Články

přeposlat článek tisknout
METALFEST OPEN AIR 2010

METALFEST OPEN AIR 2010

  • kdy: 21.-23.5.2010
  • kde: Plzeň, Amfiteátr Lochotín
report_1011_px1

Tak už i Plzeň má svůj vlastní festival. Západočeská dominanta přivítala v Lochotíně první ročník Metalfestu, který s MOR má sice jednoho společného pořadatele (Pragokoncert), ale na rozdíl od jeho letošního ročníku nabídl i slibnější line-up, který se nevyhýbá ani kapelám poněkud tvrdšího ražení. Festival působil i jako výborný úvod do vlastní festivalové sezóny, což způsobilo i to, že letos vedle něj vypadá ten červnový „pravý“ Votvírák vypadá spíše jako Pootvírák, jelikož už nemá ani co otevírat. Dovolím si ještě připomenout, že tento článek nepsal akreditovaný či VIP návštěvník, nýbrž pouhý čumil a posluchač, jenž si vše řádně zaplatil a poctivě vystál.
 
PÁTEK > rozjezd!

Pátek působil jako první den každého festivalu. Všichni se zabydlují, seznamují se sousedy, areálem a občas jdou na plac mrknout se, jestli se tam neděje něco zajímavého, i když bývá zvykem, že to za moc nestojí. Když jsme se pořádně seznámili s okolím, na pódiu začala hrát ruská ARKONA, která se trochu po cestě zasekla a tak se jejich účast v programu musela posunout. To muzikantům přineslo nejen více lidí v hledišti, ale i více rýpalů, kterým prostě tahle kapela nesedí. Směs folku s pagan atmoškou a texty (povětšinou s ruskými) mě fakt nebrala. ARKONA by možná mohla dělat něco užitečnějšího než jen vhazovat další zbytečná alba do dnes již tak zuboženého folk metalu.

To pionýři stařičkého thrash metalu DEATH ANGEL na stage vlítli s velikou vervou a svým výkonem nakopli nehybné publikum i jiné čumily. Vážení, takhle se hraje thrash! Vybičované, brutální riffy, tah na bránu síly 200 koní jasně ukazuje, kdo tu vládne. Mark Osegueda křičí jako orangutan v říji a při vyšších polohách se mi solidně zavrtává do mozku myšlenka, zda je to ještě člověk. Nejlepší kapela prvního dne.
KORPIKLAANI jsou z lesa a u nás poměrně hodně populární. Jejich chlastací party sice většinou neurazí, ale člověka hledajícího v hudbě více než jen pár punkových riffů prostě uspokojit nemůže. Myslím si, že kdybych měl v krvi více alkoholu, asi bych si to užil, ale hned poté zas hodně rychle zapomněl.

AMON AMARTH měli být takovou sázkou na jistotu, bohužel na jistotu sázeli i sami muzikanti. Na rozdíl od povedeného setu v Abatonu, kde se Johan Hegg trochu více odvázal, na Metalfestu „Amoni“ předvedli rozporuplnou rutinní show, která sice byla provázána hity jako Death in Fire nebo Pursuit of Vikings, ale rozdíl mezi tímto koncertem a záznamem na DVD z limitované edice Twilight of the Tunder God abych pohledal. Holt takhle to dopadne, když spadnete do komerce a z hudby se stane jen živnost.

Na poslední „tribute to BATHORY“ už nezůstalo tolik lidí (včetně mě), ale když jsem druhý den slyšel o tom, jaká to byla nuda a ostuda, byl jsem nakonec rád, že jsem toho byl ušetřen. TWILIGHT OF THE GODS těžili hlavně ze známých jmen a z exkluzivity svého vystoupení a možná proto měli být hlavním tahounem festivalu. Nicméně dnes už tolik fanoušků pamatující si start black/viking metalu není, jelikož většina dává přednost moderně. Tak či tak, ten, kdo zůstal a pamatuje si Quorthonovu tvorbu nazpaměť, zřejmě nelitoval, ale to už jsou jen spekulace. Vy, co jste to viděli, hoďte sem svůj názor.
 
SOBOTA > samý alkohol!

V sobotu jsme si udělali menší výlet do plzeňského pivovaru. Když jsem totiž viděl jména jako POWERWOLF, kterým jsem věřil jen první album, s nímž ještě nespadli do přílišné pompéznosti, nebo u nás velmi oblíbený výdělečný projekt (s gothic omáčkou) manželů Krullových LEAVES' EYES, musel jsem zkrátka radši vypadnout.

Vrátil jsem se až na CITRON, což je prakticky kapela mého mládí. Bohužel to, co jsem měl možnost vidět, bylo velmi slabé. Pamatuji si, jak jsem nejvíc ujížděl na desce Radegast (ještě s Láďou Křížkem), jenže zde všechny skladby postrádaly balanc a drive. Pánové dnes už znějí jako staromódní „hevík“ s klišovitými texty (Ocelové město), který by měl radši zůstat ležet v době minulé. Takhle je to spíš pro ostudu. No nic, jde se dál.

FREEDOM CALL, další megatuctový power metal bez špetky nápadu s rádoby bombastickým nápěvem RHAPSODY OF FIRE. ELUVEITIE jsou další do party mnohapočetné folkmetalové vlny, která se festivalu účastnila. Musím říct, že jich je jako much (každý ovládá aspoň tři nástroje) a upřímně nechápu ten strašný boom, který fanoušci okolo této kapely tvoří. Přišli z ničeho nic, zahráli slušně, ale po chvíli mi ty jejich keltské motivy prostě lezou na nervy. Šroubovat melodický death na píšťaly a dudy je sice originální, ale po stránce skladatelské tomu pořád cosi chybí (což plně dokazuje novinkové album). Tak či tak jsem se bavil, ale pořád to nechápu.

report_1011_px2

Následují NEVERMORE! Pro někoho vrchol festivalu a pro jiného zas další neznámá kapela. Tihle hoši mají tu smůlu, že zkrátka nepatří mezi všeobecně známý mainstream a tak před pódium přichází žalostný počet fanoušků. Zaznívá i hit Moonrise z novinkového alba The Obsidian Conspiracy a zbytek kratičkého setu pokrývají vynikající skladby jako The Heart Collector, Beyond Within nebo Born. Je toho hodně. NEVERMORE měli super zvuk a když máte u kytary Jeffa Loomise a za mikrofonem pana zpěváka Warrela Danea, je to zkrátka záruka kvality. Tahle kapela, i když nehraje nic pro masy či něco, co by vás tak extrémně rozštípalo na hadry, dokáže i za necelou hodinku vybalit tolik zabijáckých riffů, že jiným by to s podobnou diskografií nevystačilo ani na deset minut. Jediným provarem byl fakt, že většina znala texty z nového alba, které ještě ani nevyšlo, za což jsme byli všichni frontmanem důrazně posláni do prdele. I tak se jednalo vrchol druhého dne!

DEATHSTARS jsou tlačenkou z Nuclear Blastu. Překvapilo, kolik se na ně přišlo podívat lidí a kolik alkoholických nápojů jsem při jejich setu do sebe naházel. Tahle kapela sice důrazně míchá industriální motivy s gotikou, ale pořád je to jen další kolovrátek, ve kterém je pouze pár dobrých skladeb, které jsou si však podobné jako vejce vejci. Ono 70 minut poslouchat téměř to samé není až taková lahoda, jako když si pustím klasické CD. Překvapivě byl zvuk velmi tvrdě laděný a super byla i světla, ale to je u kapely na živnost prakticky jen další standard. Skladby jako Tongues, Blitzkrieg, The Fuel Ignites, Death Dies Hard nebo Babylon zkrátka neurazí. Byla to prostě jen zábava, která plnila svůj účel. Žádný zázrak.

Poslední pořadem dne byla už jen SONATA ARCTICA. Ti měli pod pódiem asi nejvíce narváno. Na jejich vystoupení bylo plno až do hořejších pater a i sami stánkaři pokukovali, co se dole vlastně děje. Tony Kakko je sice známý tím, že si rád s fanouškami povídá, ale prokecat polovinu setu je už i na mě moc. Ve výsledku SONATA více mluvila než hrála. Takhle si vrcholovou kapelu nepředstavuji. Setlist tvořily hlavně skladby z posledního alba The Days of Grace, které je k nelibosti většiny fanoušků opět o něco měkčí, čímž se i sami muzikanti přibližují ke svým vzorům QUEEN. Když se nad tím teď vlastně zamyslím, moc jsem si toho neposlechl. Pro mě jakožto doprovod to byla jen otrava, ale pro ostatní, kteří se jistě těšili, to muselo být veliké zklamání.
 
NEDĚLE > tvrdý den!

Třetí a zároveň i nejbrutálnější den otevírali již v dopoledních hodinách ELVENKING, jenže na ty přišlo tak zoufale málo lidí, tudíž nemělo smysl se nějak více vzrušovat, jelikož, soudě dle desek, jsem o nic zásadního nepřišel.

Přišel jsem až na jediné zajímavé vystupující české zástupce rockového nebe SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY. Tahle kapela sice nikdy nehrála něco, čím bych si ji nějak zvlášť oblíbil, ale jejich koncerty mají své kouzlo. Hezky se to poslouchá a jiné účastníky s tak slušivým stejnokrojem neznám.

Štafeta tvrďáků začíná. Na VADER jsem se moc těšil už jen z důvodu, že jsem je viděl již několikrát, ale radost mi zkazil příliš osekaný hrací čas (asi jen půl hodiny!) a trochu horší zvuk. Skladby z Necropolis v živém podání moc dobře neznějí a tak se nezbývalo než spolehnout na staré dobré fláky. Z těch nejlepších se dostalo jen na Sothis, Black to the Blind a Wings, zatímco ostatní vypalovačky jako Silent Empire nezazněly. Tohle bylo veliké zklamání.

MARDUK zahráli přesně dle očekávání svůj tradiční nelítostný set plný nenávisti a trapných blackmetalových třípolohových hoblovaček. Nevím proč, ale stejně jsem se na ně (opět) vydržel dívat. BRAINSTORM sice nezapadají do oné štafety nejlépe, ale svým výrazným stylem a dobrými kytarovými nápady zcela výrazně zacelují nejen německé power metalové díry. Kapela, která točí slibné desky, ale naživo dokáže předvést strhující a dobrou show plnou skvělých skladeb. V průběhu BRAINSTORM jsem odešel na autogramiádu (v mém případě spíše fotománii), ale kvůli zdržení jsem LEGION OF THE DAMNED slyšel jen z dálky, což mě velmi mrzí. Poznal jsem hlavně Cult of the Dead, což musel být fakt masakr!

No nic. Náhradou za to mi budiž DEICIDE. Skalní nestoři ve jménu antikřesťanství se postarali o největší vyvražďování na celém Metalfestu. Naprosto krutě čistý zvuk a vynikající playlist soustředící se na starší tvorbu (When Satan Rules His World, Once Upon the Cross, Lunatic of God's Creation, They are the Children of the Underworld, Dead but Dreaming, Dead by Dawn, Kill the Christians…) ale nevynechává ani novější skladby jako Homage for Satan, Desecration, Death to Jesus. Glen Benton málo mluví, ale o to více hraje a countryman Jack Owen zase bere vše jako pěknou zívačku. Totální válcovačka začíná spojením prvních pěti skladeb v téměř jednu, kdy se death metal stává v rukou těchto jedinců téměř smrtícím nástrojem. Vážení, takhle se to má hrát a takhle se má rozsekávat publikum! Jeden z nejlepších deathmetalových vystoupení, které jsem kdy viděl. Za vládnoucími SUFFOCATION zaostává opravdu jen minimálně.

report_1011_px4

Následující FINNTROLL byli pro mě takový bonbónek. Poslouchám je už léta, ale zatím jsem neměl tu možnost si je v živém podání poslechnout. No a nezklamali. Zvláště skladby z novinkové desky Nifelvind zní opravdu tvrdě, nicméně zahráli i více „humppa“ věci ze starší tvorby jako Jaktens Tid, Slaget Vid Blodsälv a hlavně hitovku Nattfödd. Stěžejní míchání kláves i kytar se povedlo na výbornou a při Vrethově brutálních vokálech (které využívá u CHTHONIAN) stále žádný z ostatních nástrojů nezapadl. FINNTROLL si umí udržet vážnou tvář slušným protáčením svých hřív, ale i zábavně skotačit, což dokazuje velmi zdařilá Under Bergets Rot. Jejich vystoupení mělo šťávu i slušný ohlas, jen si myslím, že i po tak skvělém koncertě asi spoustu lidí neosloví. Znalost a obliba jejich tvorby je totiž v tomto případě víceméně nutná.

Závěrečná tečka padla na švédské kladivouny HAMMERFALL. Ze začátku se ve mně odehrály ryze schizofrenní pocity, když jsem nevěděl, jestli mám sledovat poslední kapelu festivalu, u které ctím jen první tři alba, nebo jestli mám spíše fandit našim českým hokejistům, kteří tvrdě bojovali o zlaté medaile s Rusy odehrávající se hned vedle na dovezeném plátně. Kurňa, bylo to těžké, ale stíhal jsem oboje. HAMMERFALL jsou komerční, to si musíme přiznat všichni, ale i přes to, že hráli hodinu a půl, nebylo to vůbec špatné. Stage se proměnila k nepoznání, přibyla světla i na nemožná místa, dvoje schody a spousta mlhy. Joacim Cans velmi dobře komunikoval s fanoušky, kteří byli určitě také velmi rozpolcení. Nicméně všechna jeho slova plně korespondovala s probíhajícím utkáním a tím si na svou stranu získal spousty lidí (popěvek „Hammerfall - dáme gól!“ se nedá jen tak ignorovat). Kapela projela výtahem celou svou diskografii, ale mně osobně udělaly největší radost pecky em>Heading the Call, Renegade a Let the HammerFall. Závěrem došlo i na vlajkovou skladbu Hearts on Fire, kterou celý jejich set skončil, což nabralo ještě větší obrátky, když skončilo zároveň i hokejové utkání ve stavu 1:2 pro náš český tým. Euforie naprosto dokonalá, ale těžko říct, jestli měl dav větší radost z hokeje nebo z poslední kapely, která uměla z této atmosféry ke svému prospěchu vytěžit vše, co to jen šlo. Byla by totiž asi pěkná chyba stav utkání v průběhu ignorovat a házet mezi lidi jen heavy metal. Tak či tak, byla to super tečka za celým festivalem, který letos bude MOR asi těžko překonávat.
 
První ročník se velmi vydařil. Fronty minimální (i na autogramiády), jídlo sice drahé, ale ještě to nebylo tak strašné, pivo plzeňské (jak jinak) a jako vždy velmi dobré! O nějakých větších krádežích v kempu nevím. Lochotínský amfiteátr nabídl velmi slušný zvuk i místa k sezení. Nicméně by si ale zasloužil nějakou menší rekonstrukci, jelikož horní řady, kde jsou sedačky zcela vytrhány, nebudí zrovna nejlepší dojem. Doufám, že se dočkáme i ročníku druhého s další slibnou účastí ze strany kapel a stejně dobře fungujícím zázemím ze strany pořadatelů.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.