Sen se stal skutečností... Už ani nevím, kolikrát už jsme se marně domlouvali (přinejmenším 3. pokus), že vyrazíme na Dilliny a tak byla většina z nás jakoby ve snu, když jsme nevěřícně seděli v autě na cestě do Vídně. Celá cesta probíhal nezvykle hladce. S dostatečným časovým náskokem jsme dorazili do Vídně.

Zatímco jsme courali ulicemi Vídně a zabíjeli čas věnoval jsem částečně pozornost místnímu street artu. Stickers jsou zde hodně rozjetý každá značka je polepena. Největší dojem na mě ale udělal SF se svými písmy vyřezanými do polystyrenu a přilepenými na dopravní značení.

Do Planet Music jsme se vrátili v pravý čas. Na pódiu začínali domácí Fresnel. Zatěžkané kytarové riffy a pomalé bicí ihned navodili atmosféru Isis, Cult Of Luna a svými temnými melodie leckoho přesvědčili, tedy dokud se neozval zpěvák, který byl, se svým průměrným zpěvem, největší slabinou skupiny.

HotchPotch, také domácí kapelka, mě však moc nepřesvědčili. Jejich hudba byla směsicí všemožných stylů od funky jazzu přes tvrdé téměř nu-metalové riffy až po etno music. Pestrost souboru zajišťoval, pro tuto hudbu netradiční, hráč na perkuse, který dávál klasickým rytmům a postupům nový rozměr. Instrumentální projev kapely byl také excelentní, ale něco mi nesedělo, možná jakási naivita aranží...

Švédští Burst byli pěkně našláplým kombem, ale co jiného bychom mohli čekat od Švédu, že? Nakoplé metalové riffy, drsnej zpěv, tvrdá basa (i basák, kterýmu jsem skoro nerozuměl ani slovo, když se chopil mikrofónu) a do toho účelné beaty bubeníka. To vše dokázalo přesvědčit o kvalitách této severské pětice. Ale stejně mě nejvíc dostal nástroj blonďatého kytaristy s "homo model" vizáží - šipka se snímači ve tvaru srdce!!!

Poison The Well, zřejmě velké jméno, mě však svým tvrdým rocknrollem nijak zvlášť nestrhli k třepotání palící, to se ale nedalo říct o publiku, které v tu chvíli začalo pařit asi nejvíce. Já jen můžu řict, že to neznělo špatně. Nebyl to můj šálek kávy.

A co napsat k hvězdě večera? Dillinger jsou nezkrotní, agresivní magoři. Panasonic Youth a už se rozjiždí psychóza, agresivita, zničující rytmy a pořád dokola. Na pódiu není chvilku klid. Největší blázen - kytarista Ben Weinman skáče do výšky snad až 4 metrů, takže si málem rozmlátí hlavu kytary o strop, ale to mu vůbec nevadí. "Nováček" zpěvák Greg Puciato svým hardcorovým zpěvem dokazuje, že tím správným zpěvákem pro tuto bandu, tedy až do chvíle, kdy dojde na čisté zpěvy. Kvůli skřípnutému nervu nemohl na turné vyrazit druhý kytarista Brian Benoit a tak za něj kapelka našla náhradu v podobě kamaráda Jamese, jehož hra na vás působila tak, jakoby hrál s kapelou vždycky. Baskytarista Liam Wilson byl jako démon s hippies vizáží – tančil do svých basových partů jako námořník. Bez hnutí nohou se dokázal se svou basou houpat a kolíbat ze strany na stranu i celý song. Bubeník Chris Pennie dirigoval celému ensámblu na své neskutečně skromné bicí soupravě velmi přesvědčivě. Víc nelze popsat slovy, možná pomohou nějaké fotky, či krátké video, které snad budou brzo k dispozici, ale nejlepší je si zajít na koncert.