Dvě žánrově zcela odlišné akce během jediného víkendu spojovala nijak valná návštěvnost. Nedělní troj-seance Opuka, Svarte Greiner a Rafael Anton Irisarri patřila k tomu nejlepšímu, co bylo letos možné vidět, i proto poloprázdný NoD opravdu zamrzel. Sobotní pražská zastávka zimního útoku buřtem zase ukázala, že ani dvě tři velká jména již dávno nejsou zárukou solidní návštěvnosti.

Do Abatonu svedla ani ne tak náhoda, jako organizátorská kulišárna dvě turné: jedno černočerné se Satyricon, Shining a Dark Fortress (bububu!) a druhé skočnější s Merauder a Entombed.

Pomineme-li hypotetické vystoupení na obzvlášť vypečeném Unholy festu, odbývali si švédští Shining českou koncertní premiéru. Tutam je šílený schizofrenní BM se spoustou hypnotických pasáží z raných desek, tvorba Shining se vydala jinam, o čemž svědčily především dvě ukázky z nového, na jaro nachystaného alba. Sypanice budiž minulostí, převládá bigboš krouhání ve středních tempech, tutam proložené odspodu hranou psycho pasáží. A věru, nezní to zle, třeba dodat. Kromě novinek ale naštěstí pětice hrála i průřez staršími alby, což až tak nepřekvapilo, ale asi i toho nejneortodoxnějšího černocha zaskočila pódiová show. Zpěváka Niklase si při poslechu desek jistě nepředstavíte jako vyžraného tatíka sice se spoustou jizev všude možně, ale také s potivým pivním pupkem a motorkářským šátkem na čele. Vykouřit během show asi dvacet cigaret je ok, obrátit do sebe i do ostatcích něco málo flašek je taky ok, co ale pravověrné bubáky asi vyděsilo, když se během chvilky tmy začal líbat s basistou. Kdo ale bubák není, řekne si: proč ne?! Láska je přece láska, ne asi.

Nejlepší časy mají Entombed dávno za sebou. Přesněji řečeno už dvanáct let, od doby, co se od nich odporoučel bubeník Nicke Andersson. Ani tak nejde o to, že jeho kolovrátky jen málokdo přehraje, že znějí tak živě jako originál a neslijí se jen v nudné tupačky (což se žádnému Entombed bubeníkovi po něm ještě nepovedlo), právě on měl olbřímí podíl na klasickém zvuku kapely, který měl neopakovatelný groove. Nahrával (a psal) nejen bicí, ale bylo-li třeba, tak i kytary nebo basu a když se k mikrofonu postavilo náhradní nemehlo, radši desky i nazpíval. Nikdo jiný v Entombed tohle kouzlo a charisma nemá, čili koukáte na za jiných okolností asi dobrou kapelu, hrající dobré písničky, kterým (a které) ale chybí to podstatné – jiskra, šmrnc. Navíc kapelu, která má dojem, že chrastivý zvuk, ve kterém bicí znějí jako kouzelný kolovrátek, kterým se v pohádkách uspává, je kdovíjaký šlágr. Kulový.

Satyricon jsem chtěl vidět s tím, že nejpozději u páté písničky musím odejít, jen v případě, kdy by se Satyr zmohl na mimořádný výkon, bych asi vydržel déle a domů se dostával… jinak. Během let se Satyr vypracoval mezi suverénní frontmany. Jeho práce s publikem – neustálé hecování, rozezpívávání a povzbuzování – je sice na jedničku, ale pokud těmhle věcem neholdujete a nepotřebujete, aby vám někdo říkal, že se máte bavit a jak, že máte zpívat a tak dál, tak taky místy pěkně otravné.

S jednou kytarou zněla kapela poněkud naředěná: model, kdy jedna hraje kila a druhá vyhrávky jen s jednou (či jen s druhou) zkrátka ne zcela úplně funguje. Jinak se ale show dalo vytknout jen máloco. Podstavec na mikrofon ve tvaru Neptunova trojzubce – proč ne?! Vizáž Satyra snadno zaměnitelná s Davidem Gahanem – proč ne? Vrtule i za klávesami, i za bicími byly roztomilé, když Frost ve starších písničkách rozjel po nudných oklepávačkách i sypačky, byli v blekařském nebi nejen ty nejtrue jedinci. Čili, kdo je fanouškem Satyricon, musel z dokonale profi show odcházet vrcholně spokojený.