Po krátké době, během níž z půdy ani nestačil vyčichnout Arma, se uskutečnila jubilejní AVA loft session #10. Očekávána byla dost možná největší návštěvnost v historii těchto milých a hudebně atraktivních seancí, což AVAntýrový kolektiv těšilo a zároveň i lehounce strašilo vzhledem ke značně omezené kapacitě podkrovního prostoru, který nejen díky menšímu počtu posluchačů disponuje intenzitou a „kontaktností“ každého vystoupení. Po standardně přátelsky laděné D.I.Y. přípravě, která zahrnuje rituály, jakými jsou například skupinová výroba lahodných vegan pokrmů, nakupování lahváčů, chystání čajové chýšky v rámci baru, zvuková zkouška, test splachovadla a protentokrát taktéž xylofilní instalace větví po celém trámoví (rumiště neasi), začalo ono těšení i strašení nabývat reálných obrysů. Nikdo už se asi nedozví, jak se to stalo, ale nakonec dorazil snad nejideálnější počet lidí, jaký mohl pro daný večer na Rumišti existovat.

Chlapci stihli nastavit aparaturu již během AVA prerituálů, tudíž stačilo, aby ve vhodnou chvíli hudební produkci zahájil Buky řečí zkušeného hostitele, a do ztlumených světel vplula bekovka písničkáře Nicka Hudsona, jehož sólová produkce v Brně relativně vystihuje vzestupná lineární křivka – ačkoliv sám pravil, že svoji interpretaci staví především na posloupném dynamickém vývoji, troufám si tvrdit, že v tomto případě nešlo o kalkul, alebrž se několik prvních skladeb opravdu osměloval. Zápasil s nedokonalou intonací, zapříčiněnou možná lehce rozladěnou kytarou, ale s každým dalším refrénem demonstrujícím flexibilitu hlasivek nabýval jeho celkový projev na suverenitě. Výpravný folk s fixní formou skladby - příběhem a lkavými, dynamicky otevřenými repeticemi - opřený o charisma melancholického trubadúra Nicka protnul nejedno srdce.

Chvilka mezi interprety, vyplněná barem a venkovním kouřem, byla takřka zanedbatelná. Vzápětí totiž půdou počaly oscilovat rozjímavé balady Tobyho Drivera a jeho dvorního „řidiče autobusu“ Keitha Abramse. Tvorba přiklánějící se k noir-folku s gotickými klenbami evokuje nejen křehčí polohy Kayo Dot (Passing the River, Longtime Disturbance on the Miracle Mile…) a krom často zmiňovaných vlivů vytanou na mysli například i Steven Wilson (harmonie) či Bohren & Der Club Of Gore (bicí, metrum). Hypnotické melodie podepřené echem, jemným dronem a volnými rytmy okamžitě stimulovaly nervovou soustavu.

Fascinace byla umocněna až neskutečnou koncentrací všech cca 50 osob generujících naprosté ticho (ani zakašlání!). Stále jsem si musel prohlížet ty mladé soustředěné obličeje, a přistihl jsem se upřímně dojatý – tohle prostě nezažijete na žádném koncertu soudobé vážné hudby – jak kdyby ryzí meditace… Za daných okolností Toby fungoval nadpozemsky. Proplouval hmatatelným geniem loci v absolutní symbióze s tichem, které se řídilo pouze jeho povely. Zastavoval čas, nebo ho možná jen uspíšil(?). Jediným prostorem, který byl částečně imunní vůči této časoprostorové distorzi a nutil posluchače uvědomovat si svou přítomnost v konkrétní hodinu na konkrétní půdě, byl šetrně ševelící bar (díky za to!)… Vesmíry hodně daleko!

Následná afterparty s kamarádskou elektronikou a kon(ver)zumací sladce zakončila celý večer. Krom jiných zkušeností jsem nabyl právě tu, že alikvótní zpěv zahání škytavku… Mnohem důležitější je však škytání samotného Rumiště způsobené přemítáním nad jeho nadcházejícím osudem. Pokud by totiž, dle Bukyho avíza, mělo opravdu dojít k uzavření tohoto unikátního prostoru, celé kulturní Brno zapláče. Kluci z AVA jsou ale vynalézaví, a proto doufejme alespoň v adekvátní kompenzaci. Tož jestli chcete ještě zažít Rumiště za největší slávy, dovalte na jednu z posledních ohlášených AVA loft session #11 s Kink Gongem, ať máte o čem vyprávět svým selatům.

Foto © Nynyne Hearthography