Therion sice novou desku nemají, ale to jim nebrání se opět vydat na evropské turné. To pojmenovali The Best of Tour 2016 a jako doprovod si přizvali Imperial Age z Moskvy, Ego Fall z Číny a k tomu vedlejší projekt Christofera Johnssona Luciferian Light Orchestra. V Česku mají dvě zastávky, tu první už hostila Ostrava, o tři dny později Praha.

Ostravský koncert se měl původně konat v klubu Alfa, avšak pro technické potíže byl přesunut do Barráku. Co jsou ony technické potíže, nebylo zveřejněno, ale nabízí se slabší prodej vstupenek či pravděpodobnější varianta, a to nevyhovující časový harmonogram. V klubu Alfa se končí úderem desáté večerní, a jelikož Therion avizovali dvouhodinový set, k tomu tři předkapely, musel by začátek večera být stanoven nejpozději na pátou odpolední… No nic, jdeme na hudbu.

Koncertní maraton odstartovali Imperial Age. Moskevská parta, kolem kapelního maršála Aora, se představila svým mohutným, orchestrálním pojetím symfonického metalu. Pokud se nepletu, ze startu zahráli skoro čtvrthodinový epos Turn the Sun Off! z jejich stejnojmenné, jediné dlouhohrající desky. Zvukově hodně dobré, zpěvy čisté a celkový dojem více než kladný. Zvláště přihlédnu-li k faktu, že spousta symfo operních female fronted kapel mě v dnešní době spíše nudí. Kdo mě nenudil a koho jsem nějaký čas zaujatě sledoval, byl klučina za pultem ovládající světla, který ty čudlíky mačkal s vervou varhanního mistra… na závěr svého setu interpretovali Imperial Age skladbu Aryavarta. Opět epický kus, kterému dominují vokalisté a sálá z něj ruská klasická hudba jak z roztopených kamen.

Po symfo metalu nás čekal metalcore s vlivy tradiční čínské hudby, samotnou kapelou označován jako mongolia nomadic metal. Ego Fall byli pro mě absolutně neznámé těleso, a když jsem si pouštěl jejich setlist, nebylo to vůbec zlé, ba naopak. Přesunul jsem se blíže k podiu, aplikoval špunty do uší a čekal, co bude. Špunty pro mě byly nutností po celý večer. Ne proto, že by byla muzika šíleně nahlas, ale chtěl jsem si odpustit to protivné pískání v uších na druhý den ráno, které jsem již měl ze sobotního koncertu. Chao Luomeng (basa) na úvod hodil skladbu s hrdelním zpěvem doprovázen tradičním čínským nástrojem erhu. Poté, co jej vyměnil za koncertní basu a připojil se k němu zbytek kapely, mohla začít ta pravá tancovačka. No, hudebně to na tanec bylo, bohužel kýžený výsledek se u publika nekonal. Zpěvák Yu Chao do svého projevu dával vše a ani ostatní se nedali zahanbit. Jak při přípravě pódia působili odtažitě a zadumaně, tak při první písni všem naskočil úsměv od ucha k uchu a bylo na všech vidět, že je to prostě baví. V paměti mi především zůstala skladba Wind the Horn, skočná záležitost, doprovázena opět hrdelním vokálem a Burying Civilization, o jejíž úvod se opět postaral Chao s nějakou tou píšťalou. Jou, Ego Fall hodně dobrý. Sice to není bůhví jak vyčnívající melo death/metalcore, jenže je okořeněný oním vlivem čínské lidové hudby, který tomu dává cosik navíc a určitě stojí za další poslech.

Když v roce 2012 Therion vydali desku Les Fleurs du Mal, byla posluchači přijata velice rozporuplně. Důvod byl nasnadě. Christofer oznámil, že je to pro nějaký čas poslední album Therion, a tu je ten rozpor. Poslední studiové album plné cover verzí?! Fanoušci byli dost nespokojeni a mnozí album zatracovali. Dále Christofer oznámil, že se chce věnovat svému projektu, jakési metalové opeře či co. A že pro nějaký čas pozastavuje i koncertní aktivity Therion. A ejhle. Během těch necelých čtyř let byli u nás minimálně dvakrát, nepočítám-li koncert ve Zlíně v říjnu 2012, kde toto bylo oznámeno. Nicméně byli na samostatném koncertu v Brně a poté na festivalu v Hodoníně. Proč o tom mluvím? Onen projekt, který toto haló způsobil, opravdu ožil. Roku 2014 spatřilo světlo světa těleso s názvem Luciferian Light Orchestra a o rok později vydává stejnojmenný debut. Existenci jednoho ani druhého jsem vůbec, ale opravdu vůbec nepostřehl. O to více mě překvapil fakt, že hudba, kterou tento projekt přinesl je diametrálně odlišná od mého očekávání i představ, které jsem měl. A také to, že je uvidím i brzy naživo.

LLO je psychedelický, sedmdesátými léty nasáklý rock, textově se pohybující v okultismu. Atmosféra z toho jen čiší a vy si říkáte, že trocha kvalitního fetu by přišla vážně vhod. Takže jsem před začátkem vystoupení měl malé obavy, jak to bude fungovat právě po Ego Fall a před Therion. A kupodivu fungovalo, sice ne na sto procent, ale fungovalo. Sestavu, která odehrála koncert, tvořila zpěvačka Mari Paul, basu hrál Sixten Jaskari. Bubeník pro mě byl záhada, stejně jako jeden člen z kytarového dua. Tím, kterého jsem odhalil, bo jeho škraboška byla jen přes oči, byl basák Therion Nalle Påhlsson. Druhý kytarista mohl být, dle toho, co se uvádí o sestavě LLO, sám Christopher, nebo Christian Vidal (veden jako koncertní hráč). Já ale od oné tajemné postavy stál daleko, takže z řeči těla jsem nic nepoznal. Tvář měla komplet zahalenu a k tomu klobouk. Ano, ten nosí při koncertech Christofer, ale u LLO jej měli všichni… špetka toho tajemna asi nezaškodí, avšak vsadil bych si na Christofra.

No, a jelikož LLO existují krátce a mají jen jednu desku, bylo jasné, že se set bude točit jen okolo ní. Zazněly skladby Dr. Faust on Capri, ke které je i videoklip, dále pak Venus in Flames či A Black Mass in Paris. Bavilo mě to, ne že ne. Ale věřím, že pokud bych měl v sobě o něco více alkoholu, než jsem měl, což bylo nic, či něco dobrého, co frčelo v sedmdesátkách, ta psychedelická hudba by mne pohltila více. Popravdě by nemusel být ani alkohol ani fet, stačilo by možná jen jiný typ akce, více podobných kapel, méně světel a tak podobně…

Barrák je vskutku fajn klub. Sice je na rozdíl od většiny „sklepních“ klubů situován v nějakém druhém třetím patře budovy, ale to mu nebere nic na své vstřícnosti k publiku. Klimatizovaný, s dobře zásobeným barem, kde kulturním násoskům jako jsem já, dají i při koncertě pivko do skla, v mém případě krýglu. Když se čeká větší návštěva, otevře se i další prostor s druhým barem a místem k sezení, do kterého v neděli večer kapely situovaly svůj merch. Z toho jsem si odnesl zmiňovanou desku Les Fleurs du Mal, která se mi velice zamlouvá, a to za příjemných 150 kaček (na zlínském koncertu roku 2012 stála dvakrát tolik). Zvukový aparát je také dostačující. Jou, fajn místo pro podobné akce, což dokládá i počet událostí, které se v Barráku konají. Příkladem Pro-Pain či Paradise Lost, o české scéně nemluvě.

Už zde zaznělo, že Therion nemají novou desku a tak tour, které nyní jedou, žádnou nepodporuje. Podporuje Therion jako celek. Ti na svůj setlist zařadili několik písní, které nehrají tak často, dle slov samotné kapely i pět písní, které dříve nezahráli. Prostě takové best of. Setlist otevírala skladba Ginnungagap z desky Secret of the Runes, následována taktéž písní z tohoto alba, písní Schwarzalbenheim. Zvuk hned ze startu fakt dobrý, sice sem tam během setu něco zapískalo, zaškrčelo, ale nic hrozného. Bylo to dost nahlas, zvláště pokud stojíte metr od aparatury. Hlasitost mi ale eliminovaly špunty v uších, které jen snižují hlasitost, ale nezkreslují zvuk. Vokální trio, tvořené pinky punkerkou Linnéou Vikström, jež si na sebe vzala dosti oči lákající outfit, jejím otcem Thomasem Vikströmem a operní divou Chiaraou Malvestiti, si své party střihlo bez sebemenšího zaškobrtnutí a ukazovalo, v čem tkví síla Therion. A aby alba Secret of the Runes nebylo málo, zazněly z něj ještě dvě skaldby, Nifelheim a Vanaheim.

Instrumentální sekce kapely nezahálela a sekala svoje party s grácií a jistou. Jen škoda, že na bubeníka Johana Koleberga jsem po celý koncert neviděl. Ono celková pódiová prezentace Therion je založena na teatrálnosti, kdy jednotliví členové uvolňují prostor pro ty, kteří mají zrovna nějakou roli. Hlavně pak vokalisté. Obě zpěvačky tak často postávaly v pozadí, a když přišel jejich čas, vyrazily blíže k publiku odzpívat svůj part. Zvláště Linnea často vypadala, že zahučí do předních řad, s jakou vervou se hnala ke zpěvu. Což by tam ale nikomu vůbec nevadilo…

The Siren of the Woods byla devátá v pořadí a měla neskutečnou atmosféru, kdy mi šel mráz po zádech, vážně povedená skladba. Stejně tak Lemuria v podání Chiary pohladila po duši. S písní Black Fairy nás Therion zavedli zpět až do roku 1997, aby nás následně vrátili blíže k současnosti s písní Mon amour, mon ami. Tu zazpívala Mari Paul, kdy s Thomasem předvedli divadélko, kdy ji Thomas škrtil, a když Mari odcházela, poznamenal, že je čeká ještě osm vystoupení. (Snad to při tom posledním nedotáhneš až do konce…) Před klasickou pauzou zazněla výborná Son of the Staves of Time a kapela na čas zmizela v zákulisí. Ale co by to byl za koncert Therion, kdyby nezahráli To Mega Therion?! K tomu přidali ještě The Rise of Sodom and Gomorrah a bylo po dvouhodinovém výletu v diskografii této populární kapely.

Závěrem? Povedený večer. Therion jsou ve skvělé formě, hrají staré známé fláky ale i předtím nehrané písně, což je lákavé. K tomu zajímavý projekt Luciferian Light Orchestra, jenž sice není mnou až tak vyhledávanou hudbou, ale koncertně zní všechno tak nějak lépe. K tomu příjemné překvapení z daleké Číny v podobně Ego Fall a v neposlední řadě Imperial Age, kteří mi ukázali, že symfo metal pro mě může být ještě stále zajímavý žánr.