„Březen, black metal vám vezem.“ Podobný slogan by se A Thousand Lost Civilizations, jakožto pořadatelům turné Untamed and Unchained, hodil. Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head patří mezi nejlepší blackmetalové kapely současnosti, o čemž se hodně lidí přesvědčilo například na loňském Prague Death Mass, kde předvedly ty nejlepší výkony. V jednotlivých městech až na výjimky hrají i velmi zajímaví speciální hosté, a když na první zastávce turné, která byla v Krakově, hráli Mare a hned den poté následovala Praha s Cult of Fire, nešlo jinak a musel jsem si to dát rovnou dvakrát.
Polský koncert však byl vyprodaný během pár dní a já samozřejmě nestihl koupit lístek. Jen díky pár náhodám se mi jej však podařilo sehnat a mohl jsem se zúčastnit. Naneštěstí se vše ale řešilo na poslední chvíli, kdy jsem zrovna nebyl při penězích a kdy některé výdaje byly čárou přes rozpočet, ale jelikož jsem v Krakově ještě nikdy nebyl a chtěl jsem si trochu projít město, i tak jsem se rozhodl vyrazit již o den dříve trochu punkovým stylem bez jediného zlotého s pár rohlíky v batohu. V pátek ráno, poté co mě vyhodili z hostelu, jsem koukl na ta nejdůležitější místa, pár hodin pobyl v nákupním centru u nádraží (venku byla zima, potřeboval jsem si sednout a oproti kostelům v něm je i Wi-Fi) a lehce po sedmé se konečně dostavil do klubu.
Popravdě řečeno, nepamatuji si, kdy naposled jsem se na nějaký koncert tolik těšil. Svartidauði jsou snad mou nejoblíbenější koncertující kapelou, Mare se jen tak někde nevidí a i zbytek kapel stál za to. Koneckonců, nebyl jsem asi jediný, kdo si to myslel. I dvě hodiny po otevření klubu byla venku fronta, kterou zdržovalo hlavně otravné kontrolování lidí, zda dovnitř nenesou nějaký alkohol. S listem jmen kupodivu nebyly žádné větší problémy, až na to, že vstupy byly dva a u každého byla jen polovina seznamu, tudíž někteří museli frontu vystát dvakrát.
BESTIAL RAIDS stíhám jen poslední tři songy. Netvrdím, že nemám rád kapely jako Blasphemy nebo Black Witchery, některé hrají opravdu poctivý nářez, ale posledních pár let se však objevilo dost klonů, které svou kvalitou ani agresí zdaleka nemohou konkurovat svým předchůdcům, a mezi ně bych řadil i Bestial Raids. S naprosto přehulenými bicími a zanikající kytarou mě fakt nebavili. Krom dunění bubnů a vokálu jim nešlo pořádně rozumět, takže mi moc nevadilo, že jsem většinu jejich setu prostál venku ve frontě.
Od ONE TAIL, ONE HEAD se už ale očekával pořádný masakr. Na jejich koncertech lidé šílí a většina odchází po čtyřech. O to větší překvapení bylo, že zrovna v Polsku se na ně téměř nikdo ani nehnul. Pravděpodobně se všichni báli, když pořadatel na Facebooku psal, že ochranka může lidi z klubu i vyhazovat. OT/OH ale hráli hodně slušně, minimálně ze začátku to byl správný nářez. Luctus byl nepříčetně zlý, a když zrovna neřval nebo sebou nějak neházel, tak aspoň klečel u bicích a chlastal. Velká škoda, že zrovna během mé nejoblíbenější skladby One Tail, One Head něco posralo a šíleně to odnesl zvuk kytary, která pak místy zněla hodně směšně a skoro jako banjo-black. Od té chvíle už set nenabral tu pořádnou sílu i přes nasazení kapely. Přitom zvukař, který turné zvučí, odváděl celou dobu dobrou práci. Třeba vokály byly super, a jak Luctus, tak i kytarista Åsli, který Luctuse doplňuje a má na svědomí vysoký jekot, vynikli skvěle, včetně různých ech. Před koncem se podařilo kytaru trochu vylepšit, ale k ideálu to stále mělo daleko - tentokrát to bylo holt slabší. Mimochodem větší pódium OT/OH moc nesvědčí.
Veškeré problémy, které dosud nastaly, naštěstí po setu OT/OH skončily. Jako třetí nastoupili SVARTIDAUÐI, které jsem měl možnost vidět na Hell’s Pleasure, kde i na pařícím slunci dokázali udělat parádní atmosféru. Teď jsem očekával, že to bude ještě lepší, přece jen se tahle kapela hodí mnohem více do klubu než na open air, ale že to bude o TOLIK lepší, jsem fakt nečekal. Už v Německu měli dost dobrý zvuk, jen drobátko přebasovaný, ale něco tak dobrého, co vykouzlil zvukař tentokrát, jsem na blackmetalovém koncertě ještě neslyšel. Kytary byly nádherně čitelné, basa výrazná a bicí s vokálem taky parádní. O zručnosti hudebníků se není třeba bavit, hrají přesněji a precizněji než většina technických kapel. Magnúsova palba do bicích je naprosto perfektní, před Sturlou by se většina blackových baskytaristů měla uklonit a kytarám také nelze nic vytknout. Chlapi trochu změnili image, pravděpodobně aby nevypadli stejně jako Mgła, odkryli větší část obličejů, šátkem nechali zakrytá jen ústa a zbytek obličeje různě počmárali černotou, což mi k nim sedí o něco více. Hudba, kterou hrají, je na pouze zahalené obličeje dost temná a hypnotická. Skladby, které složili, mají dobře propracovanou gradaci, vývoj atmosféry a naživo to s člověkem doslova háže, obzvlášť když hráli tak dlouhý a našlapaný set, jako měli v Krakově. Začali skladbami z nové, dosud nevydané nahrávky The Synthesis of Whore and Beast, první zahráli již zveřejněnou Venus Illegitima, druhá byla Impotent Solar Phallus, po níž následovaly ještě tři songy z Flesh Cathedral. Celkově hráli asi hodinu, ze které mě bavila každá vteřina, včetně dost natahovaného konce. Pokud jsem byl dosud pouze hodně velkým fanouškem kapely, po tomhle jsem se stal regulérním fanatikem.
Po Svartidauði jsem se cítil rozžvýkaný, ale o to více spokojený a téměř povznesený na vyšší úroveň bytí. Možná bych i mohl odejít spát a nic by mě nezajímalo. Samozřejmě by to byla blbost, přece jen jsem do Krakova přijel hlavně kvůli tomu, abych viděl MARE. Po chvíli čekání a sledování skládání svíček na pódiu a zhruba půlhodinové přípravě to začíná znova. Mare mám z nahrávky hodně rád, avšak není pro mne úplně dokonalá. O to větší šok zažívám, když se hned po prvních tónech dostávám do stejného, či snad dokonce většího transu než při Svartidauði. Žádná světla, totální tma. Jediné, díky čemu bylo kapelu vidět, byl oltář se zapálenými svícemi. Hudba Mare není kdovíjak složitá, jedná se o prastarý black metal, ve kterém je ale každý riff velmi silný a čím déle ho Mare drhnou, o to s člověkem více cloumá. Co však bylo na živém vystoupení Mare úplně nejlepší, byl Azazilův vokál. Jeho hluboký čistý zpěv, který místy proloží něčím, co zní jako skloubení hrdelního zpěvu s řevem, je naprosto uchvacující. Těžko jej k někomu přirovnat, napadá mě snad jen Attila, který sem tam zkusí něco podobného, ale tohle bylo, dokonce i oproti Spheres Like Death, opravdu ještě dál. Krom občasného blesku z fotoaparátů mě nenapadá jediná věc, která by tento okultní rituál nějak narušila. Zvuk byl opět perfektní, takže pokud jsem zrovna nesledoval kapelu a její upřené zlé pohledy, ale zavřel oči, odnášelo mě to někam do jiných sfér vesmíru. Mare také hráli dost dlouho, krom skladeb z Spheres Like Death a Throne of the Thirteenth Witch i hodně dosud nevydaných, přesto to celé uteklo šíleně rychle. Kdo ještě neměl možnost Mare vidět, ať to při nejbližší příležitosti ihned napraví. Tohle je opravdu něco výjimečného, a pokud kvůli jejich další zastávce nebudu muset sednout na letadlo, neváhám a jedu na ně znovu. Doufám, že se brzo dočkáme slibovaného alba a dalších koncertů.
MGŁA to po tomhle neměla vůbec lehké a podobnou atmosféru vlastně už neměla šanci vytvořit. I když pokračovala v hraní s perfektním zvukem, který byl v průběhu večera nastaven, už jsem po tom, co předvedli Svartidauði s Mare, a také po celodenním chození po městě, nebyl schopný stoprocentně vnímat. Hráli doma a bylo vidět, že většina fanoušků přišla právě kvůli nim. Pařilo se dost slušně a někteří zpívali texty s takovým nasazením, že mi jejich řev rval uši mnohem více než hodně zesílený virbl. Hezké bylo, že během koncertu Mlhy se i nějaká umělá mlha objevila. Sice jí nebylo moc, ale symbolické gesto pěkné. Koncert jsem vydržel až do konce, ale jak jsem již psal, po tom, co Mgłe předcházelo, už nešlo znovu tolik proniknout a vcítit se do její hudby, i když hráli hodně slušně. Naštěstí mě ale čekalo ještě opakování následující den v Praze.
Fotky © Tomek Deroń, tomder.pl
Po předchozím, totálně vyčerpávajícím dni mě po čtyřech hodinách spánku a opuštění hostelu čekal návrat do Čech. Ráno cesta šla kupodivu velice dobře, protože před desátou jsme byli v Ostravě a krátce po druhé hodině odpolední již v Praze. Následovalo nějaké jídlo a pár piv, jelikož v pátek jsem byl na koncertu z 90% střízlivý a na Chmelnici mají pouze Gambrinus, který se nedá pít. Do klubu dorážím opět lehce po sedmé, ale tentokrát jsem stihl vše.
První hráli CULT OF FIRE a ty by byl hřích nevidět. Nejenže to byl jejich jediný letošní koncert u nás, ale také první od vydání druhého alba मृत्यु का तापसी अनुध्यान. Stage byla samozřejmě tradičně vyšperkovaná lebkami, svícemi a dalšími „srandami“ s motivem Kálí. Kapela vystoupila v nových kostýmech (na špičaté klobouky tentokrát nedošlo) a hrálo se hlavně z poslední desky. Pokud si správně pamatuji, po intru hráli šestý, pátý, druhý a sedmý song z Ascetic Meditation of Death a pak přišla řada i na dvě nevětší pecky z Triumvirátu, a to na Závěť Světu a Satan Mentor. Za mě určitě spokojenost. To nejlepší z obou desek zaznělo, zvuk byl též poměrně OK a čeští fanoušci (a že jich třeba oproti PDM bylo dost) v refrénech řvali podobně jako Poláci v Krakově na Mgłu. Jsem zvědavý na jejich další díla a koncerty.
Druzí v Praze hráli SVARTIDAUÐI, kteří si s One Tail, One Head oproti Krakovu prohodili pořadí, což ani tolik nevadilo. Horší byl však zvuk, který byl ve srovnání s předchozím večerem hodně rozdílný. Krom toho, že docela zanikala druhá kytara, byl problém v bicích. Hlavně v prvních řadách byly hodně přehulené a Islanďané kvůli tomu zněli mnohem více jako deathmetalová kapela. Svartidauði v Praze tak byli o oproti Krakovu dost jiný zážitek. Když ale píšu jiný, nemyslím tím automaticky špatný. Tentokrát byli naopak mnohem agresivnější, přitom si ale dovedli uchovat svou psychedelickou tvář. Set začali stejně jako v Polsku novými skladbami, po kterých dali ještě The Perpetual Nothing, na kterou navázali s Flesh Cathedral. Zahráli ji ale o trochu jinak než na albu. Vynechali v ní výrazný kytarový začátek, ale i přes to to bylo velmi slušné. Škoda jen, že už nepokračovali ještě s Psychoactive Sacraments, kterou minule hráli. Celý set byl kvůli tomu téměř o 20 minut kratší, což asi nemálo lidí zklamalo. Já jsem ale spokojený byl i s tím, jaké to bylo, protože zrovna The Perpetual Nothing byla dost vražedná a horším zvukem paradoxně vyzněla lépe než v Krakově.
Jestli ale byli Svartidauði v Praze jiní, tak ONE TAIL, ONE HEAD zahráli jako úplně jiná kapela. Přitom měli téměř identický set. Krom mnohem lepšího zvuku (nic se tentokrát neposralo), do toho dala kapela úplně vše a to samé platilo i pro zbytek lidí. Kdo nedostal několikrát do žeber a neletěl k zemi, jakoby tam nebyl. Luctus se choval jako totální maniak a zbytek OT/OH byl posedlý stejně jako on. Během The Splendour of the Trident Tyger někdo vylezl na pódium, ale ještě než stihl skočit dolů, dostal ránu pěstí, pak stojanem od mikrofonu a po odkopnutí letěl k zemi (video zde). Zkrátka neserte se do black metalu! Na stojanu se Luctusovi houpala mrtvá vrána, kterou asi v půlce urval… a letěla do davu. Samozřejmě jí trefil přímo mně do hrudi, přímo do další vrány na mém Svartidauði triku. Smrděla opravdu jako chcíplá, tak jsem ji po chvilce hraní s ní hodil zpátky směrem k pódiu. Jelikož jsem byl ale dobře dobitý a neodhadl sílu, doletěla až na konstrukci, která drží světla; po koncertu jsme se ji marně snažili sundat, tak tam asi hnije ještě teď. Po vráně ale letěl do davu i stojan od mikrofonu, který se párkrát vrátil tam a zpátky, dokud nebyl naprosto rozmlácený. Prostě správně nasraný koncert a bordel, jak má být. Přesně takhle to má na OT/OH vypadat. Kill at will, like a tiger! Tisíckrát lepší než v Krakově!
No a na závěr ještě MGŁA. Ne že bych po One Tail, One Head nebyl opět naprosto mrtvý, ale přece jen jsem byl na rozdíl od pátku ještě trochu schopný vnímat, co se kolem mě děje. Na Chmelnici sice bez mlhy, ale s ještě lepším zvukem než v Krakově; minimálně mi tolik nevadila hlasitost virblu. Po hudební stránce perfektní, pravděpodobně jim nelze co vytknout. Sice též nehrají nic extra složitého, ale ten svůj black s jednoduchou, byť velmi výraznou, kytarovou linkou prezentují opravdu precizně. Hrálo se sice už u nás, ale Poláků a dalších cizinců dorazilo i v sobotu dost. Ono není divu, když se Polská zastávka turné hned vyprodala, na Rakousko se zapomnělo a na východ rovněž. Na Chmelnici se tak dočkali také velmi slušné a zasloužené odezvy od všech návštěvníků. Skladby z posledního alba With Hearts Toward None I, III a VII, které hráli na závěr, byly výborné a po vzoru Poláků jsem si i já tentokrát s Mlhou trochu zařval.
Jak Mgła dohrála, byl všemu konec. Nezbývalo už nic jiného, než utratit všechny prachy za merch, který s sebou Ole z Terratur Possessions měl opravdu skvělý (trika i vinyly po 350 korunách; není se čemu divit, že jsem za něj nechal 1600, ale po obou perfektních koncertech to nešlo jinak), a dojet domů a dát si 24 hodin spánku. Není pochyb o tom, že tohoto výletu a utracených peněz ani z daleka nelituji, naopak. Vidět dvakrát Mgłu, Svartidauði a One Tail, One Head, k tomu navíc Cult of Fire, Bestial Raids a především Mare byl úžasný zážitek. Tyhle dva dny spojené s hudbou řadím k těm nejlepším, co jsem zažil a vůbec bych se nebránil tomu, jet s ostatními i zbytek turné. Letos to byly zatím úplně nejlepší akce a vážně pochybuji o tom, že se ještě něco lepšího objeví.
Fotky © Michal Dufaq Horna, Mortemzine.net
Vložit komentář