Pražský dusný úterní podvečer nabízel celou řadu alternativ kam za kulturou, nicméně volba Rock Café byla jednoznačná – vidět (konečně!) otce švédského moderního thrashingu jsem tak nějak musel. Venkovní atmosféra panovala i v útrobách klubu, takže se nebylo čemu divit, že přilehlý bar byl slušně obložen žíznivými hrdly. A žížala byla vpravdě dávivá. Ač začátek byl avizován na 19:00, první tóny se rozezněly o nějakou hodinku později. Prvním příjemným zjištěním při vstupu do dolního sálu bylo, že je tam znatelně dýchatelněji než o patro výš.
(Pro mne) neznámá Lyzanxia předvedla hrubý odvar moderního thrash metalu a při setu kapely večera se nejednou potvrdila domněnka, ke komu/kam Frantíci

nejraději vzhlíží. Duo zpívajících kytaristů a metronomicky upřesněného bubeníka doplňoval basák (vizáží připomínající jistého Gábu /px1/), kterého jako by dění ani moc nezajímalo. Ač nástup se svižnějšími skladbami vypadal podařeně, vystoupení brzy ztratilo snadno získanou energii od diváků, kteří přišli právě na pořádné „švédské“ hoblovačky. Nemalou měrou k tomu přispěla v půlce zařazená interpretace, snad netřeba dodávat že nepodařená, Snap! I´ve Got the Power (nemohl jsem si nevybavit Božského Bruce Jima Carreyho).
Zběžně (YouTube) poznané Municipal Waste jsem si přesně takto představoval. „Zuřivější“ američtí Tankard, co se do konzumace chmelového nápoje týče, noty skládající zejména pod rákoskou Slayer, Léta Antichrista 88, šmrncnutí moshujícími Anthrax, potažmo S.O.D., a samozřejmě tuze veselí! Žel ani zde nebyli muzikantské hvězdy produkci nakloněny, pročež předpokládaný zábavný buldozer se častokrát rytmicky zadrhával (hlavně zpěvák měl potíže s mluvidly a frázování tak nemělo tu správnou kadenci). Přesto ohlas u diváků byl nevídaný, až jsem

skoro propadl dojmu, že většina návštěvníků klubu (hlavně nečesky mluvících) dorazila právě a jen na tyto rozjívené taťky. Tohle byla zkrátka jedna velká párty, kde se surfovalo na hlavách přítomných od pódia k baru, pivo se popíjelo z obrovských trychtýřů /px2/ a slovo „weed“ se skloňovalo na všechny způsoby. Ne nadarmo má poslední deska název The Art of Partying.
Od počátku vzniku sledovaní The Haunted ale tento večer vládli. Jasně potvrdili, že tak jako sousedé Norové mají prakticky patent na černokněžníky, švédské srdíčko bijící v rytmu Göteborgu se nedá s ničím jiným splést. Agresivita bez sebemenšího náznaku polevení započala ihned po intru s klipovkou The Flood a následující The Medication. Ale nemuselo se jenom poslouchat. Sledovat Petera Dolvinga při zpěvu bylo jako dívat se chvíli na chovance mentálního ústavu, chvíli na psychopata, vždy s absolutně procítěným výrazem v obličeji. Časem se sice jednotlivé pózy okoukaly, ale herecký dojem byl vždy stoprocentní. Dolving chtěl být středem pozornosti a byl. Mezi několika málo prostoji mezi skladbami se dostalo i na vtipkování o Georgi Bushovi, ananasový džus k večeři a koncertu s Nile v rámci No Mercy festu. Komunikace však v těchto případech většinou drhla na jazykové bariéře. O rozervaném nitru Petera Dolvinga (pokud se nepletu, léčil se s nějakou duševní poruchou) cosi vypovídá i jeho blog (navolte si v archivu 22/05/2007).
Přestože poslední desku The Dead Eye nemám naposlouchanou (valím si jí až teď při psaní), rozdíl mezi novými skladbami a starší tvorbou byl na projevu kapely znát. Nové skladby byly více přemýšlivější, zneklidňující, až sabbatovsky temné (The Drowning). O to více kontrastující, a potěšující, bylo zařazení rozsáhlého setu z předchozích desek, zejména pak z debutové smršti The Haunted Made Me Do It, která plynule navázala na labutí píseň At The Gates Slaughter of the Soul, a vlastně uvolnila pojistku švédského novovlnného thrashe. Ač se již nepovažuji za mladíka, který si může dojít do kotle beztrestně zaskotačit, u No Compromise jsem se nemohl udržet a pod bratry Björlery (jsou si opravdu neuvěřitelně podobní) si zatočil

neexistující kšticí a při 99 trochu emo-zalámal v pase. S postupujícím časem stoupala i vlhkost vzduchu v sále, což bylo lze přímo dokumentárně sledovat na stavu zpocenosti trička/kraťasů páně Dolvinga /px3/. Po zhruba 80-ti minutách tak na něm nezůstala nit suchá.
Ptáte-li se již ale po konečném verdiktu, zvedám palec vzhůru jen částečně. Celkový dojem trochu kazí jednak nízká návštěvnost (na Marty Friedmana mohlo být tak o padesát hlav více, a to zde byla navíc početná komunita cizinců), jednak zvuk, který vraždil pouze u The Haunted (ale o to více „bez kompromisů“) a zamrzí i omezenost českého publika na bystřejší komunikaci v angličtině. Až ale budou The Haunted u nás příště, určitě se na ně vydám. Přijde mi, že jistot jako je tato, již dnes moc není. Závěrečný zápřah Bury Your Dead s intrem Dark Intensions mne jenom navnadil.
PS: Báječný byl technik The Haunted, který si zvučení jednotlivých nástrojů vyloženě „dával“. Takový kozel zahradníkem. Těšte se na fotky.

GhAALL-ERKhA by mART_in