rozjel i jeden malý circle-pit. Příjemnou půlhodinku ozdobil na závěr Scott Kennedy, když si došel vyřvat plíce do publika.
(Uprising, Last of Our Kind, Novelist, I Am Oblivion, Vanity, It Lives in Me.)

Pivní martyrium (neumím předbíhat a na šestkrát rozvětvená fronta mi moc nenapověděla, kde mám nejrychlejší šanci) zabralo celou přestávku, takže i DEW-SCENTED také až od půlky Sworn to Obey. Pro mne a německý sympaťáky bylo tohle vystoupení zdaleka nejlepší. Asi se chtěli vytáhnout před Testament (jak by ne) a povedlo se jim to parádně. Na jednu stranu neobjevný, recyklující thrash metal, na stranu druhou naprosto uvěřitelný poctivý přístup a dokonale odvedená práce. A novej bubeník Koen Herfst! Neskutečně tupa-tupa-tupa-tupa zabijáckej nádeník, brutálně rychlý přechody na setinu vteřiny přesný, radost pohledět (famózním výkonem se předvedl třeba v Never to Return). Při poslechu Leifa Jensena, s doslova pekelným trikem Vallenfyre, jsem nejčastěji obdivoval ležérní úchop mikrofonu, za který by se nestyděl ani David Gahan (a ty jeho neustálé lišácké pohledy do publika). Avšak pochyby stranou, řve mu to stále parádně, zlaté dobré švédské časy se prostě vrátily v té nejkvalitnější německé práci. Testament si rozhodně nemohli vybrat lépe a skoro jsem si říkal, že by vůbec neškodilo, kdyby přidali další skladbu. Čas nicméně kvapil a 21:30 měl být start hlavních hvězd.
(Sworn to Obey, Turn to Ash, Soul Poison, That's Why I Despise You, Storm Within, Cities of the Dead, Never to Return, Thrown to the Lions, Acts of Rage).

A prakticky se tak i stalo. Intro, za kterého se za bicí nasoukala hřmotná postava páně Hoglana, naplněná Chmelnice při TESTAMENT propukla v jásot, doběhli poslední opozdilci, stoupli si, kde se dalo a strop začal ronit pot (v těchto prostorách věc nezvyklá, ale za této účasti pochopitelná). Bokem od pódia je sice pěkný výhled, usměvavý indián Chuck Berry (pozn. bizzaro: kdo u nás nesoutěžil o lístek, neví) se zajde podívat na své ovečky i sem, a je možné obdivovat usilovnou práci technika, když Ericu Petersonovi vypadne kytara (hned zkraje při More Than Meets the Eye), ale se zvukem je to slabší. V rámci možností krok-sum-krok se přesouvám během skladeb napříč sálem a bohužel shledávám, že musím být hodně přísný sám k sobě, abych se neurvale nedral na lepší místo na úkor ostatních. Nakonec, zhruba někdy během True American Hate, končím na druhé straně sálu a již jen tak lehce pendluji dopředu-dozadu na „ulovení“ aktuálně lepšího místa. Daleko čitelněji vyznívaly nové skladby - ještě titulní a Native Blood (a ano, sypalo se). Staré měly, a mají samozřejmě, svoji auru, ale čekal jsem na víc než na vytažené sólo Skolnicka. Alex si hraní každopádně (zdá se) užívá, je asi otázkou času, kdy se podívá opět někam směrem k jazzu, ale sóla jako třeba v Practice What You Preach nebo kultovní Over the Wall byla dechberoucí. Ale nečekal jsem, že si Chuck bude tolik pomáhat sborovým naefektovaným zpěvem. Naopak mile jsem nečekal, že basa Grega Christiana bude úderná, jako když perlík dopadne na kovadlinu (možná nebýt toho, že na něj nějak nezbývalo místo na pódiu, takže neustále stál na Hoglanově piedestalu, ani bych si ho tolik nevšímal). Zhruba někdy uprostřed koncertu jsem ale nabyl pocitu, že něco nebude, jak má být, a tak se taky stalo. Set byl pokrácen a nezbytný přídavek vůbec nebyl a po nezbytném výletu do minulosti blízké (D.N.R.) i vzdálené (je super, že z první The Legacy zazněly tři věci a celý tenhle starý blok měl vynikající atak) se totiž zakončilo vcelku překvapivě rychle a vyvolávání (sice nebylo intenzivní, ale co?) se rozsvítila světla v sále a šmitec. Takže necelých 90 minut.
(Rise Up, More Than Meets the Eye, Burnt Offerings, Native Blood, True American Hate, Dark Roots of Earth, Into the Pit, Practice What You Preach, Over the Wall, The Haunting, The New Order, D.N.R. (Do Not Resuscitate), 3 Days in Darkness.)

Méně je někdy více a je podle mne celkově škoda, že koncert byl umístěn do prostor Nové Chmelnice, kde sice asi převážila „kvalita za rozumnou cenu“, ale prostor nedokázal být správně zvukově využit. Nemůže být ale pokaždé svátek a nakonec kdo ví, jestli ještě někdy u nás Testament uvidíme v klubu. Po Brutal Assaultu, nebo jakémkoliv jiném festivalovém vystoupení, to byla zajímavá konfrontace se současnou Formation of Damnation. Dew-Scented mají na triku jedničky s hvězdičkou a Bleed From Within si po zásluze odvážejí do Kojčic dvojku.