Nelze neocenit vytříbený vkus obou vystupujících kapel, WOLVES IN THE THRONE ROOM a WOLVSERPENT, jež si s sebou do Prahy přivezly nefalšovanou vlčí mlhu a vypustili ji mezi již tak dost přízračné paneláky strahovských kolejí. Snad abychom si mohli v duchu názvu jedné z pecek prvně jmenované kapely také připadat jako „Poutníci v moři mlhy“. Poněkud surreálnou atmosféru dokreslovaly osamoceně mihotající pouliční lampy a neúnavní fotbalisté, kteří až do noci za mrazu mydlili do meruny na zdejších hřištích. Jinak nikde ani živáčka…

Jak se ale posléze ukázalo, živáčků dorazilo na dnešní koncert solidní množství, možná až nečekané. Jasně, WOLVES IN THE THRONE ROOM jsou už nějaký ten pátek vycházející hvězdou současné podzemní scény a utajeným tipem pro řadu fanoušků napříč scénou, žánry a vkusem, přesto potěší vidět na jejich pražské zastávce plný klub a zájem lidí. Svůj podíl na tom měla určitě jak rozumná cena vstupného, tak dlouhodobě budovaná pověst skromných sympaťáků i fakt, že „Vlci“ se v posledních letech na žádném ze svých evropských turné nezapomenou zastavit v Praze, a mají tu tudíž už svou základnu. Především však dokáží svou náladou a uměním oslovit pestrou směsici lidí, od blackmetalistů (ti kupodivu v publiku nepřevažují, byť u „Vlků“ tento žánr dominuje) až po post-rockery a emaře.

Nejprve však pódium patří spřízněným WOLVSERPENT, dvojici z Idaha, jež od prvních tónů zalila celý klub nekompromisní zvukovou lázní. Neurvalý repetitivní riff se rozlézá do všech koutů a děr jako mazlavé bláto, korunovaný ještě neurvalejším hrdelním vokálem frontmana Blakea Greena, který tahal jednotlivé hlásky snad až odněkud z paty. A pak že se nedá udělat pořádný rachot ve dvou lidech. Bubenice Brittany McConnell do toho dokáže celkem říznout (na to, jak je útlá) a Blake se svým hrdlem, kytarou a malým synťáčkem dotváří dílo zkázy, jako by se nechumelilo. Jakmile přes neprostupnou a monotónní hradbu jednou proniknete (nebo ona do vás), úplně vás pohltí a vcucne sugestivní atmosférou. Takhle vypadá sludge/doom ve své nejčistší a nejpůsobivější podobě. Wolvserpent však mají ještě jednu – lyričtější a ambientnější – polohu. Tehdy Brittany vymění paličky za smyčec a do Blakeových kláves se rozezní decentní tóny houslí. Přeci jen však dáváme přednost tomu, když se vrátí ke svému neandrtálštějšímu hudebnímu výrazu, a tak je uprostřed jejich setu čas na první rauch pauzu…

Zde menší odbočka. Účinkující požádali o nekuřácké prostředí a nefocení bleskem (zřejmě z důvodu, aby jim nenarušil či nevysál auru) – nutno uznat, že nezakouřená „Sedmička“ je úplně jiný klub než ona prťavá nedýchatelná sluj, ve které se člověk jedině dusí. Určitě i kuřáci, jichž byla v sále převaha, ocenili, že jednou nevylezli po koncertě polomrtví a přidušení. A propos „Sedmička“ – klub sice má svůj kultovní status, ale pokud se zaplní, člověk si v něm koncert neužije. Oč jinak by vyzněl třeba v Exitu nebo Black psu, kde není nasardinkovaná hlava na hlavě, člověk vidí na pódium a má trochu víc prostoru si to užít. I když je „007“ komorní prostředí, vlastně jste v mnohem menší interakci s kapelou a děním na pódiu než sice ve větším sále, kde však nemusíte vykukovat zpoza sloupu a postávat na špičkách, abyste vůbec něco viděli. Výběr místa tedy patřil k minusovým stránkám jinak zdařilé akce.

Po nepříliš dlouhé přestávce na občerstvení již scéna patří hlavním hvězdám večera, WOLVES IN THE THRONE ROOM. Trojice složená z bratrů Weaverových a nového kytaristy Kodyho Keywortha se zahalila do modravého přítmí, ve kterém vydržela celou dobu. Podobně soumračné, potemnělé a lehce zastřené do příjemné melancholie a nostalgie bylo i to, co se linulo z pódia. Výborný byl zejména nástup, kdy Wolves v úvodních skladbách s charismatem a nadhledem sobě vlastním předvedli kompletní výrazový rejstřík – od blackmetalového nášupu s razancí rozjetého transamerického rychlíku přes rozmáchlou post-metalovou psychedelii až po křehčí, skoro folkové momenty a zase zpátky. Vynikající souhra kytar, nádherné harmonie, ze kterých létá mráz po zádech, opět parádní skřehotavý vokál Nathana Weavera a vzadu neúnavný motor bicích jeho bratra Aarona.

Postupně však jejich ne zcela krátký set začal trpět jistou jednotvárností a absencí gradace. Místo aby ke konci stupňovali napětí a napumpovali do lidí to nejlepší, co mají ve svém repertoáru, se poslední půlhodina nesla v duchu rozvolnění až letargie, začaly výrazně převažovat vláčnější „post“ plochy a nálady nad blackovou razancí či doomovou působivostí. Navíc jako bychom už všechny momenty někdy v průběhu večera zaslechli a jako by už „Vlci“ neměli čím překvapit. Jasně, i v tom lze vystopovat pro ně charakteristickou nonkonformnost, v rámci níž si dělají, co chtějí, nepodřizují se očekáváním a klidně hrají hodinu a půl na stejné vlně, ber nebo neber, líbí nelíbí. Z čistě posluchačského hlediska se z toho však postupem času začala stávat spíš příjemně nerušivá kulisová poslechovka, která má své kvality, ale méně a méně vtahuje do děje, můžete si u toho sednout ke stolku, drobně konverzovat, meditovat, srkat pivko a mít se dobře. Je také pravdou, že Wolves na svém aktuálním turné propagují novinku Celestial Lineage, která přeci jen nemá tak vyceněné zuby jako předchozíBlack Cascade a převládá zde atmosféra nad razancí. Naživo však stejně nejlépe fungovaly rychlejší a energičtější momenty – jako by kapela vždy polila své publikum živou vodou.