Koncert Tool byl jednou z letošních hudebních událostí roku, protože nutno dodat, že až na koncert Madonny se toho v Čechách tolik neděje. Navíc Tool tu sice hráli (Ozzfest), ale nikoliv v pozici hlavní kapely a také pod širým nebem, což je u skupiny, která lpí na výtvarné prezentaci dost na škodu. Lokalita T-Mobile Arény, v níž se koncert odehrál, nakonec nebyla „masově stadiónovým“ strašákem, přestože k tomu účelu byla postavena. Síla muziky Tool především staví na intimním vyznění a (nejen) to nakonec vyhrálo nad monstrositou haly. Ale nepředbíhejme.

Prostory se kolem osmé již hojně zaplňují, ale není vyprodáno ani náhodou. Tipujeme účast tak kolem 4000 hlav, což není vůbec špatné, když si uvědomíme, jak málo jsou Tool protlačováni v našich médiích i přes jejich zahraniční velkou oblibu (v USA plní desetitisícové haly). V aréně ani není slyšet češtinu, tolik cizinců se zde objevilo. Ti stejní zahraniční návštěvníci prodávají před vstupem lístky za 300,-, kdyby to člověk tušil, mohl ušetřit přes polovinu ceny lístku. Aréna byla segmentována netradičním způsobem. Asi v jedné třetině kotle byly zátarasy, které vymezovaly prostor pod pódiem, v němž nakonec vyprodáno bylo (cena lupenu: 900,-); dál už bylo jen bezbřehé místo na stání (700,-) a na ochozech se objevilo nejméně sedících lidí (800,-).
Zabírám místo úplně vlevo za zábradlím, kde mám nejlepší výhled (oněch 30 cm, o který je ten schod vyšší, dělá svoje) a nakonec zjišťuji, že i nejkvalitnější zvuk. Musím ještě zmínit audio introdukci, která započala samotné vystoupení. Jako kulisu-rozehřátí volí zvukař In Death - Is Life následovanou In Death – Is Death od nikoho jiného než od Meshuggah. Stojím jako opařený (dlouho jsem to neslyšel...) a říkám si, že by nebylo špatné, kdyby se tu Švédi jako support objevili. Nicméně přesně v půl deváté světla zhasínají a Tool jsou na scéně.

Co napsat pro lidi, kteří na koncertě nebyli a ani nikdy neviděli jakýkoliv živý záznam podivných Američanů? Tak především – za Tool hovoří hudba, jí je podřízeno veškeré dění na pódiu. Na něm se pohybují kytarista a basák (jenž byl ostatně nejvíc aktivní a pařil jako o život), klasický frontman chybí, jemu je vyhrazeno vyvýšené místo o půdorysu kostky hned vedle mohutné bicí soupravy. Každý muzikant hájí svůj revír a plně se soustředí na svou část, kterou přispívá do nezaměnitelného koloritu písní Tool. Začíná se patnáctiminutovou Rosetta Stoned (s prologem Lost Keys) a zvuk je neuvěřitelně masivní; vůbec celé vystoupení vyznělo pekelně tvrdě-metalově, takového nářezu se z desek nedočkáme. Přesto se hudebníkům podařilo přenést z alb ono těžko definovatelné hypnotické fluidum a člověk stál po celý koncert jako přikovaný. Těžiště písní stálo na novince 10 000 Days (Lost Keys, Rosetta Stoned, Right in Two, The Pot, Vicarious), pak samosebou zazněly největší hity z Lateralus (4 kusy), první dvě desky stály poněkud v ústraní. Vizuální aspekt produkce hraje a hrála přinejmenším stejně důležitou úlohu jako muzika; samotný Adam Jones je odpovědný za videoklipovou tvorbu, která se na obřích plátnech taky objevila (například ve Stinkfist), ale hlavní úlohu hrály výtvarné abstrakce hermeticky uzavírající obskurní svět Tool.

Ale abych jen suše nepopisoval, přistoupím k subjektivnímu hodnocení celého nedělní večera. Dalo by se říci, že koncert neměl chybu, vše bylo perfektní. K iluzi dokonalosti však chyběly některé detaily, které po důkladnějším přezkoumání nebyly tak přehlížitelné, jak se zprvu zdálo. Zaprvé: komunikace s publikem nebyla žádná a to i přes fakt, že ohlasy obecenstva nebraly konce; zadruhé: co měla znamenat ta pauza, kdy si všichni členové sedli pod bicí a hráli podivnou hrou s publikem, aby si je vyřvalo a oni hráli dál (to je jen jedna z možných interpretací tohoto excesu - buď si z nás jednoduše dělali srandu nebo se nás snažili přesvědčit, že to jsou obyčejní kluci z ulice, kteří by mohli bydlet vedle nás a kašlou na nějaké pózy a jiné rockerské ornamenty); zatřetí: pánové to zabalili po hodině a tři čtvrtě hraní a to tu nebyla žádná předkapela! Klidně taková Parabola jako přídavek navíc zaznít mohla; začtvrté: vycházeje z vynikajícího živáku (New York, 2002), kde hrají Tool přes dvě hodiny, nemůžu nezmínit obrovský světelný park, patnáctimetrové závěsy, na kterých se objevovaly základní motivy z desek, nesčetné kulisy a v neposlední řadě dvě velkoplošné projekce, se kterými se pražský koncert nemohl srovnávat ani náhodou!!!! To samé jsem čekal od letošní mizanscény, avšak naděje byly naplněny tak z 80 procent. Přesto budu na to představení vzpomínat rád.