Dopadlo to trochu jinak. Původní vize byla zhruba něco ve stylu odzívnout předkapelu, zadupat si při Pain (jakožto hlavním taháku), víceméně odzívnout Tiamat. A skutečnost? Nečekaně odlišná v prvním případě, jinak podle předpokladů.
The Rays Of The Sun po prvních několika tónech sebevědomě rozptylují očekávání obvyklé snůšky tisíckrát přežvýkaných doomových klišé a příjemně překvapují. V okleštěné sestavě servírují svou produkci tak, jak to nedokáže nejedno pěti- a vícehlavé podobně zaměřené těleso. Je v tom feeling, práce s nápadem, atmosféra, dynamika, lehkost, přesvědčivost. Navíc se jim vyhýbá zlý sen většiny předkapel, jelikož na jejich straně stojí i zvukař. Pár hlasů sice žehrá na absenci mužského zpěvu, mně ale neschází, spíš naopak. Tlesky tlesk!
Peter Tägtgren si aktivního odpočinku od Hypocrisy užívá opravdu plnými doušky. Diskoška jak řemen, tihle Pain! Navíc lišák Peter ví, co udělat i pro vizuální stránku věci, takže se v aktuální sestavě vklínil mezi dvě černé nymfy, z nichž ta po jeho pravoboku jistí druhou kytaru a levoboční šestistrunně basuje. Záda ansámblu pak kryje protřelý bývalý nesmrtelník Horgh. Slečny sice chvilkami nepůsobí zrovna jako by se se svými nástroji narodily, ale postupně se rozehrávají k jakýms takýms výkonům, které potřebám celku postačují, jelikož v Pain těch not zas tolik není. Jde spíš o rytmicky rovně podepřenou kytarovou stěnu, díky níž mohou vyvstávat (a vyvstávají) jisté asociace s přefouklými Rammstein, nicméně zde to oproti soudruhům z NDR opravdu hraje. Jediným vroubkem je tak skutečnost, že se z Nothing Remains the Same hraje míň, než by si tohle teď už předposlední CD zasluhovalo. Pain se líbí a přidávají, takhle nějak

jsme to čekali.
To Tiamat vaří už víceméně jen z minulosti, sluší se asi dodat, že té dávnější. Nicméně navenek působí jako by ani neslezli ze Šemíka, navzdory mému vtíravému pocitu, že kdyby onen koník byl dnes večer mezi přítomnými v sále, možná by svého rozhodnutí zalomit to s Horymírem kolmo k Vyšehradu ani nelitoval. Edlundovic spouštějí se skočnou Vote for Love a na oscilaci mezi juchárnami jejího a Brighter Than the Sun typu a rozjímavějšími záležitostmi modelu „x-tá variace na Gaiu” staví celý set. Je ale na první pohled znát, že většina publika současnou schizo tvář kapely, kdy pejsek s kočičkou dali do dortu něco od Edlunda, něco od Eldritche a něco od Edlunda ukradeného Edlundovi bere a je spokojená. Ty ostatní dostávají baštit aspoň klasiky jako The Sleeping Beauty (přišel si chrochtnout i Peter Tägtgren), In a Dream, Whatever That Hurts nebo už zmíněnou Gaia, i když, kamenujte nebo ne, ani při nich to tam prostě není. Ta kapela, co hrála na podporu Wildhoney před jedenácti lety v Plzni , už je asi zkrátka pryč.