Články

přeposlat článek tisknout
KEN MODE, CORTEZ, CONTRASTIC

KEN MODE, CORTEZ, CONTRASTIC

  • kdy: 6. 4. 2015
  • kde: Praha, 007

Nebyl lepší konec Velikonoc, než trojice kapel, které spojuje cit pro vyvolávání psychotických a neurotických nemocí?

Náročnější, ale příjemný velikonoční víkend neměl jen tak skončit. Jednou z variant, jak se s ním rozloučit, byla možnost vyjet na strahovský kopec. Ten si na pondělní večer připravil trojici kapel, která zpětně viděno do sebe dramaturgicky zapadla na výbornou.

ContrasticV sedm hodin vstupuji do klubu - evidentně jako první - a kromě kapelového cvrkotu je tu pusto. Na stupínku se připravují CONTRASTIC, kteří to o půl hodiny později spouštějí. Ačkoliv dojem z jejich vystoupení (viděni na Brutal Assaultu i Obscene Extreme) byl vždy kladný, neubráním se dojmu, že jim více sluší klubová prkna. Jejich ztřeštěný grind protkaný samply, mnohdy teda až dost tanečními, působí celistvě a nejlíp v malém prostoru. Samply jsou dost běžně používaná věc, ale Mostečtí je umí bravurně zakombinovat k bicím, kdy spolu často splynou a vytvoří hodně neurotickou vlnu. Hrálo se logicky jak z předchozí tvorby tak i nového Jařmo, kde je mým osobním favoritem Píseň osamělého revolucionáře, jež také zazněla. Dostalo se i na novinku s názvem, pokud se nepletu, Morální výtok a set uzavírala další úplně nová, zatím nepojmenovaná věc. Obě samozřejmě ctí tradice stylu Contrastic, tedy zelektrizovaná, rozházená, grindová jízda. Ke klukům od uhlí se jednou přidal i Žlababa, hlavní toť pěvec třeba v Heaving Earth, a tuším, že si střihl svojí hostovačku v Libri Prohibiti. Kapela měla ideální zvuk, sice možná lehce dominovala basa nad kytarou, ale to byl jen drobný detail ve skvělém výkonu, na Sedmičce prostě umí.

CortezČekal jsem, když už nic, že Contrastic zaujmou víc lidí a budou oproti následným a neznámým CORTEZ větším „lákadlem“, inu nestalo se. Post-hardcoroví Švýcaři museli vynaložit o to víc úsilí, aby přitáhli pozornost k pódiu už z toho důvodu, že byli jen tři a z toho pouze dva v nástrojovém obsazení. Nicméně jim to v ničem nebránilo. Naopak spustili dost intenzivní a živelnou show. Zejména pěvec JR se hned od prvních tónů pohyboval na hranici epileptického záchvatu, zoufalství a hysterie. Chvílemi se s mikrofonem válel, chvílemi klečel mezi odposlechy nebo v rohu zaprodával duši. Nebylo pochyb, že svou hudbu dost prožívá a fráze „dát do toho vše“ u něj nebyla klišé. JR měl u sebe i pedál a nějakou tu krabičku pro další modulování hlasu, jen nevím, jestli byly jeho doplňky správně nazvučené, protože výraznějších posunů hlasu jsem si nevšiml. Možná to ale překrýval zbytek tria. Nejen bubeník Greg, jenž byl směrem k té hrstce lidí zvané publikum netykavka, ale za bicí soupravou naprostý stroj mixující grindové palby s post-metalovými rytmy, tak zejména kytarista Antoine, který měl na starosti všechny strunné party. Po celou dobu měl kytaru a basa šla přes krabičky, kterých Antoine měl sice požehnaně, a pokud mě zrak úplně nezradil, snad i propojeny na basový aparát, ale výsledek byl v tomto ohledu někde napůl. Osobně mi to v dané chvíli ale nepřišlo na škodu, protože set sázel povětšinou na intenzivní disharmonicky noisové riffy, které se už tak solidně zařezávaly do hlavy. Basových palic tak nebyla potřeba. Pokud by ale chtěli přidat více pomalejších, atmosférou plnějších válů, živá basa by neuškodila. Ostatně na pomalejší pasáže a skladby se také dostalo, především skladba věnovaná dívkám prezentovala vše, odkud kapela bere: ztřeštěnost Dillinger Escape Plan, náladovost ISIS a ostrost či intenzivnost raných the Ocean, jejichž vlivům se kapela netají. Z nosiče Cortez nemusí úplně oslovit, ale naživo je jejich půlhodinka dobrá volba.

KEN modeKanaďané KEN mode se na scéně pohybují už od roku 1999 a na kontě mají celkem pět desek, proto je trošku pozoruhodné, že stojí vcelku stranou většího zájmu těch, kdo si v podobných spolcích, vyznávající chaoticko-noise-sludgeové bordely, libují. Nutno dodat neprávem. Ale ani oni samotní se těch pár zbloudilých hlav nelekli a spustili solidní buldozer. Ještě více nahlas a mnohdy intenzivněji než švýcarští předskokani. Neutuchající rychlé palby střídaly pomalé, zemité pasáže a naopak, hluk neměl daleko atakovat hranici snesitelnosti - holt stát na Sedmě u reprobedny se nedoporučuje, zvuková očista je však někdy nutná a navíc má člověk parádní výhled, tentokrát na šílence z Winnipegu. Hlavní pozornost na sebe strhával zejména Jesse Matthewson, který od mikrofonu vysílal hodně uhrančivé pohledy s projevem, který se do nedělní školy asi nevejde. Jeho kolega od basových strun ho mnohdy vokálně doplňoval, ale převážně se držel svojí šichty v podobě dodávání hutných basových zdí, které mohutně rezonovaly s Jesseho noisovou hradbou. Vrchol setu bylo, když si i Jesse vzal basu. To celý kolos ještě umocnilo a s nekompromisně přesnou bicí mašinerií v zádech už tak zbídačené vnitřnosti mého těla neměly daleko k vyvěšení bílé vlajky. Hodně agresivní, rychlý a hlučný bordel, který má ale řád, trval slabších 40 minut a každý z toho dvoutuctového počtu musel odcházet naprosto zničený, leč spokojený, protože KEN mode rozhodně nedělá problém to naplno rozjet i pro pár lidí a předvést naprosto ojedinělou show, která se může rovnat velikánům stylu – příště rozhodně neminout a kleště na vytahování hřebíku z hlavy s sebou!

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.