Žižkovský klubík Matrix mám osobně velmi rád, neb se zde již uskutečnilo již několik pro mne význačných koncertních akcí (naposledy Hell Militia). K tomu je relativně prostorný, funguje zde šatna, což je především v chladných dnech vítaná skutečnost, a navíc je možnost se zde osvěžit Plzničkou namísto obvyklých europatoků, přestože je její chuť mnohdy ne úplně konzistentní. Jeho lokace taktéž není úplně nedosažitelná, a tak mi nic nebránilo se sobotního chladnějšího večera vydat do jeho útrob na další poměrně slibnou akci. Jména jako Watain, Destroyer 666, Otargos nebo Root jsou určitým příslibem kvalitně stráveného večera.

Po krátké aklimatizaci, prvním piváku, povinném pokecu se známými a průzkumu merčendajsu (slabota) už se na pódiu rozpoutává skutečné ZLO – oldschoolová zábavovka s drsně motorkářskou image a jednoduchými texty. Chlapi měli co dělat, aby se tam vzájemně neušlapali, ale nakonec se dá říct, že dokázali svým vystoupením rozproudit krev v žilách nejednoho černooděnce. Zpěvák sice občas mírně nestíhal, ale v tom bych problém neviděl. Zlo splnilo svůj účel, nasekalo několik dobrých riffů a pak šlo zaslouženě spláchnout svá hrdla k baru. Tímto zdravím Vlada.

Root, jedna z našich největších legend, přestože jim mnoho lidí nemůže přijít na jméno, byla trochu jiná káva. Big Boss notně svlažoval své hrdlo již před vystoupením a neodpustil si několik dobrých hlášek, příklad za všechny: „A jako vždy zdravím všechny homosexuály, a že je vás tu hodně“. Hudebně nešlo mnoho vytknout, zvuk precizní jako téměř vždy. Zazněly hitovky Talking Bones nebo Gift z geniálního alba Madness of the Graves, staré kulty jako Hřbitov nebo 666 a nechybělo ani pár nových věcí, které žel až tolik neznám. Starý rutinér Jirka, přestože ožralý, zvládá vše s noblesou a improvizačními schopnostmi Vlasty Buriana, kdy si texty upravuje podle toho, jak ho napadne, a zní to skvěle. Pro mě vrchol večera.

Otargos, zastupující současnou vlnu moderně znějících francouzských kapel, do Matrixu nedorazili. Vím, že jsem věděl proč. Teď už ale nevím, hehe.

Původem Australané Deströyer 666 jsou dle mého skromného názoru u nás vcelku neznámou grupou, přitom bych se ale nebál označit jejich black/thrash/death za neotřelý, rozmanitý a podmanivý. Kde z desek na posluchače dýchá širší spektrum nálad, tam si naživo rozseká kebuli, až budou lítat kousky mozku z uší. Komplexní barvité riffovačky ve slušné rychlosti, dvoušlapací mrdání a bestiální skřehot jsou hlavní devízy této úderky, kterými si mě jasně získala. Vřele doporučuju.

Švédy Watain nemá cenu představovat ani zde na Marastu, všichni vědí, oč jde. Tím víc mě zarazil fakt, že množství návštěvníků koncertu, především těch pocházejících zpoza našich západních hranic, je považovalo za Fiňáky. Ale tož sranda musí být. Na Brutalu už jsem byl v době jejich setu řádně mimo a slyšel je jen přes kopec ze stanu, takže jsem byl docela zvědavý, co tahle „hyped“ kapela předvede. Úplně zlé to nebylo, ale asi po třech ušních průplaších jsem zmizel k baru a už se nevrátil. Zvukař zde opět selhal, jak už se u čistě blackových uskupení stalo tradicí. Zdá se, že nazvučit dvoukopák a kytarovou stěnu tak, aby se vzájemně nepomordovaly, je nepřekonatelný problém. Tedy ne že by to bylo až tak zlé, ale švédské melodie, vybrnkávačky a riffy á la starý Mayhem, které Watain zdobí na deskách, zde zanikly kdesi v ďáblově chřtánu. Náladu aspoň spravily cákance smradlavé prasečí krve, která ozdobila ksichty a trička několika nešťastníků v kotli – s jedním takovým jsem posléze vydržel u stolu až do rána, eh – prasečí hlavy, řetězy a svíčky, to už je ale dnes klasika. Hudebně ale nic moc, nekritičtí příznivci nechť prominou.