Dvacet let existence, šest dlouhohrajících desek, kvantum bočních projektů (za zmínku stojí Isotope 217), ale u nás se ještě neukázali. Holomci! Řeč je o Tortoise, v podstatě už klasicích klubových indie parket. Skupina míchající pestré portfolio stylů (hudební publicisté jim vymysleli pěkně hnusný přívlastek post-jazz) se pondělního večera představila ve smíchovském Meet Factory, aby v rámci podzimního turné představila sice už loňskou, ale stále ještě aktuální poslední řadovku Beacons of Ancestorship. Ta po pětileté odmlce ukázala kapelu v jiném, trochu překvapivě přístupnějším a skotačivějším světle.
Koncert samotný začíná dost pozdě, což je pro lidi nežijící v Praze dost frustrující. Dle harmonogramu se dovnitř pouští od půl deváté, předkapela OTK však začíná až s úderem čtvrt na deset. OTK jako rozehřívači dost řídkého publika (cca 150 hlav, což je na skupinu formátu Tortoise vskutku málo) byla dobrá volba. Kvartet se soustředí na předloňskou desku Okolo, z níž přehraje dvě třetiny materiálu. Kytarový nářez, písničkově přehledný a přesto členitý a rozmanitě strukturovaný, patří v současnosti k tomu nejlepšímu, co může naše matička nabídnout. Perfektní
rytmika, v níž dominuje tvrdá, přesná bubenická hra Jardy Mugrauera vyplňující prostor četnými akcenty, hraním si s bellem rajďáku a jednoduchá, ale podmanivě účelná baskytara Honzy Žaluda (vzhledem mi trochu připomínal Vlastu Henycha). Ondra Ježek působí (jako vždy) zakřiknutým dojmem, asi jako prvňáček, který se poprvé postavil před tabuli a červená se studem. Po odehrané písni vždy zakuňká „děkujeme“ a jede se dál. Při koncertě – zejména v lomoznějším pasážích - zanikají klávesy, což je škoda; v noiserockově znějících skřípáních prostě na ně nezbývá místo. OTK zahráli špičkové vystoupení bez slabších míst, obecenstvo chce po jejich avizovaném skončení ještě něco navíc. Kvartet se tedy nechá přemluvit, vrací se na pódium a přidává, tuším, Svět jako vědomí a nic. Pak již pokorně předávají štafetu hlavní hvězdě večera.
Tortoise totiž potřebovali nějaký čas na přestavbu a přeskládání svého vybavení, a že toho neměli zrovna málo. Trochu mě zaskočilo, že si nádobíčko připravili samotní hudebníci, nikoliv bedňáci, holt stále underground. Rozložení instrumentálních sil je – ostatně jako celé nástrojové složení kapely – netradiční: dvoje bicí postavené proti sobě a profilem k publiku jsou divákům nejblíže, až za jejich hradbou se ukrývají syntezátory, vedle nich vzadu si flek držící naprosto nehybný černošský kytarista Jeff Parker a vlevo basák Doug McCombs. Úplně stranou, vpravo za sloupem stojí mohutný vibrafon tvořící jeden z poznávacích prvků skupiny.
Samotný koncert „želváků“ začíná deset minut po půl jedenácté, kvintet nastupuje a spouští úvodní věci z poslední desky, které je věnováno celkově dost prostoru. Skupina čelící kritice, že jejich tvorba je přece jen akademicky odměřená a až příliš studená, hned v úvodu dokazuje, že to s nimi až tak zlé nebude. Oproti albům mají písně větší odpich a groove, zároveň tím však písně ztrácejí atmosféru (nutný důsledek). Tortoise, kteří – až na živelného a potícího se Johna Herndona – po celou dobu koncertu nepromluví, nehnou brvou a představují tak kurz stoismu v praxi, sice jako ansámbl působí odtažitě, ale věřím, že si dokáží ze sebe dělat i srandičky (Tortoise v překladu neznamená pouze želvu, ale přeneseně i velice pomalého člověka, což může vlastně představovat i jejich klidný a minimalistický hudební přístup)...
High Class Slim Came Floatin‘ In, Prepare Your Coffin, Gigantes a Nothern Something – vše z poslední placky – otevírají set velmi svižně, prostor v nich dostává měrou více než vrchovatou duo bubeníků. Ti se snaží vytvořit někdy až latino-rytmy, což jim zprvu jde, v první třetině koncertu se
však dostavuje pocit únavy z již x-krát omletého. Je to nicméně jediné výraznější hluché místo vystoupení. Na něm totiž ohromí jiná věc – muzikanti si po každé odehrané skladbě vymění pozici s kolegou u jiného nástroje a tyhle personální rošády neustanou až do samotného konce. Vizuálně asi největší suchar John McEntire vystřídá bubenickou sesli s místem za klávesami, kytarou a baskytarou (dost by mě zajímalo, co za nástroj byl ten vlevo – elektricky modulovaný xylofon?) a ještě lepší je, když se střídá s kumpány přímo v průběhu písní. V jistém smyslu fascinující, přesto je nutné se zeptat, zda to není divadélko a trochu na efekt.
Co vyzdvihnout a co naopak zkritizovat? Trochu je škoda, že se kapela věnovala hlavně novějším deskám (novinka, It’s All Around You a Standards) a nezaznělo vyjma The Taut and Tame nic z přelomového Millions Now Living Will Never Die (čarokrásná noirovka Along the Banks of Rivers by bodla). Na Setlist.fm nicméně píší, že o den později v Berlíně zahráli dvacetiminutový velekus Djed. Jestli to je pravda, tak si nejspíše želváci dělají, co chtějí a vyplatí se sledovat jejich koncerty častěji. Tortoise dokážou udivovat pestrým stylovým rozptylem; od brutálně noisového úvodu Senecy se hravě přenesou k uhrančivé baladě Crest, která nabírá v živém provedení ještě na větší intenzitě. I když nelze přímo tvrdit, že by skupina (v jazzovém slova smyslu) improvizovala, leckteré party jsou natahované a dostávají nový, rockovější rozměr. Faktem zůstává, že vystoupení postrádá jazzovější kousky a prim naopak hraje elektronika a rock – jazzrocková Salt the Skies (ty vibrafonem zdvojené polyfonie ukradli Tortoise Jaga Jazzist) se v závěru změní v neúprosný noise, až nad tím člověk kroutí hlavou. Velmi intenzivní. Protikladem ale může být intimní Benway s harmonicky zvráceným a opakovaným beglajtem.
Zrekapitulujme si to. Koncert Tortoise dokázal, že je možné sloučit zdánlivě
nespojité nádoby a předvést to na ploše 90 minut. Oproti deskám byla jejich živá prezentace živelnější, ale zasněnějším chvilkám byly místy ubrány porce nenapodobitelné atmosféry, což sráželo jinak dobrý dojem. Jinak tklivé caveovské kytarové melodie mnohdy přehlušil lomoz dvojitých bicích a tajuplný feeling byl tentam. Publikum na to však nehledělo a skupinu si dokázalo dvakrát vyřvat nazpět. Kdybych měl koncert Tortoise na závěr číselně vyhodnotit, zvolím stoicky odměřených 80%. Přesto jsem moc rád, že jsem měl tu čest je vidět.
by onDRajs
Vložit komentář