Říkám si: psát to, nepsat. Je to už v podstatě setrvačnost. Stejně jako před dvěma roky i letos udělali Within Temptation, stárnoucí „gothici“ z Holandska zastávku v našich končinách, aby propagovali nové album Hydra (minule zas diskotékové Unforgiving), a protože se při minulé návštěvě prostor Incheba Arény pořadateli Pragokoncertu osvědčil, WT znovu byli umístěni právě sem. Nechte mne si hned na počátek pár věcí vyjasnit. Předně, Incheba je naprosto nevyhovující koncertní prostor. Sál má totálně dementní uspořádání, pódium je strašlivě nízké a vůbec nikoho nenapadne jej na takovou akci alespoň o pár metrů zvednout. Nejspíše to ani nejde, jelikož Incheba je prostor, kde se díra v parketě vyřeší natlučením dřevěného obdélníku.

Východů ze sálu je málo a ten největší se před koncertem a během něj zavře, takže vážně nechápu, proč tam vůbec je. Kdyby někdo vprostřed davu zkolaboval, nejspíše se dveře hangáru bryskně otevřou, ale ta myšlenka co by kdyby, se jednoduše přemýšlejícímu člověku vkrádat dříve či později začne, zvláště je-li v obležení tisíců. Prostor jednoduše není tak úplně dle požárních směrnic. Navíc vzduchotechnika v podstatě neexistuje, a tak, když se do prostoru nahrne několikatisícový dav, je zde problém, ale o tom později. Zvukař je ve středu (místo kóje jako například v O2), čímž zabírá dalších několik metrů publiku, což ve výsledku udělá docela slušnou paseku a je to skutečně poměrně znát. Nebudeme se samozřejmě zmiňovat o takových piškuntáliích jako o pivu 10° za 35,-, měli jsme jen jedno, pochopitelně. Jsme přeci na koncertě mainstreamové kapely, tak jaképak copak.

Předskokany tentokrát nebyly nějaké belgické stonerrockové experimenty (dodnes mne při slově TRIGGERFINGER pojme kopřivka), ale „poctivá česká rockovka od podlahy“ FREE FALL, které jsem na místě glosoval s tím, že dělají tu školáckou chybu, že posílají zpěvačku do zákulisí, když zrovna nemá part v právě hrané skladbě. Tohle mne vždycky fascinovalo a je to naprostá hovadina, ovšem co si pamatuji, dělala to i Anathema na své poslední zastávce, takže kapely to asi nějakým způsobem baví. Co to ovšem udělá s celistvostí živého vystoupení, je asi jasné všem. Celkem dost.

Jinak ovšem kapela působila jakožto nenásilné uspávadlo, prvky rocku kombinovala s takovým odlehčeným heavy metalem opepřeným přídomkem sympho a po skončení jejich setu se z několika míst ozývalo: „Už jsou pryč?“ Inu, úděl předskokana velké formaci, na kterou jsou natěšeny tisícovky hlav, tentokrát se (samozřejmě) slušným podílem ženského pohlaví, a jak víme, ženy mohou být občas v kritice drsnější než pánové. Ze skladeb jsem pak zachytil industrial metalem ovlivněnou Chytit proud, Timepiece či ploužáček Bezbranná. Mno, Free Fall hráli bratru nějakých 50 minut a nemohu říci, že by to bylo to nejhorší, co jsem viděl, naopak, na kapelku z Uherského Hradiště místy až nečekaně fungující materiál, byť trochu více originality by asi neškodilo, ale na to se dnes nehraje.

Do budoucna bych si být kapelou každopádně sedl a ujasnil směřování. Se zpěvačkou nebo bez, industrial či neindustrial, anglicky či česky, jednoduše udělat si pořádek ve tvůrčí činnosti. Je to potřeba.

Po skončení předkapely ovšem nastalo peklo, a to vlivem Incheby. WITHIN TEMPTATION si totiž vzali svých obvyklých 35 minut na přestavbu scény a já v tu chvíli pochopil, proč jsou v Inchebě tak žádaná místa na tom jednom ochozu, co tahle nesmiřitelná kreatůra architektury nabízí, jelikož tam nejen dokonce vidíte i něco na pódiu, ale dá se tam i docela slušně dýchat, byť přístroje na tvorbu mlhy byly ten den na plné obrátky. Mně přišlo dementní, že ještě dodnes stage crew nedošlo, že v místě jako je Incheba s nefungující ventilací (což stage crew nemůže vědět, protože se do sálu dostanou maximálně při zvukovce) by bylo záhodno pustit větráky na scéně (alespoň na volnoběh), aby se vzduch trochu hýbal. Všichni tedy potřebovali, aby WT začali co nejdříve, a když se tak nestalo, ozval se hned několikrát mohutný davový pískot. Opět oprávněný.

Obrovská plachta s motivem album-coveru, tedy toho dráčka mráčka se odhrnul, následovala první videoprojekce, z níž bylo vidět, že někdo z WT hrál v poslední době Skyrim, a mohlo se začít. Setlist jsme pochopitelně znali dopředu a až na drobnou obměnu WT opět odehráli vše, co bylo v plánu, jako správní letití profesionálové. Tentokrát ovšem bylo pár věcí jinak. Že nejel turné Robert, je jasné, opět se věnuje doma malým Luňátkům a dalším příslušníkům rodiny Westerholt/den Adel, ovšem ten den Sharon asi koukala, co se děje. Dav byl totiž hodně mrtvý a „Sharona“, snažíc se hecovat publikum ne právě čistou angličtinou (při prvních větách to znělo jako plnokrevná holandština), tomu také zrovna dvakrát nepomáhala. Každopádně na její pobídky dav nereagoval, neskákalo se, příliš netleskalo, nezpívalo, jelikož - nebyl kyslík. Pro Within Temptation tak, co se týče davu, muselo přijít poměrně zklamání, ale to ať si vyřídí s někým, kdo chce mít za každou cenu levný pronájem (vy víte, o kom mluvím, že). Nejvíce mě děsí, že příště budu muset na WT zas a opět budou zde, ať se prodá, kolik lístků chce. Už teď se těším.

Abych se ale zmínil o skladbách, opět naprosto logická záležitost. Hrálo se především z Hydry a The Unforgiving, což můžete vidět na přiloženém setlistu, z nějž v podstatě vypadla snad pouze Whole World is Watching; tuto skladbu ovšem kapela nasazovala především v Polsku, kde s nimi vystupuje i vokalista Piotr. Jinak samozřejmě byli i další hosté. Jak kapela nasazovala tracky Paradise, hitovku Dangerous a And We Run a What Have You Done, tak se na pódiu postupně objevovali i Tarja, Howard Jones, XZibit (či jak se to píše) a Keith Cabuto - samozřejmě pouze z mixu a pódiové projekce. Vůbec na asistenci samplů z mixu se kapela v posledních letech spoléhá mnohem více než dříve, ale vzhledem k jejich pódiové prezentaci, která dosáhla skutečně megalomanských rozměrů, je to pochopitelné.

K samotnému výkonu kapely nemám v podstatě nic. Sharon i ve svých letech skvěle zpívá, tančí, hecuje publikum a převléká se do šatů briskní rychlostí, znalkyně na kapelu pak mimo záznam podotkla, že nové songy ještě nemá právě nazpívané, ale to nemohu posoudit, jelikož se poslechu Hydry docela bojím - jednou, dvakrát stačilo. Kytaristé mají své party nastudované dobře, klávesy perfektní, jedinou slabinou tak zůstávají bicí. Jak jsme nadávali na línou práci předchozího bubeníka Stephena van Haestregta, že by se s příchodem Mikea Coolena něco zlepšilo, se rozhodně říci nedá. No asi nemůžete mít vše.

Ze starých skladeb tak zazněly v podstatě See Who I Am, Stand My Ground, v povinném přídavku již klasiky Ice Queen a Mother Earth, jakožto bonus cover Lany del ReySummertime Sadness (jež byla nahrána v rámci takzvaných Q Sessions, kdy WT každý týden předělali jeden pop/disco track) a… čau za dva roky. V tu dobu budou mít WT již venku nové album a jsem zvědav, kam se po trochu bezcílné Hydře uchýlí. Fakt, že jediná skutečně zapamatovatelná skladba je Dangerous, kde Sharon totálně přezpíval na mostě stojící Howard (což ovšem berte jako vskutku osobní názor), mi trochu dělá vrásky. Jistě, WT již dávno nejsou kapela pro tvrdou muziku vyznávající metalisty, což bylo vidět i na davu, jenž byl opět tvořen v podstatě naprosto vším, co spojuje láska k muzice této holandské monstr kapely. Formálně ovšem kapela předvedla výborný, profesionální výkon (jako vždy), který by se příště mohl konečně přesunout i jinam než do téhle kravské stáje vhodné tak na okresní hokejový přebor, byť by z toho poté asi nebyl takový vývar. Akci samozřejmě lze hodnotit pozitivně, WT si organizaci již umí slušně pohlídat, takže z mé strany žádné zvláštní výtky. Kdo ten večer přišel vidět Holanďany, dostal porci, myslím, více než slušnou (nějakých 18 skladeb + projekce mezi skladbami hovoří za vše), takže všichni mohli odejít spokojeni.