Drum je anglicky buben, to asi nikoho nepřekvapí. Nicméně termín „cheating“ se v terminologii bubenické vžil jakožto označení všech úprav bicích, které se používají k vylepšení celkového dojmu (ve studiu i živě). Zároveň je nutné, aby takovéto editace nebo „berličky“ byly někomu (zpravidla jiným bubeníkům) trnem v oku a pak dojde k označení CHEATING – podvádění. Jelikož to, co ještě lze označit za běžnou zvukařinu a co už „je“ podvodem, je velice diskutabilní, budu se v tomto článku věnovat spíše těm procesům a technologiím, které se (ve větší nebo menší míře) používají.

I. samplované a nesamplované bicí

Nesamplovanými bicími rozumíme nahrávku (nebo bicí na koncertě), kde opravdu posloucháme zvuk bubnů, nikoliv samply, které spouští bubeník svou hrou. Samply bubnů jsou hotové zvuky, které jsou „uloženy“ v nějakém zařízení (počítač, trigger modul, sampler nebo jiný tónový generátor) a jejich spuštění předchází úder na elektronický buben (tzv. „pad“, obr. 1), buben osazený snímačem (tzv. trigger, obr. 2), nebo buben sejmutý sice mikrofonem, ale na jehož signál je „pověšen“ sampl, který nahrazuje původní zvuk bubnu, čímž mikrofon vlastně plní pouze funkci snímače – triggeru.

II. jak upravovat nesamplované bicí

Jediná možnost, jak zažít stoprocentní neupravovaný zvuk bicích, je poslech neozvučené soupravy „na sucho“. Jelikož se zde budeme převážně bavit o extrémním metalu, tato varianta je takřka nepoužitelná. Bicí se tedy osadí mikrofony a tady přichází první možnost „manipulace“ se zvukem.
Tím, že dáme mikrofon na každý buben zvlášť, umožníme pouhou změnou hlasitosti jednotlivých stop například bubeníkovi, který kopáky (nebo virbl) hraje slabě a tudíž potichu. Dnešní nahrávání však takřka bez výjimky používá dynamické procesory pro kontrolu dynamiky jako jsou kompresory, enhancery, limitery atd. Tím se dají slabší rány zesílit, silnější zeslabit a celková dynamika tam více vyrovnat. Zde je nutno zmínit, že hudební žánry se vyvíjejí často „za hranice“ fyzických možností nástrojů a hráčů, a proto se vyvíjí i spousty těchto technologií. Jazzový hráč považuje za běžné, že celkovou dynamiku hry sladí s kolegy v kapele a v malém klubu žádné ozvučení nemusí potřebovat.
Valná většina (odhaduji tak 99.9%) metalových bubeníků použití těchto dynamických procesorů za „cheating“ nepovažuje a bere je jako naprosto standardní zvukařskou rutinu. Dále se zvuk samozřejmě mění ekvalizací, nicméně „kroucením“ basů, středy a výškami se zde zabývat nemusíme, to s „drum cheatingem“ zase až tolik nesouvisí.
Jak tedy v nesamplovaných bicích „podvádět“? Pokud máte takovouto nahrávku a zjistíte, že bubeník například zahrál nepřesně kopáky, podíváte se na příslušnou stopu, která vypadá nějak takto ->

Jednotlivé údery poznáte podle maximální výchylky křivky (ta „špičatá“ místa), musíte je správně vyříznout, posunout na žádané místo a je to. Tedy skoro, zůstává totiž riziko, že například silná rána na virbl, která je (jako napotvoru) ve špatném místě, se zaznamenala i do ostatních mikrofonů, nejčastěji do hi-hatky, tomů a ovearheadů (ty „vysoko“, co berou primárně činely). Takovému záznamu v jiných stopách říkáme přeslech a to se potom extra špatně posouvá na jiné místo. Někdy to vůbec nejde (rozhodili bychom si tomy, hi-hatku…) a po přesunutí rány v primární stopě nám na nahrávce zůstává „duch“ ve zmíněných přesleších.

III. jak upravovat samplované bicí

Když to hodně zjednoduším, tak rozdíl mezi možnostmi úprav samplovaných a nesamplovaných bicích je podobný, jako kdybyste chtěli opravit chybu ve špatně složeném puzzle. Samplované bicí budou představovat na zemi položenou skládačku a nesamplované tu, která je už nalepená vteřinovým lepidlem a přelakovaná lakem na vlasy :). Obojí lze, ale s rozdílným komfortem.
Nejlépe lze editovat takzvaně plně samplované bicí – čili sadu, kde není žádný buben nebo činel „živý“ (vlastní zvuk sebraný mikrofonem), což nejlépe reprezentuje plně elektronická bicí sada – tzv. pady (viz výše).

Pokud „nahráváme“ takovéto „bubny“, kompletní záznam můžeme zaznamenávat v podobě MIDI (cs.wikipedia.org/wiki/MIDI). Pro zjednodušené vysvětlení řeknu, že MIDI záznam bicích neobsahuje zvuk, ale pouze informace KDY, JAK SILNĚ a DO JAKÉHO BUBNU jste uhodili. V nahrávce to vypadá nějak takto ->

Představte si první řadu červených kosočtverců jako kopáky, pod nimi je virbl, ještě níže hi-hat atd. V tomto záznamu si pak jednoduše kliknete na MIDI notu (ten kosočtverec), která je špatně „nahraná“ a opravíte, co chcete. Dynamiku (silněji, slaběji), místo (dáte ránu na správný čas, když to ten trouba bubeník netrefil sám), „nakreslíte si“ noty, které tam vůbec nebyly zahrány (ano, klidně místo bum-čvachtu „doklikáte“ sypačku), vymažete noty, které tam nemají co dělat (blb bouchnul do stopky, kam neměl).
Pokud bubeník nahrává na klik (metronom), je vše ještě o něco snadnější, protože některé úpravy lze zautomatizovat. Například funkce „kvantizace“ srovná rány k nejbližšímu místu, které udává tempo (čili nahrajete brambory a vyjede přesný stroj). Podobné softwareové věci už existují i pro záznam nesamplovaných bicích (třeba Beat detective), jen je to o dost obtížnější, speciálně v death metalu, kde je toho všeho moc.
Někdy není ani nutné bubeníka k nahrávání zvát, spousty kapel využívají programmingu a následné editace v MIDI. Teprve po kompletním upravení MIDI tracků a odstranění všech chyb se záznam prožene přes zvukový modul (sampler, plug-in, trigger modul…) a nahrají se zvuky. Tím pádem neexistuje problém s přeslechy a dokonce si nemusíte zvuky bubnů vybírat před nahráváním, ale můžete počkat na mixáž a zkoušet vhodné zvuky například ke kytarám a base.

IV. jak je to v reálu nejběžnější

Bezkonkurenčně nejčastější je míchanice nesamplovaného a samplovaného záznamu, živě taktéž. Nejběžnější samplování je u kopáků a to z několika důvodů.
Bubeníci skoro nikdy nezahrají rychlé kopáky dostatečně razantně na to, aby jen díky pomoci dynamických procesorů byly pěkně čitelné a dobře slyšitelné. Dva kopáky mívají ne vždy zcela identický zvuk a dochází pak k nepěknému kulhavému dojmu. Ani dvojšlapka nemá identický zvuk, byť se bouchá do jednoho bubnu. Beatery pedálu totiž nejsou často ve stejné vzdálenosti od středu blány. Zvučení je několikanásobně rychlejší. „Svůj“ zvuk si tak vozíte i bez své soupravy. Tento druh „cheatingu“ odsuzuje spíše menší část bubenické extrémně metalové obce. Dále se často sampluje i virbl (snare, malý buben) a to z podobných příčin. Podobně i tomy. To už je ovšem mezi bubeníky daleko „vřelejší brambor“ :-) a osočení z „cheatingu“ jsou velmi častá.
Menšina bubeníků používá celosamplovaný model (tzn. včetně elektronických činelů). Velmi časté (zejména u virblu) je kombinování živého zvuku mikrofonu a samplování. Docílíte tak větší kontroly dynamiky a barvy zvuku, přičemž zůstává stále jakási lidská „živost“. V tomto hudebním ranku také hraje roli ekonomický faktor a know-how. Jen někteří bubeníci, kteří hrají na čistě nesamplované bicí, tak činí z přesvědčení, spousty se o triggerech dozví až ve studiu a nebo na koncertech.

V. příklady

Abychom se bavili více konkrétně, ukážeme si příklady. Pro jednoduchost budu termín „živě“ používat pro nesamplované bicí.

Dave Lombardo (vše živě)

Derek Roddy (kopáky kombinované – dominující sampl, zbytek živý)

George Kollias (kopáky kombinované – dominující sampl, zbytek živý)

Tim Yeung (kopáky plně samplované, tomy živé, virbl kombinovaný, činely živé)

Franky Constanza (bubny plně samplované, činely živé)

Blasturbator (vše samplované)

VI. závěr

Z výše zmíněného je jasné, že není možné spolehlivě určit z většiny moderních deathmetalových nahrávek, jak moc dobrý bubeník ji nahrál. Zrovna tak není pravdou, že pokud bubeník nahrává snadněji editovatelnou cestou, je to důkazem „oprav“. Jedinou možností je tedy porovnat bubeníkovy živé výkony s nahrávkou a udělat si obrázek sám.