Vytoužené úterý je tady. Odbavuju pracovní povinnosti, po nich si krátce odpočinu a nasedám do naftového oře. Po cestě do Prahy nabírám Gábu na jeho chalupě a pak nás čeká dopravní martýrium. Kličkování po pražských uličkách s jejich nemilosrdnými řidiči, to je všednodenní realita matky stověžaté. Naštěstí utrpení brzy končí, u nacpaných kolejí nalézáme fleka pro kočár a hurá na Sedmičku. Ta je věčná. Dlouho jsem tu nebyl, ale některé věci se nemění, a i tady zůstává vše při starém, což je v dnešní nejisté době nezanedbatelné plus.

Odbylo 19:12, v klubu pár noh a na mě padají mdloby. Co tak čtu, evropské turné Yob a Pallbearer naplánované na pět týdnů, berou lidé útokem (například vyprodaný Londýn), tak kde jsou? No nic, hned si to šinu k nabídce hudebního zboží protagonistů a ptám se, kde mají Pallbearer nějaký vinyl…? „Sold out,“ odpovídá mi basista Joseph D. Rowland. A na mě jdou mrákoty podruhé. No co, tak aspoň ušetřím. Prozatím.

Sedma se rychle plní, po půl osmé je už v podstatě plno. Tak to je fajn, že na doom, byť novějšího data, se chodit nepřestalo. Ale když už ručička klepe na 45. minutu, kapela mlčky přichází, rozeznívají se první tóny a jde se na to. Budu upřímný, přijel jsem na PALLBEARER. Rudý prapor před očima, vlevo vpravo zeď, nic jiného mě nezajímá. Za posledních x let mě ze zadumaného ranku neshodilo cokoliv ze židle, jako právě band z Arkansasu. Žádná láska na první poslech, ale postupné dobývání srdce až do absolutna. Kapela sice zní jako stará doomová škola, je cítit zřetelný závan Anglie první půle 90. let, zároveň s tím je znát i vliv soudobého zemitějšího stoneru (byť je to špetka), který momentálně tak frčí. Ale když se k němu připojí důraz na brutální kytarovou riffařinu ne nepodobnou neworleanským Crowbar (viz deska Odd Fellows Rest) a mimozemský vokál Bretta Campbella tvořící pomyslný hlasový most mezi Ozzy Osbournem a Geddy Leem, máme tu po čertech svébytnou kapelu. Ale raději ke koncertu samotnému. Začíná se s Worlds Apart, otvírákem letošní desky. Zvuk je hutný, vzadu má koule, vepředu je to už moc přehulené. Pokračuje se jemnější Foundations, načež přichází smrtící Watcher in the Dark. Skupina tedy přehrává první půlku novinky, pak dojde konečně na debut – konkrétně Given to the Grave – leč je to poslední kus. Co jsem tak koukal, na předchozích štacích hráli minimálně pět skladeb a tak je škoda, že to právě odsere Praha, kde produkce končí s policejní hodinou. Nu což, to je život, Given to the Grave je v živém podání snad o polovinu delší než na CD, konec je lomozící noise v duchu Esoteric, Pallbearer se loučí a v tichosti si balí fidlátka.

Netrvá to dlouho, člověk se před Sedmou párkrát nadýchne čerstvého vzduchu a už zaznívají první tóny YOB. Ti už mají pěkných pár let na scéně odkrouceno. Nejdříve vydali rok co rok jednu desku, pak přišla krátká pauza, po níž přišli s další trojicí alb. A koncert je postavený právě na té poslední, nedávno vydané Clearing the Path to Ascend vydané na Neurot Recordings. I když jde o kvalitní nahrávku, kazí ji garážová produkce. Což ovšem není případ vystoupení, které vyznívá ostře jako bodající kudla a chybějící brutalitu studiovky plně nahrazuje. Yob ovšem nesází celou kartu jen na stoner/doom, u jehož přehrávání většina jeho proponentů skončila na zkopírování dvou riffů starých Black Sabbath. Trio vedené protřelým Mikem Scheidtem brousí nehty o struny staré psychedelie, častěji nakoukává do sludgeových oken, někdy to vysloveně vyhrotí a regulérně se moshuje (hardcorová pasáž v Nothing to Win). Takže taková monoliticky znějící směs. Někdy je to ovšem až moc monotónní (kupř. Unmask the Spectre), což je dáno i funeralovým tempem a repetitivností. Novinkový počin skupina přehraje celý – po Marrow, která končí ve 22 hodin, se ještě rozeznívají tóny Adrift in the Ocean. Ale to už je únava veliká a moje cesta nazpět daleká a tak se s 007 loučíme a nasedáme do auta.