Asi takhle: největší starostí progového fandy je, jestli ještě King Crimson vydají album. Ze třetí inkarnace kytaristou Robertem Frippem vedených progrockových titánů od geniálního Power to Believe (2003) nic - mimo řečí - nevypadlo. Současné dění ovšem naznačuje možnost změny. Adrian Belew, od začátku 80. let druhý muž kapely, byl Frippem vypuštěn z plánů na letošní podzimní (americké) turné, takže možná, kdo ví, třeba vznikne nové album s novými lidmi, kteří napomohou novému zvuku… Příjemným vedlejším produktem Belewova odchodu je pak poměrně intenzivní koncertování The Crimson ProjeKCt, kapely vzniklé spojením power trií Adriana Belewa a dalšího, tentokrát staronového člena King Crimson Tonyho Levina. Z různých důvodů vynechávám jarní pražský koncert a vybírám, mimo jiné kvůli jisté exotice, až vystoupení na zámku v Buchlovicích.

Jako - power - trio vyrážíme ještě před polednem, abychom cestou stihli všechno od zmrzliny a borůvek přes horolezectví a jeskyňářství po přestupky vůči skautskému řádu. Vyniká pak výstava raného díla Josefa Váchala v Litomyšli, zaměřující se na jeho výtvarnou tvorbu spojenou s mystikou. Váchal - vizionář, okultista, malíř, grafik, rytec, básník, spisovatel - svým záběrem, výstředností přerůstající v šílenství i výtvarným stylem (barvy, fantaskno, spirituálno) připomněl anglického romantika Williama Blakea, ovšem mnohem pitvornějšího a se smyslem pro humor. Rozhodně doporučuji.

Kvůli pozdější jeskynní anabázi dorážíme s lehkým zpožděním, nutno dodat, že ku prospěchu věci. Pódium nestojí, jak vyznělo z různých anotací, uprostřed nádvoří, ale v jakémsi dolíku u zdi patřící zámecké konírně. Lidu je tu plno, ovšem pořád je možné najít místo vepředu na straně. Pomalu se uvelebujeme (to převážně není eufemismus pro hledání stánku s pivem) a stejně pomalu a ještě méně nápadně začíná set. Markus Reuter hrající na touch guitar navazuje na soundscapes hlavní persóny King Crimson, nutno říct, že velice povedeně. Jedná se o improvizaci jedinečnou pro každou zastávku tour, jejichž záznamy, mimochodem, dává Reuter na bandcamp.

Do magické, melancholické zvukové krajiny vstupuje dvojice bubeníků. Pat Mastelotto hrál ve třetí verzi King Crimson včetně jejich posledního a dost možná nejlepšího alba Power to Believe, Tobias Ralph doprovází Adriana Belewa v jeho triu. B’Boom postavená na skvělé spolupráci dvou bicích souprav se s nástupem zbytku hráčů pomalu láme do THRAK, jejíž úvodní riff školí prakticky veškerou kytarovou hudbu svou totální kontrolou, aby se rozbil do zlámané improvizace, ze které po chvíli znovu vypluje a skladbu uzavře. Úvodní blok z THRAK končí Dinosaurem, kde jakoby se King Crimson omlouvali za svá desetiletí fungování, ironií samozřejmě je, že inovativností se jim i tehdy, po nějakých pětadvaceti letech od založení kapely, mohl rovnat málokdo. Následující návrat do 80. přináší zklidnění a dává tak čas na jakýsi celkový hodnotící pohled.

Zmiňovat se o instrumentálních schopnostech muzikantů je nošením dříví do lesa, navíc právě já nejsem v tomto směru ta pravá osoba. Hudebníci občas obohacují skladby o sóla, ze kterých nejsem úplně nadšený, celkově však stále platí, že muzikantské dovednosti jsou jen prostředkem podřízeným skladbě. Naživo očekávám ještě větší dojem z crimsonovských rytmických zvěrstev, takže mě dost překvapuje mnohem písničkovější vyznění, ovšem nikoli ve špatném. Jedním z faktorů tu je zvuk, dobře čitelný, ovšem samozřejmě nedosahující studiové čistoty, konkrétně pak vyznění blíže k písničce posouvá vytažený Belewův zpěv. Mnohem víc pak náladu ovlivňuje chování kapely a atmosféra mezi lidmi. Už během úderné B’Boom bylo možné vidět Belewa s basačkou Julií Slick, jak rozjíždí na bubenické rychty dost divoké tanečky, a ani po nástupu na pódium na nasazení neubírají. Adrian Belew s nakažlivým úsměvem si hraní evidentně užívá a nějakým způsobem dokáže vyzařovat neuvěřitelně pozitivní náladu. Julie Slick místy působí trochu zbytečně, skladby místy nejsou uzpůsobeny na využití dvou bas, takže nehraje, jinak rozesmátě diktuje velice hutným basovým zvukem. Tony Levinovi jdou od androidských brýlí kabely přes celá záda, přes takto robotický vzhled a podobně přesné hraní (basa, chapman stick), přes mnohem introvertnější vystupování než Belew má své charisma (vycházející, nevím, snad z jeho naprosté suverenity, nejen hráčské, spojené s přirozeností) a podobně, byť nenápadněji, rozdává radost. Frippovu pozici zastává Markus Reuter a zastoupení to je důstojné, včetně pódiového projevu. Pohled na kterýkoli živák King Crimson vždycky zahrnuje principála Frippa, který se krčí někde stranou na židličce a jen vážně a pekelně soustředěně hraje. Reuter, pravda, stojí, ovšem většinu času statečně drží frippovský pokerface a do výměn nadšených úsměvů mezi ostatními členy kapely se zapojuje jen výjimečně. Pod pódiem pak panuje nadšení. Převládají starší lidi, kteří si asi právě plní sny, trochu mě překvapuje, že jsou zcela srozuměni i s extrémnějšími polohami z THRAK a nekonají se žádné prosby o skladby ze 70. Nějaké to „hobluuuj“ v měkčích pasážích občas zazní, ale co by to bylo za rockový koncert v moravském městečku bez hoblování. Mimochodem, pokud tohle celé zní roztekle sluníčkově, doporučuji (opět) poslední album KC, které spojuje disciplínu s určitou pozitivní životní moudrostí opravdu perfektně a ten pocit napraví lépe než já.

ProjeKCt není ani čistě nostalgickou vzpomínku pro fans frustrované nedostatečnou aktivitou Roberta Frippa. Po úvodním KC bloku Levinovo trio odchází a Belew předvádí vlastní tvorbu. Ta ovšem jednoznačně představuje nejslabší bod večera. Dokud se drží riff, je to dobré, bohužel to nikdy netrvá dlouho a pak nastupuje šablonovitá situace se sólujícím virtuosem a doprovodnou kapelou, kterou jen nadprůměrné výrazové prostředky drží nad hranicí otravné nudy. Ne špatné, jen, zejména v kontextu večera, příliš konvenční. Naopak druhé trio, od kterého jsem čekal víceméně basové onanie, velice příjemně překvapuje. Dominuje kytara, ovšem pohybuje se, řekněme, od Zappy k Frippovi, tedy v podstatně kontrolovanějších a originálnějších rovinách, a často přechází do ambientních ploch zabíhajících až k moderní klasice. Nálada přechází od jakési vysoké městské melancholie do zappovského humoru v Soup. Levin a Mastelotto doplňují nástroje jakýmsi hrubým bluesovým zpěvem až deklamací. Později doplňuje trio Adrian Belew na první návrat do sedmdesátek, slavnou Lark’s Tongue in Aspic II, která samozřejmě předznamenává riffy z THRAK, které zněly i o dvacet let později novátorsky a popravdě tak znějí doteď. Belew zůstává na Three of a Perfect Pair a pak jen s Levinem odehrají jemnou Matte Kudesai, načež se jeho trio vrací a pak jej opět střídá Levin. Závěr prostřední části koncertu patří jednomu příjemného překvapení. Stick Men hrají Breathless, těžkou matematiku z Frippovo sólovky Exposure (1979), jeden z vrcholů setu a perfektní přechod do triumfálního závěru večera.

Kompletní kapela předvádí One Time, nádhernou „baladu“ připomínající melancholii sedmdesátých let, načež přichází Red. To pro změnu jeden z jejich starých songů, které nestárnou. Zkrátka, Red má legendární a naprosto ultimátní riff. Indiscipline se přes bubenické sólo dostává až k velice zábavné pasáži jak z modernistické básně, kde Belewův text popisuje, de facto, tajemství objektu, připomnělo mi to Kafku nebo Becketta. Kapela odchází, ovšem dav ví, že ještě něco zásadního nezaznělo, takže s důvěrou řve a huláká až do famózního Levinova riffu na začátku Elephant Talk. Během této fáze koncertu se většina kolemstojících dostává do extatických stavů, tančí, křičí, aplauduje, atmosféra zkrátka strhující. V takovéto náladě závěrečná šlapavá Thela Hun Ginjeet úžasný zážitek z Elephant Talk nezabíjí, ale jen umocňuje.

Nesmírně radostný a pozitivní koncert.