Poslední lednový den, sobota jednatřicátého, svou sestavou hrajících kapel tak trochu naznačoval, že se by vůbec nemuselo jednat o, pro hudebního fanouška, špatný večer. A až dočtete následující řádky, zjistíte, že to opravdu tak bylo.
Koncertní kvartet rozjížděli britští Sylosis, jež někteří na podzim viděli na Sedmičce, kde společně s A Life Once Lost a War From Harlot’s Mouth předvedli pravé peklo (ten nereport si vyčítám dosud). Ale co to, na bubenickou sesli usedá John z Cephalic Carnage a po celou dobu show jinak pilně snažící se zpěvák hned zkraje oznamuje, že jejich mistr paliček a pedálů skončil hospitalizován - snad s nějakým plicním (chřipkou zmutovaným) onemocněním, a tak že dnes odehrají pouze tři pecky, které se během zvukovky stihli naučit kamíci ze spolutourujících kapel. Z debutu Conclusion of an Age tak zazněla se zastupujícím Johnem After Lifeless Years a následující dvě Conclusion of an Age a Reflections Through Fire odbouchal (z mého pohledu pro Sylosis i lépe) Dave z Psycroptic; nehráli-li tyto pecky, opravte mě. Briti spoléhají na dvě silné thrashující kytary s mnoha melodickými propletenci a progresivním nádechem, „ale co to“ podruhé, ihned od začátku se vytrácí počáteční obava ze zvuku a u kytar Sylosis vynikají všechny vyhrávky, všechny průtrsy. No jo, jak by ne, na Chmelnici bylo z Black Psa přivezeno PA; paráda, a pak že to v tomto prostoru s tím nářezem nejde…ale není vyhráno, ještě nás čekají tři kapely.
Protože se neměnilo nic na bicích, Psycroptic Sylosis střídají poměrně svižně a ihned od začátku se rozplývá ona “zvuková obava“. Sice kytaře Joeyho maličko chyběla razance alba, ale daleko větší problém bych shledal v tom, co zde zmiňujeme často, a to kytara druhá. Přece jen Psycroptic jsou založeni na vypiplané strunné souhře, takto skladby člověk zná i z alba, a živé ochuzení o další linku, protože basa v jejich hudbě má roli jinou, skladbám dává, někde více, někde méně, i jiný nádech, kdy muzika pak zní daleko přímočařeji nebo úplně naopak. Ale Jason Peppiat, jenž se mezi deathmetalovými zpěváky svým projevem rozhodně neztratí, i když to živě bylo trošku tvrdší, s Davem Haleym jsou jistoty, dle kterých se můžete řídit i bez uší, takže mohu říci, že Psycroptic svůj set otevřeli technickou sešívačkou předchozího alba Symbols of Failure, úvodní Alpha Breed. Pak se čtvero Australanů věnuje výhradně novince, z které (bez 100%ní záruky) zazněly Ob(Servant), Slaves of Nil, Horde in Devolution, Blood Stained Lineage, Immortal Army of One a dlouhá klipovka Initiate, jež zazněla se zkráceným koncem. A na závěr jedno „pssst!“, ti, kteří nedorazili a rvou si kvůli Psycroptic vlasy, nešilte, v létě budete mít ještě šanci, Psycroptic jedou podruhé Evropu a zastaví se…ano, i zde! ;-)
Pak tasmánskou čtveřici střídá kvintet ze Států, kapela, jejíž jméno pravidelným vydáváním i hraním znají snad všude. Ale od vydání Xenosapien už nějaká ta doba uběhla a skladby z něj v setu Cephalic Carnage již mají své pevné místo, dokonce mám pocit, že ten se za poslední koncerty až příliš extrémně nemění, nebudu-li počítat jejich druhý set na loňském Brutal Assaultu, takže slyšet Endless Cycle of Violence ani Divination and Violation není překvapením. Ale

vypálená sebranka je známá svým vtipálkovstvím, takže na Black Metal Sabbath si nasazují bubu-masky a ještě po jednom válu (?) se loučí. Cephalic jsou sehraní, i s „novým“ basákem, a jejich vystoupení bylo po minulé přehlídce rozhodně balzámem na uši.
Ale v tu dobu už se množství alkoholu a kouře v krvi (nejen) po páteční akci v Kolíně dostalo nad neúnosnou mez a já už ani moc nezaznamenávám úpravu pódia a výměnu bicích. Ale promile nepromile, to, co se za chvíli strhlo, mě dává facáka přes držku a já jsem od baru magneticky přitáhnut k pódiu. Vražda zvuk a nasazení The Black Dahlia Murder semílá pod pódiem vše, co se pod ním nachází. Kapela, jejíž hudební směřování se dá lidově nazvat metalem, pro více se zajímací nazvat nasypaným melodickým thrash(cor)em a pro detailisty, kronikáře a křížovkáře jako ‘new wave of american heavy metal’. Ano, kapela využívá klasické metalové (evropské) postupy a přetváří je v dnes tolik populární “metalcorování“. Ale tBDM metalcore nehrají, snad jedině že bysme z tohoto (už hnus) sousloví nevychali to “core“. TBDM musí uspokojit na scéně nové tváře, ale i ty, kteří to mají rádi pěkně zostra a postaru, všechny ty, kteří na koncert jdou pro pořádnou nakládačku. Ať chci či nechci, musím uznat, že, ač jsem přišel hlavně na všechny předkapely a tvorbu tBDM začal pořádně projíždět až díky koncertu, takže jsem očekával, že živě to bude super, ale bez nejmenší výtky (až na příliš přiškrcený ječák Trevora Strnada) posrali všechny tři předcházející vystupující, a to byla laťka nasazena dost vysoko, protože ani jeden ze supportů nebyl žádnými předskakujícími ořezávátky. Navíc v jejich sestavě nově působí Ryan Knight z Arsis, takže jsem fakt zvědav, s čím kapela přijde na nové desce.
Tak jak to uzavřít. Parádní, opravdu říkám parádní a s velkým P!, koncert, kde musel být ukojen každý příchozí, protože ani jedna z ‘jeho’ kapel nezklamala… naopak ani nemocí se nikdo nenechal zaskočit, a kdyby to bylo takto pokaždé, víc by si fanoušek dobré muziky nemohl přát. Super!!!