Berlínská mnohotvárná hydra THE OCEAN už na našich pódiích celkem zdomácněla – svou propracovanou a přitom naživo strhující muzikou dokázala zaujmout jak kdysi na Brutal Assaultu, tak i na klubových akcích po boku neméně zajímavých kolegů (namátkou CULT OF LUNA, BURST či ROTTEN SOUND). Tentokrát přijeli odehrát komornější vystoupení (pouze v doprovodu domácích FDK), a to v rámci propagace své novinky Heliocentric, která by měla být ještě letos na podzim (tak trochu již tradičně) následována svým dvojčetem Anthropocentric.
Večírek začíná poměrně brzy, první zvukové plochy FDK zaplňují sál (trochu naddimenzovaný na akci podobných rozměrů, ale aspoň se dobře dýchalo) již v osm hodin. FUCK DA KAROT předvedli skvělé vystoupení (nepamatuji si, že bych kdy viděl nějaké, které by se takto nedalo označit). Na jejich novějších skladbách je vidět, jak

rostou skladatelsky, aranžérsky i hráčsky (aniž by museli jít cestou zbytečné složitosti), a pokud bych měl vystihnout celý dojem jedním slovem, pak volím určitě „přesvědčivost“. FDK zkrátka jejich feeling a přirozenou kombinaci syrových emocí a hladivých melodií i ploch věříte. Právem jsou považováni za jedny z nejlepších představitelů post-metalu u nás a návštěva jejich koncertu je sázka na jistotu.
THE OCEAN pak coby headlineři a jediný další účinkující mají celý zbytek večera pro sebe a své vystoupení rozhodně neošidili. Ostatně, pro jejich rozmáchlou konceptuální hudbu a skladby, v nichž ztrácíte pojem o čase a prostoru, se dostatečná plocha celkem hodila. A ačkoli se často zabývají poměrně abstraktními, pro normálního smrtelníka odtažitými tématy, jejich muzika je konkrétní až až. Jako by se před posluchačem odvíjel vnitřní film plný

obrazů, scén, zvratů. Právě tato stránka THE OCEAN vynikla i díky výbornému nazvučení (na Chmelnici ne zcela pravidlo, ale když se zadaří, stojí to za to). Hutné a ještě hutnější kytarové stěny, tlak a rytmické ataky se střídají s drobnokresbou, ve které rozeznáte každý tón a zvuk. Tohle nazvučit, aby to bylo srozumitelné v každém momentu, opravdu není legrace a od THE OCEAN to vyžaduje dost velký fištrón, ale vzhledem k tomu, jací jsou to známí perfekcionisté a kolik času stráví spekulováním nad svou hudbou, se výsledku není co divit.
Kapele bývá občas vytýkáno, že je jakoby rozkročená mezi dva světy a nezakotvená ani v jednom – na postcore či sludge málo rozervaná, syrová a blátivá, příliš uhlazená a elegantní, na komerčnějšího posluchače zase příliš překombinovaná, progresivní a drsná. Právě v této kombinaci progrese, metalové moderny,

polyrytmiky, psychedelie, podmanivosti a energie corových základů, kterou dovedou přenést i na pódia, ovšem vidím silnou zbraň a vlastní ksicht THE OCEAN. Jednoznačně se vydělili z trochu uniformního proudu následovníků NEUROSIS, ISIS a podobných kapel. Kapele místy předhazovaný německý chlad, odstup a přílišná chirurgická preciznost navíc účinně zvyšuje napětí v kontrastu s pod povrchem bouřícími a leckdy spíše intuitivně tušenými emocemi. I naživo znějí velmi progresivně, aniž by cokoli ztráceli ze svého tahu na branku. Naopak, umí zahrát velmi záživný a šťavnatý set, který zaujme, naproti tomu na studiové nahrávky je třeba mít tu správnou náladu a chuť, neboť vyžadují velmi soustředěného a naladěného posluchače. Koncert v jejich podání má tu výhodu, že může uspokojit jak velmi pozorné a koncentrované diváky, tak i toho, kdo si přišel „jen“ zapařit. Pokud tedy netrpíte náběhem na epilepsii, protože THE OCEAN si nedokáží odpustit své hrátky se stroboskopy, diodami a dalšími světelnými vylomeninami, jež tvoří nedílnou součást jejich živé prezentace.
Večer plný dynamických kontrastů a chutných zvukových lahůdek končí v příjemných půl jedenácté, což bezesporu uvítali všichni, kdo druhý den vstávají do práce.
P.S.: Pokud ovšem THE OCEAN v něčem opravdu originální nejsou, pak v pódiovém projevu; zejména kytarista Jona Nido kompletně „obšlehl“ i s navijákem pohyby Bena Weinmana z THE DILLINGER ESCAPE PLAN – počínaje typickým spastickým „sekáním“ krkem kytary přes různé projevy padoucnice a tance sv. Víta až po běhání a skákání po kopáku či odposleších...
Paaya