Neustávající koncertní nasazení Už jsme doma mě nemohlo míjet věčně. Protože o podporu se stará mladá noisově podivínská, rozbitá a zlobivá kapela Capillary Action, přicházím dokonce zavčas.
Od prvních notiček Capillary Action je zřejmé, že tady se něco polámalo. Z potenciálně zajímavé kapely totiž zvukově zbyly trosky. Zpěv neskutečně přestřelený, kytarové středy pro změnu neslyšitelné, basové podklady, které měl hrát klávesák uplně v keplu. Vystoupení tedy nebylo nejšťastnější, ale i tak dokázalo navnadit. Hudebně šlo o jakýsi mix extrémní alternativy, noise a jazzu, ze kterého kapela vychází (první deska Fragments je právě v jeho znamení). Bubeník všechno odehrává s bravurou a jeho souhra s kytarou je skutečně obdivuhodná. Bohužel to tentokrát nestačilo, částečně také proto, že basák musel zůstat po škole a nemohl se proto zúčastnit Evropského tour. V oslabené sestavě s oslabeným zvukem to zkrátka bylo až příliš posluchačsky náročné, a tak se není co divit, že pívečka se sypou jedno za druhým a spokojenost se sálem zrovna neline. Chyba byla na straně kapely, problémy s kytarou omezily zvukovku na cca dvě minuty, podle čehož to přesně vypadalo.
Síla Capillary Action se ukázala až později na felu. Moc příjemní mladí pánové, zejména zpěvák, který je rozeným obchodníkem nám dokázal vecpat fixou popsaná cd Verbatim s oxeroxovaným cárem papíru a ještě v nás vyvolat pocit spokojenosti. A když jsem ho učil říkat publiku „jste slabí! Jste slabí!“ a naopak jsme slyšeli nějaké to závistivé svinstvo o společném tourování po USA s Genghis Tron, které vyvrcholilo parodickým bookletem aktuálního alba CA So Embarassing… tyhle pány jsem si zkrátka oblíbil a mohu milovníkům extrémů s čistým svědomím doporučit, zejména album Cannibal Impulses se řadí k tomu nejneposlouchatelnějšímu, co vůbec existuje. Směle bych řadil po bok Ball Lighting, Don Caballero a podobných smíšků. Co chybí na promyšlenosti, to nahrazuje zlo.
Ovšem hlavní hvězdou jsou Už jsme doma a tak se jim pojďme plně věnovat. Zvuk si myslím UJD tentokrát přál, publikum bylo natěšené a řekl bych, že 150 lidí se jistě sešlo. Pomalu se rozjíždějí zajímavé paterny, ale žel bohu pořád prokládány pasážemi, které jsou, eufemisticky řečeno, úplně mimo. Ano, Už Jsme Doma dokážou hrát muziku, která mě baví, ale z půlky hrajou věci, ze kterých mi je až trochu zle, zelenej obličej. A vždy, když se právě ta dobrá pasáž přelívá do té nemocně zelené, už mě po pár minutách popadá zlost, protože vím, že následující minutu, případně pár minut, můžu vypnout a klopit pivo, což není úplně ta zábava, za kterou jsem přišel a o to víc mě to rozpaluje, když si uvědomím předchozí zajímavou pasáž. S přibývajícími minutami se výkyvy nalády čím dál tím víc zhoršují, z hněvu už se přestávám být schopen vyhrabat, sere mě zpěv, sere mě pozitivní punk, už chci být doma. Po padesáti minutách už nevydržím a jdu si sednout ke stolu, pryč ze sálu a lít.
Vložit komentář