Po šestadvaceti letech působení na scéně se schyluje ke koncertní premiéře arizonské power/thrash skvadry Flotsam And Jetsam v našem vzdušném prostoru. Dojít by k tomu mělo 25.8. v pražském klubu Exit Chmelnice. Takže hurá na ně!
Prapočátek dění kolem Flotsam And Jetsam je datován rokem 1981, kdy měl zpívající basák Jason Newsted kapelu Gangster. Za nějaký čas potkal jistého Kellyho Smithe, který nedlouho po výměně máminých hrnců za regulérní soupravu účinkoval ve formaci Paradox (ne, o někdejší jistotu západočeských tancovaček se v tomto případě nejedná). Hoši se do sebe zakoukali a společně již kráčeli dál pod jménem Dredlox, kde je po dva příští roky doplňovali kytaristé Mark Vasquez a Kevin Horton. Následně byl k mikrofonu angažován Smithův spolužák Eric A. Knutson a za odejitého Hortona nastoupil Ed Carlson. Došlo k efemernímu
přejmenování na The Dogz a poté již definitivní Flotsam And Jetsam.
Do roku 1985 probíhalo utužování koncertováním po kalifornských klubech, které neutáhl Vasquez, a na jeho místo dorazila mladá krev Michaela Gilberta. Tah kapely na bránu společně s demáči Iron Tears a Metal Shock (oba 1985) definitivně přesvědčily Metal Blade, kteří otevřeli kalamář a zabookovali studio pro natáčení debutu.
Doomsday for the Deceiver vyšel roku 1986 a dalo by se říct, že svým naspeedovaným thrashem prokládaným akustickými pasážemi a hlavním poznávacím znamením v podobě již tehdy poměrně vyzpívaného Knutsona zafungoval a ideálně vyplnil volný prostor mezi profesorštějším a už letmo k masám pošilhávajícím Master of Puppets a naopak jedové sliny většího kalibru plivajícím Reign in Blood.
Během slibného rozjezdu ale z vlaku vystoupil do té doby vůdčí Newsted, který neodolal nabídce dělat umění v nesrovnatelně lepším zázemí. Epizodním nástupcem byl jakýsi Phil Rind, jemuž se v té době o Sacred Reich teprve začínalo zdát, ale v Evropě brázděné s Megadeth již tahal za tlusté dráty Mike Spencer ze Sentinel Beast. Ani ten ale do švestek nevydržel a Troy Gregory nastoupil hned v dalším roce.
Na No Place for Disgrace (1988) Flots rozvíjeli, co bylo započato na prvotině, a protože se nedrželi za každou cenu ortodoxního kopyta, byli jako celek o něco barevnější a hravější, což odnesl i Elton John a jeho Saturday Night's Alright for Fighting.
When the Storm Comes Down (1990) byla velmi silná melodicky thrashová deska s množstvím doslova hitových momentů, pohořela ale produkčně. Nicméně tvůrčí křivka nadále stoupala a jméno kapely již mělo zvuk i váhu. Vratká basová židle brzy nato převrhla Gregoryho do kolbiště Prong a Flots (konečně) kápli na dalšího šikovného Jasona, tentokrát B. Warda.
Ten se již zapojil do tvorby dosud patrně nejsilnějšího materiálu, pojmenovaného
lapidárně Cuatro. Deska vyšla v roce 1992, a co se nikoliv komerčního úspěchu, ale kvalit hudební stránky týče, její potenciál byl určitě srovnatelný třeba se stejně starou Countdown to Extinction od Mustaineovy družiny. Power/thrash převážně středních až pomalých temp s častými akustickými výlevy, nad vším navrstvenými Knutsonovými zpěvy a ladně pomlaskávající nebo bezpražcoidně mňoukající Wardovou basou, z něhož téměř stoprocentní dojem mírně kazí až samotný trochu ulítávající závěr alba.
Následující Drift (1995) víceméně pokračovalo v linii nastolené předchozí nahrávkou, ale Flots na něm zas hrábli trochu víc do strun a o něco méně se vrtali v aranžích. Výsledek je syrovější, přímočařejší a trošku slabší Cuatro, snad i jako předzvěst věcí příštích.
Období desek High (1997) a Unnatural Selection (1999) bylo poznamenáno hledáním alternativnějšího, civilnějšího zvuku a personálními změnami. Odešly dlouholeté pilíře Gilbert a Smith, na jejich místa nastoupili kytarista Mark Simpson a bubeník Craig Nielsen. Asi i proto jsou zmíněná alba v diskografii Flots nejméně nápadnými položkami, a i když k podlezení určité kvalitativní laťky se kapela uchýlit nemusela, hudebně silnějších momentů je zde o poznání míň než kdykoliv předtím.
Přestože My God (2001) znamenalo opět pokropení živou vodou a návrat ke zdařilejšímu rukopisu kapely, zpěvák Eric měl tou dobou už metalu plné zuby a zachtělo se mu toho správného country sentimentu. Projekt se jmenoval A. K. Corral a byl důvodem jeho odchodu z Flots.
Nepoložilo je to úplně, ale přišla dlouhá pauza, zpestřená pouze epizodním popěvováním Jamese Rivery. V roce 2004 vyšlo DVD Live in Phoenix, na kterém již opět před kapelou stál navrátivší se Knutson.
Čerstvě nakopnutý soubor vydal následující rok koncepční, nočním můrám věnovanou desku Dreams of Death, která v době odpovídajícím produkčním balení zkombinovala vše, co dělá Flotsam And Jetsam originálními a co vyřkli na svých prvních čtyřech albech, i když jejich kytarový feeling už je oproti ranému období vzdušnější a méně na pilu tlačící. Další DVD živák Live in Japan (2006) přinesl záznam z koncertu v Tokiu a ve stejný rok oslavili Metal Blade dvacet let od vydání debutu emisí jeho 2CD/DVD reedice.
Momentálně poslední položkou je loňské DVD Once in a Deathtime.
Desáté studiové album s pracovním (patrně i definitivním) názvem The Cold má vyjít letos na podzim. Ponecháme-li stranou obligátní plácání o možná nejtvrdší desce kariéry, které navíc s kapelou třeba nemá nic společného, zůstane příslib další kvalitní porce muziky od klasiků jedné větve jednoho okrajového žánru, kteří za 26 let vyloženě vedle nešlápli.
škatulata:
Eric A. K. - zpěv
Edward Carlson / Mark Simpson - kytary
Jason B. Ward - basa
Craig Nielsen - bicí
disko:
Iron Tears (demo, 1985)
Metal Shock (demo, 1985)
Speed Metal Hell II (kompilace, 1986)
Metal Massacre VII (kompilace, 1986)
Doomsday for the Deceiver (1986)
No Place for Disgrace (1988)
When the Storm Comes Down (1990)
Cuatro (1992)
Drift (1995)
High (1997)
Unnatural Selection (1999)
My God (2001)
Live in Phoenix (DVD, 2004)
Dreams of Death (2005)
Live in Japan (DVD, 2006)
Once in a Deathtime (DVD, 2008)
Vložit komentář