Jedna z nejočekávanějších letošních klubových akcí, o které se mluvilo snad ještě dřív, než dozněly poslední tóny Devinova loňského vystoupení na Brutal Assaultu. Po mnoha letech na scéně a ještě více studiových nahrávkách si letos na jaře konečně odbyl i svou českou klubovou premiéru v pražském Roxy. A jak už to u dlouho očekávaných událostí bývá, s blížícím se datem ve mně sílily různorodé pocity. Na jedné straně těšení se na jednu z nejvýraznějších osobností současné scény, na druhé straně obavy – zda bude při předpokládané návštěvě v klubu vůbec dýchatelno. Ty se naštěstí rozptýlily hned po příchodu do Roxy; sice slušně zaplněný klub (cca 700 návštěvníků), ale přesto žádné tlačenice, fronty ani prodírání… a hlavně dobrý vzduch. První předpoklad spokojenosti je tedy naplněn – zdá se, že koncert bude možné absolvovat až do konce bez rizika mdlob :)

po příchodu mne svými tóny vítá probíhající vystoupení předkapely Aeon Zen. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje v tom, co vlastně hrají, nakonec z toho vyleze zvláštní směsice modernějšího a propracovanějšího power metalu s občasnými „progresivními“ prvky. Je slyšet, že sestavu tvoří schopní muzikanti, ale kdovíjak dohromady jim to nedrží, spíš působí, jako kdyby byli na pódiu každý za sebe, než jako kompaktní úderná jednotka. Je to asi dáno i faktem, že ve skutečnosti se jedná o sólový projekt Riche Hinkse, který se obklopil narychlo složeným týmem jen pro toto turné. Z jeho hostů vynikl solidní pěvecký výkon

Andiho Kravljaci, který ani ve výškách netahal za uši a neobtěžoval uječeností. Celkově však ve mně kapela mnoho nezanechala – přesně ten set, který zapomenete, hned jak vběhne na pódium hlavní hvězda večera. Zejména když se jedná o takové jméno jako Devin Townsend. A po pravdě řečeno, těžko vybírat vhodného předskokana zrovna pro Devina. Takže konečný účet pro Aeon Zen – ani nadšení, ani opruz.

V čase, kdy měl Townsend oficiálně začít, se místo jeho obrýleného ksichtíku objevila na projekčním plátně pouze animovaná figurka jeho erbovního ufona Ziltoida a cca deset minut nás drtila šílenou diskotékovou odrhovačkou We Like to Party od Vengaboys. Projekce sice úsměvná, ale na můj vkus poněkud zdlouhavá a ke konci už vtípek přecházel spíš v nudu a netrpělivé očekávání, kdy to konečně vypukne naostro... A je to tu! Devin ve svém typickém sáčku (kterým se prezentoval i na plakátech) a s ještě typičtějším maniakálním úsměvem. Okamžitě navazuje bezprostřední kontakt s publikem a poté již zaznívají první tóny hitu Addicted! ze zatím poslední stejnojmenné studiovky. Následuje neméně hitová, byť volnější Supercrush! ze stejné desky, samozřejmě s nezbytným playbackovým podbarvením vokály Anneke van Giersbergen.

Nástupem a začátkem setu se Devinovi podařilo publikum docela rozpumpovat a natěšit, a tak jsem jen čekala, jak bude koncert dále gradovat. Místo toho, aby se show pořádně rozjela a aby se Devin na pódiu rozkrájel na kousky a předvedl to nejenergičtější a nejživější ze své bohaté diskografie, mu však na setlistu začaly přibývat střednětempé až pomalé kousky. Taková téměř meditativní Deadhead z Accelerated Evolution vyzní skvěle doma v obýváku, ale naživo je najednou poloviční a člověk začne trochu netrpělivě přešlapovat a sledovat hodinky, zejména když následuje opět spíše vláčná Truth. Jedna klidná věc pro zpestření a uvolnění by byla pochopitelná, ale především ke konci setu již toho „klídku a pohodičky“ bylo moc (Earth Day, The Greys nebo totální hipísárny Life a Deep Peace) a začal se čím dál víc vkrádat pocit nudy.

Devin má na svém kontě nespočet desek a na nich řadu věcí, jež by dokázaly nakopnout každé živé vystoupení, proto mi nad výběrem playlistu pro aktuální turné trochu zůstává rozum stát. Žádný velký trhák totiž nebyla ani průměrná Kingdom z desky Physicist a tak úplně, jak měly, nevyzněly ani tvrdší a výpravnější kusy ze Ziltoida (By Your Command, Color Your World). Vrcholem setu se pro mne proto nakonec stala vypalovačka Bad Devil z Infinity, kde Devin předvedl, že kombinace moderny s lehkým retro nádechem a nefalšovanou rock’n’rollovou rozjíveností je přesně jeho koncertní parketa.

Samostatnou zmínku si zaslouží zvuk a to, jak působil Townsendův tým naživo. Ačkoli je principál znám svým perfekcionismem, v Roxy to až tak nevyznělo. Jednak čtyřčlenná kapela působila, jako kdyby hrála za sklem a trochu na půl plynu (člověk se mohl naprosto v klidu bavit se sousedem, aniž by musel kdovíjak zvyšovat hlas), ale mnohem větším prohřeškem byla nevyváženost mezi playbackovými a živými party. Toho playbacku zkrátka bylo moc. Devin sice rád pořádné zvukové vrstvy, ale když jede z playbacku tolik linek vokálů, kytar a kláves, kapela se v tom nakonec utopí a divák zcela ztratí pojem, co ještě dělají lidé a co už se line jen z počítače. Tím pádem pak „živé“ vystoupení ztrácí část svého smyslu. Přitom spousta Devinových skladeb je jako dělaná pro pódiové ztvárnění a lehké osekání aranžmá ve prospěch živosti by jim nejen neuškodilo, ale setsakra prospělo. V současném pojetí si totiž jako divák připadám trochu ošizená. Nejvíce patrné to bylo v momentech, kdy si Devin při svém blbnutí uprostřed skladby odskočil nebo klidně odešel od mikrofonu a přitom

se z reprobeden dále linul jeho hlas, a to nejen sborové, ale i sólové vokály. Působil zkrátka, jako když je mu naprosto fu(c)k, co vlastně na pódiu dělá a co a jak hraje, hlavně když je nějaká sranda a lidi se baví a usmívají.

Townsendova performance tak postupně připomínala všechno možné (především cirkusové představení nebo talk show), ale koncert samotný byl až na posledním místě. Do slova a do písmene to platí o závěrečném přídavku Bend It Like Bender!, kdy pozval na pódium asi patnáct lidí a víceméně je nechal, ať si tam dělají, co chtějí (poskakují, neartikulovaně pořvávají do mikrofonu, věší se mu na krk…), zatímco kapela skoro jako by tam nebyla. Na jedné straně je krásné, že se tak významný a svým způsobem slavný umělec snaží o co nejbližší komunikaci se svými fanoušky, každého se zvlášť na něco zeptá, třese jim rukou, bere kolem ramen a usmívá se jak sluníčko, sympaticky může působit i to, že se snaží své „velké“ umění trochu odlehčit a tak trochu i shodit, včetně sebe sama… Jenže zase platí, že všeho s mírou. Je fakt, že závěrečná „párty“ na pódiu mi prvních pár vteřin přišla vtipná, ale ve výsledku to nakonec působilo spíš jako besídka zvláštní školy.

Nerada bych, aby tato reportáž vyzněla jako kritika Devinova umění jako takového, velmi si ho vážím jakožto všestranného a originálního muzikanta, jehož kariéru a nahrávky sleduji dlouhé roky. I naživo bylo znát, že je skvělý zpěvák a instrumentalista a zazpívá i zahraje s přehledem cokoli, akorát už občas roupama neví coby… Asi jsem zkrátka od jeho koncertu očekávala něco jiného a toto konkrétní vystoupení ve mně zanechalo řadu smíšených a rozporuplných pocitů.
 
Setlist:
1. Addicted!
2. Supercrush!
3. Kingdom
4. Deadhead
5. Truth/OM
6. By Your Command
7. Life
8. Earth Day
9. Bad Devil
10. Color Your World
11. The Greys
12. Deep Peace
13. Bend It Like Bender!

Fotky: Petr Tvrdík