První komplikace, v podobě uvolnění se z pracovního procesu, byla zažehnána psíma očima (jak se později ukázalo, nebylo ještě všem psům konec) směrem k nadřízenému a mohl jsem si tedy vesele běžet pro předprodejní lupen. Druhou komplikací bylo zjištění, že se válí doma na stole, když já už se motám někde ve Kbelích. To se napravilo zakoupením nového lístku (hezčího). Co není v hlavě, je v kešeni.
 
WHISPERS IN THE SHADOW dovezli do Prahy novinku The Rites of Passage a nebylo pochyb, že právě titulní epickou klipovkou se celý set odpálí. Poklidný začátek se postupně přehoupl do strhujícího finále a bez zdržovaček se dostala ke slovu jedna z největších hitovek kapely The Arrival. Kytarové party jsou nekompromisní a dramaticky infernální přednes uprostřed skladby i díky dokonalému zvuku doslova fyzicky rozechvívá všechny vnitřnosti v těle. „Open wide the gates of Hell and come forth from the Abyss by these names…“ druhá polovina této hymny je pro mne naprosto nezapomenutelným zážitkem, na který jsem se těšil jako malé děcko. Pekelné mocnosti byly vyvolány a další silná If Uriel Falls dál nesmlouvavě ničí svou melodikou a suverenitou projevu. Otevíráky všech tří posledních alb tak zazněly v monstrózním bloku, na nějž se nalepila ještě svižná The Lost Souls. Lituji snad jen absence nějakého toho dýmu, jistě by bylo vše ještě démoničtější. Chvíle oddechu přináší až návrat k nové desce. Basák Fork si bere na starosti kotel, kytarista Lazy druhé klávesy a nesmlouvavé rytmické dunění přináší Back to the Wound i s působivým refrénem. V podobném duchu představila kapela ještě další novinky The Tempest (bez ženských zpěvů) a Wormwood Star, mezi něž se vklínila titulovka z rok starého mini Lightbringer a téměř taneční Dead Nation. Můj další vrchol setu však přišel s poslední rozmáchlou Rising Babylon. Pomalejší, hymnická, snová…absorbuje křehkou melancholii, která postupně přechází z výhrůžek v naprosté šílenství, které člověka pohltí, vtáhne a je naprosto jedno, jestli se člověk nachází ve Kbelích mezi lidmi nebo někde mimo čas a prostor.

Přídavek byl samozřejmě vydupán a vytleskán, a tak přichází sám Ashley s kytarou a spouští stařičkou The Night Turns. Po chvíli se trousí na pódium i zbytek kapely a za nimi…malý bílý psík. Ashley neudržel vážnou tvář, s níž se pustil do téhle klasiky a pohotově na jeho počest pozměnil text, který párkrát proložil i vytím na měsíc. Malý hrdina byl vzápětí zachráněn a mohla zaznít poslední monumentální pomalá novinka Revealed as Light. Všechno jednou končí… a tak nezbývá, než se těšit na příští rok a vystoupení na Castle Party. Jinak se jednalo o letošní poslední koncert a „Šepoty“ se vrhají na tvorbu další desky.

Setlist:

01. The Rites of Passage
02. The Arrival
03. If Uriel Falls
04. The Lost Souls
05. Back to the Wound
06. Lightbringer
07. The Tempest
08. Damned Nation
09. Wormwood Star
10. Babylon Rising (Part 1)
11. Babylon Rising (Part 2)
--
12. The Night Turns
13. Revealed as Light

 
Po téhle náloži bylo pro mne docela náročné soustředit se na hlavní protagonisty tohoto večera. Na XIII. STOLETÍ do sálu vcházím během úvodní Kabarette Voltaire. Zvuk je s jednou kytarou proti Rakušanům znatelně chudší, ale základna věrných i tak nadšeně aplauduje další čerstvější písni Měsíc lovce. Petr Štěpán v červeném, a posléze i v černém, s přehledem dává hitovky i, jak sám uvedl, ty méně obvyklé koncertní kusy. In the Garden of Delight následuje hororová osudovka Prokletí domu slunečnic a živá jistota Elizabeth. Tradiční spolupráce s fandy opět zafungovala a dobrá nálada se šíří zpívajícím sálem. Tu zachovává i Fénix a břitčí, nestárnoucí stařenka Justina. Bauhausí klasika Bela Lugosi´s Dead je natažena do stopáže hodné významu svého nemrtvého já a nutí člověka do vlnění se v jejím hypnotickém rytmu. Iglau je naopak kytarprosté vyznání postavené na Petrovu zpěvu a klávesách. Do konce ještě zazní Nosferatu is Dead a Karneval - česká klasika, za jejíž překopání by se myslím Olympic stydět nemusel. Potom už všichni čtyři aktéři prchají do zákulisí.

Bez přídavku by to jistě nešlo a tak se bratři Štěpánovi a jejich mladí kolegové vracejí zpět s Fatherland, mocně podpořeného hrdly přihlížejících. Další cover Knockin´ on Heaven´s Door jsem už tolik nedocenil. Což o to, písnička je to hezká, ale nějak mi nesedla k celkovému konceptu show. Možná je to tím, že mám daleko raději energičtější předělávku Guns n´ Roses, která je mi daleko bližší, než poněkud unylejší originál. I ze zpěvu publika bylo zřejmé, že nejsem sám. Jestliže „Karnevalu“ přepracování vyloženě prospělo, tak v případě „Nebeské brány“ mi přijde tak nějak zbytečné. Chyběla mi trochu větší naléhavost, když už tedy. Pravda ale je, že na muzikantech bylo vidět, že si to užívají moc. Tak proč ne. Ani další odchod ze scény nebyl definitivní a Petr sám přišel odzpívat ještě song Zodiak. Jen se samply a s pomocí publika. Ruce i hrdla byly ochotny ke spolupráci. 

Setlist:

01. Kabarette Voltaire
02. Měsíc lovce
03. In the Garden of Delight
04. Prokletí domu slunečnic
05. Elizabeth
06. Fénix
07. Justina
08. Bela Lugosi´s Dead (I am Dracula) (Bauhaus cover)
09. Iglau
10. Nosferatu is Dead
11. Karneval (Olympic cover)
--
12. Fatherland
13. Knockin´ on Heaven´s Door (Bob Dylan cover)
--
14. Zodiak
 
Závěr byl tedy spíš hodně poklidný a po explozivním setu zahraničních hostů ve mně nezanechal zdaleka tak silné dojmy. Ale s tím jsem tak nějak počítal. Přece jen jsem neviděl obě kapely prvně a věděl jsem, co můžu očekávat. Skvadru Petra Štěpána jsem viděl i v lepší formě a zvítězilo tedy natěšení na Ashlyho okultní perfekcionismus. Ještě cestou na autobus (který nejel) mi v hlavě znělo „this is the gathering of the fallen, a new age, new age is downing, can you hear?“ Nezapomenutelné.