Hodně lidí mi říkalo, že 9. prosinec má v diáři už dlouho zaškrtnutý. Aby ne, takováto sestava kapel notně šlapající do současné extrémní muziky se do naší domoviny dostane přetěžko. Všechny kapely sice mají v záhlaví deathmetalový žánr, každá z nich ovšem na něj nahlíží z jiného úhlu. Ukázaly tak, že smrt kov se dá dělat na sto způsobů a pokaždé jinak.

Vlivem zpoždění dorážíme až na Gigan a tušení mě nezklamalo. Ve Vopici je plno (dorazilo cca 140 platících diváků), kamna hřejí, lidé se baví a koncert už je v plném proudu. Hned z fleku můžu říct, že strach z prostoru Vopice se ukázal jako neopodstatněný. Zvuk v klubu, v němž se v minulosti odehrála hlavně řada grindcorových akcí, se totiž postupem času neustále zlepšoval a obavy ze zahuhlané koule byly nakonec liché. Stesky ze skomírajícího Black Psa jsou tytam, na Vopici je třeba ocenit možnost odstoupit doleva na stupínek; to v případě, že člověk má už toho sonického přetlaku dost. Prostě taková koncertní alternativa tlačítka „mute“ na CD přehrávači.

Zpět ke GIGAN. Je až s podivem, jaký jejich disonantní nářez a srážka Gorguts s Hate Eternal má u publika ohlas. Nelibozvuk, atonalita, disharmonie, psychedelie a tak dále, prostě vše, co by teoreticky mělo spíš odrazovat, naopak lidi vtahuje, pohlcuje a Gigan zobou z ruky. Naživo se původní trio rozrůstá o basáka, hlavní slovo však na pódiu mají neobvyklé praktiky kytarového principála Erica Hersemanna. Theremin je sám o sobě hudební nástroj z kategorie „nevídané“, ale když se jeho zvláštních vlastností využije v death metalu, tak to už je fakt okraj okraje. Eric tu a tam kolem něj krouží rukama, jakoby ho zaklínal. Jenže čárymáryfuk a je konec. Obecenstvo chce víc a tak si vykřičí ještě jeden přídavek a pak už je definitivní šmytec. Pro mě osobně Gigan řekli vše podstatné na debutu, další dva počiny mají ve zkoumání „skřípajících struktur v železničním tunelu na LSD“ trochu rezervy, ale i tak se jedná o vysoce originální soubor. A naživo to dokázali.

Další páni na holení, američtí SOLACE OF REQUIEM, představovali černého koně koncertu. Když jsem se nedávno seznamoval s jejich letošním albem Casting Ruin, málem mě při prvním poslechu trefil šlak. Vysokorychlostní nathrashle nadrbaný death s občasným dotykem prstů na klávesách mě hodně překvapil. Vystoupení však poznamenaly technické problémy s bicí soupravou, konkrétně s triggery, které ne a ne naskočit. Solace of Requiem tedy po zdlouhavém úvodním čekání tedy nakonec spouští bez nich. A od začátku je jasné, že bez triggerů metalu pšenka nekvete. Valící se brambory a lo-fi šestistrunka odradí, ale ansámbl tohle negativum překonává nasazením a spokojeným rozmarem. Přemýšlím, kam přesně tuhle bandu zařadit. Rychlost mají až originovskou, kytarově jsou nadrbaní třeba jako Psycroptic, některé riffy svým schizofrenním pokroucením připomínají novější Abigor. Někdy se ale zabrousí do starého dobrého BDM a zvraty se kapela inspiruje u matadorů Deeds of Flesh. Celkově vzato ovšem kvartet i přes špatný zvuk (nejhorší ze všech) a kratší set předvedl podařený koncert.

S nástupem madridského kvintentu WORMED se mění dvě věci. Zaprvé, trsaného thrashingu ubývá na úkor brutálních kil. A zadruhé, vesele se triggeruje (metááál!) a kvalita soundu jde nahoru. Ano, partička razí brutal death technického střihu a jejich produkce povážlivě zhutní. Když kapela otvírá své představení staršími věcmi, jde ještě o tradičnější brutálek á la druhá strana Atlantiku. Jak čas postupuje, skupina představuje materiál z loňského Exodromos, kde se ukazuje už v jinším světle. Kapela se zřetelně inspiruje u kvapíkářů Cryptopsy a jejich neuchopitelnému pojetí zvratů. Také jsem si během koncertu Španělů vzpomněl na naše Alienation Mental v období Ball Spouter. Jenže, má to háček. Kytaristé sice sází jeden zběsilejší riff za druhým, skladby mění každou chvíli výhybku jako neposedný vlak TGV, ale něco tomu chybí. Mezi nedostižnými Kanaďany a Wormed je dělící čára hlavně co se týče kompozice. Než o písně jde spíš o konglomerát nápadů (byť dobrých) naházených za sebe bez výraznějšího pojítka. Je škoda, že skupina nedává větší důraz na repetici některých nápadů, písním by to určitě prospělo. Mně osobně rovněž odrazuje stereotypní kvíkot Phlegetona, který bandu sune do rutinních BDM kanálů. Co se týče vystoupení samotného, živě to zní hodně přebasovaně, kvůli čemuž zanikají výšky a kytarové melodie. Problémy nakonec řeší špunty a zvuk je jak z cédéčka.

Tak a to nejlepší nakonec a důvod, proč drtivá většina publika do Vopice dorazila. Když u nás hráli ULCERATEpoprvé, předvedli jen čtyři kousky a za 25 minut balili fidlátka. Teď měli na prezentaci více než dvakrát tolik času. Netrvá to dlouho, trio spouští a na hodinu se celý svět smrskává jen na mikrokosmos bezútěšnosti, chmur a vnitřních běsů. Ansámbl dokáže vytvořit hustou atmosféru, v níž si ruce podávají Immolation s Neurosis, bez problémů i ve třech, vydatně jim k tomu pomáhá zvuk, který nemá mnoho slabin. Ulcerate hrají hodně z loňské desky Vermis – zazní Clutching Revulsion, Weight of Emptiness (dle mého gusta nejslabší kus z desky), Confronting Entropy s ultimátním, zamotaným závěrečným riffem a k mému potěšení vynikající Await Rescission, která Vermis nekompromisně ukončuje. Z Destroyers of All se hraje povinná Dead Oceans, Cold Becoming a z alba, které určilo směr, kterým se Novozélanďané ubírají až dosud, zazní k výskotu obecenstva titulní Everything is Fire a Caecus s infernálním úvodem, který spaluje řepy došlých mániček. Stojím před basákem Paulem Kellandem, jehož expresivní řev živě bere dech měrou dvojnásobnou. Barva jeho hlasu je sice neměnná, ale jakékoliv změny výrazu by monolitu hudby Ulcerate dle mého spíš uškodily, než přidaly. Nemůžu samozřejmě opomenout na motor kapely, na nějž se rozplizlé struktury nabalují, bicmena Jamieho Saint Merata, na něhož se určitě přišla podívat většina příchozích. K němu není třeba cokoliv psát, jeho nápaditá hra je prosta jakékoli nepřesnosti, nebo nedejbože chyby. Parádní koncert tak narušují v podstatě jen dvě věci – motající se nalité individuum v kabátu, které bezduše vráželo snad do každého a absence druhé kytary. Byť se Hoggard snaží sebevíc, nepomohlo by mu ani stát se Johnem McLaughlinem s dvoukrkou kytarou. Hudba Ulcerate je v principu postavená na proplétání, vzájemném doplňováním a komunikaci dua šestistrun a v tomhle ohledu je chybějící jedna polovina sakra znát. Některé nápady se kvůli tomu hodně proměnily, některá místa vyznívají neslaně, někde (např. v tišších momentech) to zas tolik nevadí. Kdo viděl skupinu před necelými třemi lety ve čtyřech, může srovnávat.

Shrňme to. Když doznějí poslední tóny Confronting Entropy, Ulcerate sklízí zasloužený hromový aplaus. Loučení, sklízení, balení, na druhé straně tříbení dojmů. Ale ty jsou jasné. Viděli jsme koncert v sestavě, která se tu už neukáže. Pořadatelům patří velký dík za skvělý zážitek.