Články

přeposlat článek tisknout
Never Surrender Festival

Never Surrender Festival

  • kdy: 1.–3.11.2018
  • kde: Německo, Berlín, Columbia Theater

Grave Upheaval, Vassafor a Black Cilice se postarali o nejsilnější zážitky na třídenní přehlídce extrémního metalu v Berlíně.

lístekNever Surrender festivalLabely Iron Bonehead Productions a Nuclear War Now! po dvou letech spojily síly a rozhodly se pokračovat v satanulibé činnosti jako je pořádání festivalu. Yosuke z NWN! Productions v předchozích rocích pětkrát organizoval Nuclear War Now! festival zaměřený primárně na death/black/war metal kapely jako Blasphemy, Revenge a Black Witchery z jeho vydavatelství. Letošní akce však dostala název Never Surrender a kromě toho, že se na ní rovnocenně podílel Patrick z IBP i se svými kapelami, došlo také ke změně místa konání a protáhnutí na třídenní akci. Byť jsem na samotném NWN! festu z různých důvodů (většinou to byly prachy a čas) nikdy nebyl, o své účasti na Never Surrender jsem byl rozhodnutý prakticky okamžitě. Stačilo potvrdit Grave Upheaval, které považuji za největší současnou smrt, spolu s dalšími zajímavými jmény jako Khthoniik Cerviiks nebo Black Cilice, k tomu přidat i několik méně známých kapel, legendy jako Blasphemy a Sabbat, a nebylo co řešit.

čtvrtek 1. listopadu

venekS kamarádkou Phantasmagorií jsme vyrazili do Berlína celkem odvážně až v den konání. Bus jel naštěstí bez zpoždění, a jelikož jsme měli hotel necelé půlhodiny od nádraží a asi 15 minut od klubu, vše se stíhalo včas ještě před začátkem první kapely. Festival se konal v jižnější části města prakticky přes cestu u bývalého letiště Tempelhof (o něm více později) v prostorech Columbia Theater. Samotný klub vypadá velmi slušně a je inteligentně přizpůsoben různým akcím. Nejvíce bych jej přirovnal asi k dvakrát větší Akropoli bez balkónu. Jelikož šlo do prodeje něco přes 800 lístků a bylo vyprodáno, jeho kapacitu lze tipovat na necelých 900 lidí. Hned vedle se mimochodem nachází několikrát větší Columbiahalle. Celý prostor, ve kterém se hrálo, je navíc stupňovaný, tudíž se nemohlo stát, že když jste se na danou kapelu nechtěli cpát dopředu, že byste prd viděli či snad neslyšeli. Nechci moc předbíhat, ale zvuk zde byl rovněž po celou dobu docela dobrý (bavíme se o extrémním metalu) a až na pár kapel, u kterých bych si představoval nazvučení konkrétních instrumentů trochu jinak, nedošlo k situaci, kdy bych odešel kvůli tomu, že se to nedalo poslouchat. Pódium bylo po celou dobu celkem minimalisticky vyzdobeno bannery obou pořadatelských labelů po stranách s kůly obmotanými ostnatým drátem a pár plynovými maskami, granáty a převrácenými kříži (war metal, neasi!) v popředí. Když k tomu přinesl i někdo z vystupujících nějaký svůj oltář, bylo na co koukat, na druhou stranu se nejednalo o nic, co by na sebe strhávalo větší pozornost než samotná hudba. Světla zde rovněž byla po celou dobu většinou statická nebo minimalistická a do toho trocha kouře. Žádné projekce, strobáče či podobně. Program byl dodržován také vzorně, párkrát se dokonce začalo hrát i o něco dříve. Kromě sálu, ve kterém se hrálo, celý objekt tvoří také poměrně velký venkovní prostor se sezením, kde se scházeli primárně kuřáci, ale také zde byl stánek s "jídlem", kde šlo v největší nouzi koupit docela hnusný hot dog za 3 €. K tomu zde byl také separátní prostor vedle pódia s druhým barem, přes který si šlo lehce zkrátit cestu do prvních řad a kde se rovněž prodával merch. Jelikož pořadatelé nechali udělat limitovaný tisk triček všech kapel přímo pro festival za 15 €, k tomu zde byla i hromada vinylů a další krámy od vystupujících, netřeba dodávat, že jsem zde nechal více peněz než za chlast. Ono ale i v pivu zahučelo dost eur. Ne čepu sice měli Berliner Pilsner, který jsem se raději ani neodvážil vyzkoušet, ale v půllitrových lahvích se zde prodávala za 4 € i jakási pšenice, které do mě padlo za víkend minimálně 15 kusů, a nemohu říct, že by se mi po ní nějak přitížilo.

MoghÚderem čtvrté hodiny, v zatím dost prázdném klubu, nastoupila na pódium první kapela Mogh. Duo, respektive trio z Iránu. Kytarista, bubeník a jakási ženština, která však kromě toho, že klečela na zemi, máchala lebkami, polévala se krví a předstírala, že se podřeže, na nic nehrála. Další dva pánové ovšem na to, že se jednalo o první vystupující, navíc s kořeny v zemi, kde bychom moc black metalů na úrovni nečekali, docela překvapili. Kytarista s dvanáctistrunným a dokonce dvoukrkým nástrojem, i když na spodní část prakticky nehrábl, hrál docela silné riffy. Hodně orientálních vlivů bylo rovněž slyšet, a to i v samplech, jinak se ale jednalo o black metal čerpající z norské scény. Občas jsem si vzpomněl třeba i na Mare nebo Sortilegia, byť jejich kvalit Mogh samozřejmě nedosahovali.

AbyssousPokud mě ale první kapela překvapila, němečtí Abyssous mě vyloženě uchvátili. Špinavý, nasypaný death metal znějící jako fúze old school kapel á la Morbid Angel s temnotou Portal a spol. Na to, že hráli ve třech, měli Abyssous mega mocný zvuk a nejednou jsem si říkal, že to je námrd jako třeba Impetuous Ritual. Jednak byl jejich set dost agresivní a zlý, ale zároveň dostatečně zajímavý díky poměrně promakaným kytarovým linkám. I když začali sólovat, vše mělo smysl a dokonce jejich skřípavé tóny přivodily poměrně nepříjemný pocit. Nejednat se o mladou kapelu, tak je klidně šoupnu v čas jako headlinery, a nikdo by nic nepoznal. Jelikož mají venku nové EP Mesa, hráli pravděpodobně z něj. Druhá kapela, a pro mě hned vrchol dne, na čem jsem se i s P. shodl.

SacrocurseSacrocurse z Mexika vystoupili s poměrně jednoduchou black/death mlátičkou. Jejich hudba rozhodně měla agresi a koule, vliv kapel jako Blasphemy atd. byl rovněž čitelný. Po tom, co předvedli Abyssous, ovšem moc mé pozornosti nezískali, byť o nějaký průser se nejednalo.

JordablodNa Švédy Jordablod jsem se ze čtvrtečních kapel těšil skoro nejvíce. Jednak se údajně jednalo o jejich první koncert, a hlavně ve srovnání se zbytkem line-upu patřili mezi ty experimentálnější kapely. Určitě u nich jde slyšet jistá podobnost s Negative Plane, minimálně kvůli kytarové práci. Oproti nim jsou ale Jordablod o poznání pomalejší, i když několik úderných pasáží rozhodně mají. Loni vydali svůj debut Upon My Cremation Pyre, který bych se nebál doporučit třeba ani fanouškům psychedelického blacku, byť spíše toho old schoolového. Set začal stejně jako album skladbou En Route to the Unknown a řekl bych, že se hrálo primárně z něj. Sice bych koncert Švédů označil za dost fajn, ale kdybych jim měl něco vytknout, bude to přehnané sólování, protože místy to bylo až za hranou.

EvilDalší kapela ovšem čtvrteční večer totálně nakopla. Japonští Evil nastoupili na pódium a spustili energický thrash jak hovado. Když o tom přemýšlím, asi mě po koncertu Deathhammer žádná thrashová kapela nebavila naživo tak moc jako právě Evil. Jejich set byl jednak dobře nasypaný a zároveň zábavný. Japonci se moc nesrali s tím, že tu a tam netrefí správnou notu a že některé postupy zní lehce infantilně. Hlavně to do nás napálili tak, že konečně několik lidí rozpařili. Po Abyssous asi nejlepší kapela dne.

PossessionPossession mě tentokrát satanužel poměrně zklamali. Když jsem je viděl loni před Black Witchery, tak sice byli ten večer asi taky nejslabším z vystupujících, i tak mě ale bavili a měli koule. Tentokrát jim moc nesedl zvuk a přišli mi méně agresivní a unavenější. Takováto deathmetalová kapela navíc vynikne mnohem lépe v malém klubu než na větším pódiu. Hráli hodně z loňské desky Exorkizein, ale na nejzábavnější song Take the Oath jak na potvoru nedošlo. Tak snad to příště bude lepší.

Irkallian OracleNa Irkallian Oracle jsem byl tentokrát potřetí. Poprvé mě prakticky nebavili, ale předloni na Prague Death Mass to byl naopak jeden z koncertů roku. Tentokrát byli opět fajn a předvedli dosti podobné vystoupení tomu pražskému. Výběr skladeb z obou desek, střídání valivých riffů s nasypanými pasážemi, do toho nějaké rituální bubnování. Ze strany kapely vlastně vše v pořádku. Jestli ale Irkallian Oracle chybělo něco k tomu, aby byli výborní, byl to pořádně hutný zvuk. Dodnes si pamatuju, jak jsme na PDM nevěřícně koukali, jakej to byl náhul. Tentokrát se jednalo spíše o hlukový bordel, a k docílení potřebného tlaku nepomohlo ani nacpat se pořádně před pódium. Celkem škoda, mohl to být opět jeden z vrcholů dne, naštěstí ale během festivalu vystoupily další kapely, které předvedly, jak se dělá pořádně zlý death metal.

Witches HammerWitches Hammer jsou sice starou thrash legendou z osmdesátých let, ale na pódiu toho kromě absurdních macho póz moc nepředvedli. Nebo jinak, ono to neznělo blbě, ale byli prostě osmou kapelou první den a hlavně chvíli před nimi hráli Evil, jejichž thrash byl úplně na jiné úrovni než ten od Witches Hammer. Po pár sonzích to teda balím a jdu zkoumat, jak vypadá noční okolí Tempelhofu.

KawirAni nevím, kde jsem vzal tu sílu a odhodlání vydržet i na poslední kapelu, ale nakonec dobře, že jsem to během Witches Hammer nezabalil úplně. Kawir jsem sice předem odsoudil, že to bude nějaká pagan/folk blbost, ale až na vystupování zpěváka, který kolem sebe rozcákával nějaký chlast, to nebylo vůbec stupidní. Jasně, zazněly nějaké pidlikačky, naštěstí žádné živé dudy a podobné blbosti, jen nějaké klávesy a flétny puštěné ze samplu, ale hlavně dost dobré riffy, které měly fajn atmosféru. A dokonce i ten frontmanův vokál zněl dost jedovatě. Ve výsledku tedy za mě palec nahoru, byť do konce jsem to nedal a raději se odebral na hotel.

pátek 2. listopadu

TempelhofTempelhofPo probuzení si pochvalujeme snídani typu "sněz, co zvládneš", která byla až do 12 hodin. Jelikož se nám z hotelu moc nechtělo, zašli jsme na ni raději rovnou dvakrát, což nás připravilo na náročný den. Vydali jsme se totiž na bývalé letiště Tempelhof (o historii si přečtěte něco na Wiki). Dovnitř se bez předem objednané exkurze skoro nedostanete, ale samotné budovy jsou dost epické i zvenku. Plocha letiště je dnes navíc prakticky nevyužívaná a vznikla zde obrovská opuštěná placka, kde potkáte akorát pár procházejících se lidí a cyklistů. Vlastně nuda jak cyp, ale atmosféru tohle místo má docela silnou, takže pokud se někdy budete v jeho okolí nudit, rozhodně doporučuji navštívit. Dále je v okolí klubu ještě jeden celkem pěkný park, kde není problém potkat negry dealující kdovíjaký fet, hned vedle zase mešitu a polskou čtvrť s docela creepy kostely. Jo a taky craftbeer hospodu Dolden-Mädel. Až na Coco Pow! Coconut Coffee Porter jsem tam sice neměl nic extra dobrého, ale rozhodně lepší si dát přes den nějakou fajn IPU, než pít ty jejich německé chcánky a pšenice.

OksennusPrvní páteční vystupující byli Finové Oksennus. Jejich hudba by se dala označit za avantgardní death doom, a když píšu avantgardní, tak myslím opravdu avantgardu. Pokud se bavíme o originálním přístupu k hudbě, Oksennus byli nejzajímavější kapelou festivalu. Jednak se nebojí zavítat do špinavějších vod death metalu jako třeba australská scéna, ale podobná poloha možná tvořila jen třetinu jejich setu. Dále zde byly krautrockové elementy, poměrně skočný rytmus, do toho dlouhá ambientní pasáž s podivným vybrnkáváním a mnohdy pouhým generováním zvuků než samotným hraním. Přitom šlo ale poznat, že trojice jen nedělá blbosti, ale umí hrát. Finové v Berlíně prezentovali své nové demo Älä luovuta koskaan, které v překladu znamená Never Surrender a zaznělo v lehce zkrácené verzi. Zajímavostí je, že mají také splitko se Sedem Minút Strachu. Na pódiu měli mimochodem přírodní oltář s jakýmisi saláty, z kterého po dohrání ukousli mrkev a hodili ji do davu. Mrkve jsou mimochodem i na obalu jejich další letošní nahrávky Kolme Toista (doporučuji) a měli jich s sebou dost i na stole s merchem. Po docela dobrém pokecu o Sink a podobných kapelách jsem si od nich samozřejmě od obojího po kousku vzal.

RitualizationRitualization odehráli poměrně agresivní, thrashem nasáklý death/black, který ovšem ničím extra nevyčníval. Řezali do toho sice slušně, ale po Oksennus to byla docela nuda. Navíc jejich koncert docela shazoval dost nevýrazný zpěvák, kterého by mohl nahradit prakticky kdokoliv.

Khthoniik CerviiksKhthoniik Cerviiks jsou kapelou, do jejíž tvorby jsem se v posledních letech dost zažral. Loňské splitko s Howls of Ebb a o dva roky starší debut jsou plné super songů se skvělými nápady. Němci navíc přistupují k progresivnímu black metalu hodně svým způsobem. Jejich hudbu si s další kapelou asi nespletete, a i přestože kytarového kvílení i honění not je v ní více než málo, stále si zachovává dostatečně syrovou atmosféru UG blacku. Nelze se tedy divit, že byli jednou z kapel, na které jsem se opravdu těšil. Veškeré songy zahráli precizně s pořádnou energií, řvoucího baskytaristu doplňoval kytarista, nejednou se jim podařilo vytvořit zajímavý dvojhlas, a ano, zněli originálně. I tak jsem z jejich setu odcházel trochu rozpačitý. Ze zmíněného splitu žel nic nezahráli, což by až tolik nevadilo (songy to jsou dlouhé a času bylo málo). Čerpalo se ze SeroLogiikal Scars a předpokládám, že zazněly i nějaké skladby z dem, které jsem neznal. Subjektivně si ale myslím, že mohli mít o něco lepší zvuk. Všemu šlo sice dobře rozumět, ale aby mě jejich hudba opravdu strhla, potřeboval bych, aby i více řezala. Kytara byla celkem potichu a nebylo to úplně ono. Jsem ale každopádně rád, že jsem je konečně viděl a příště to snad bude ještě lepší.

Xibalba ItzaesMexičtí Xibalba Itzaes jsou údajně starý kult, a vlastně tak i zněli. Celkem jednoduchý old school black s trochou sólování, kytarovými vyhrávkami a povětšinou docela skočným tempem. Zábavné to rozhodně bylo, ale zase ne natolik, abych mohl říct, že jsem z nich byl nějak odvařen. Borci na mě trochu působili dojmem, že akorát vylezli po pár hodinách ze zkušebny a chtějí si zahrát. S pár jejich fanoušky jsem se ale bavil, a ti byli nadšení.

Baxaxaxa a UngodVystoupení Baxaxaxa a Ungod mělo být rovněž speciální událostí a vzpomínáním na jejich společný split. Ten ovšem není kdovíjak zázračný i s ohlédnutím na stáří materiálu. Docela infantilní pomalý black metal, v případě Baxaxaxa i s klávesovým podmazem, kterému živé provedení příliš nepřidalo, a sledoval jsem ho spíše ze zajímavosti. Nakonec jsem se docela pobavil, ale hlavně vystupováním obou zpěváků. Po jejich výměně došlo k poplivání a roztrhání Bible, která byla s megahusťáckou pózou hozena do davu. V danou chvíli mě nenapadlo nic inteligentnějšího, než stránky posbírat ze země, házet je zpátky na pódium a trefovat se zpěvákovi do hlavy. Poté, co se mi to dvakrát podařilo, se na mě vyřítil nějaký nasraný Němec, a raději jsem se trochu vzdálil.

DisharmonyNevím, koho napadlo dát po sobě předchozí dvě kapely a k tomu ještě řecké Disharmony, kteří pokračovali v nastoleném trendu. Spíše než dobrý byl jejich koncert srandovní. Jejich zpěvák měl ovšem asi nejlepší image. Celou dobu stál za oltářem se svícemi, na hlavě měl jakousi kápi, na které byly přidělané beraní rohy a celkem pravidelně opakoval zefektovaným hlasem „hail Satan“. K jejich blacku raději bez komentáře, i když je pravda, že asi dvě zábavně skočné písně, které mě až podezřele bavily, hráli.

VassaforS nástupem Vassafor ale konečně přišla kapela, co mi naprosto vzala dech. Osobně se sice neřadím ke Kusabsovým největším fanouškům, a i když mě jeho hudba sice baví, poměr doomových pasáží s death metalem i zvuk mi u alb Vassafor nepřijde ideální. Očekával jsem tedy, že koncert bude fajn, ale rozhodně ne, že to bude takový námrd. Možná za to mohly předchozí tři nezáživné kapely, asi výpomoc alkoholu a určitě také zvuk. Ten sice objektivně nebyl nejlepší, docela přehulený a řezavý, ale v daný moment pomohl, aby mě hudba Novozélanďanů rozjebala o to víc. V pětičlenné sestavě s dvěma kytarami utvořili takový tlak a zahráli tak mocný nářez, až jsem to místy vůbec nechápal a po konci setu prakticky neměl slov. Phil navíc celou dobu šíleně řval a povýšil koncert Vassafor na ještě větší smrt. V druhé půlce se zvuk trochu zlepšil, což sice setu lehce ubralo na agresivitě, ale jen nepatrně. Myslím, že v předposlední skladbě zahráli jedno sólo, které si asi mohli odpustit, ale jinak nemám, co bych vytknul. Po konci se jdu regulérně vydýchat na čerstvý vzduch, abych vstřebal, co to bylo za výplach a jen poslouchám kolemjdoucí, jak si pochvalují, že lepší kapela už tady hrát nebude. V daný moment zatím nejlepší kapela a také jedno ze tří nejlepších vystoupení celého festivalu.

ReencarnacionPo tomhle to už neměly následující kapely lehké. Reencarnacion s docela nevýrazným thrashem obzvlášť. Na Never Surrender hráli celou kompilaci starých songů a první, eponymní řadovky 888 Metal. Sice jejich set byl plný španělských nadávek a „puta“ sem, „puta“ tam, do toho neustálé skandování „Reenkarnación, Reenkarnación,“ ale kromě zábavných proslovů mezi songy (zpěvák uměl anglicky tak pět slov), to extra pecka nebyla. Možná hrát před Vassafor, byla by to jiná. Phantasmagoria si ovšem Reencarnacion pochvalovala.

SabbatV případě Sabbat, což je tedy starý thrash/black kult z Japonska, byla situace podobná. Ne, že by nepředvedli solidní metal attack s uječeným zpěvem, ale byl jsem během nich už unavený natolik, že jsem stejně půlku setu proseděl vpovzdálí, odkud jsem Japonce s Gezolem v kožených slipech v čele v klidu sledoval. Někteří opět mluvili o perfektním koncertu, a já věřím, že za jiných podmínek bych si je určitě také užil a naběhl do kotle. Tentokrát pro mě zůstává nejlepším thrashem festivalu Evil.

sobota 3. listopadu

ViktoriaparkkozyPoslední festivalový den spíše odpočíváme. Místo větší túry vylezeme pouze na Kreuzberg ve Viktoriaparku vedle hotelu, což je poměrně hezké místo s Pruským památníkem, nějakým tím křížem, mořskou pannou s corpsepaintem, docela fajn výhledem na okolí, ale také s ohradou pro zvířátka. A ne ledajaká! Kolem dřevěného Pedobeara se poflakovaly čtyři kozy. Jelikož během blackmetalového festivalu samozřejmě nelze potkat lepší zvíře než kozu, strávili jsme pozorováním jejich výběžku a toho, jak se trkají, asi půl hodiny. Následně jsme samozřejmě opět skončili v craft beer baru, ale jelikož nás čekal nejnáročnější večer, raději jsme to moc nepřeháněli.

LihhamonNa závěr festivalu byly připraveny ty nejdůležitější kapely, kvůli kterým jsem vlastně do Berlína jel. Nutno ovšem říct, že celý sobotní program byl nabitý peckami od začátku do konce. Hned první Lihhamon byli více než dobrá vražda. Rychlost, agrese, nenávistný řev a dobře úderný black/death. Trochu ale doplatili na to, že hráli pouze s jednou kytarou a byli celkem potichu. Dalších šest strun a větší tlak by Němcům rozhodně prospěl. Jinak ale jejich materiál zněl poměrně slušně. Jaké překvapení ale bylo, když se na závěr setu k Lihhamon přidal Ryan Förster z Conqueror s kytarou a společně odehráli War Cult Supremacy. První kapela dne tedy opět dost fajn, o to více zamrzelo, že po festivalu oznámili, že si dávají pauzu.

Temple DesecrationNahrávky od Temple Desecration se mi dost líbí. Je to správně zvrhlý black/death s bestiálností podobné Teitanblood. Na Never Surrender představili nové album Whirlwinds of Fathomless Chaos, které je poctivý výplach. Satanužel doplatili stejně jako Lihhamon na to, že měli pouze jednu kytaru a malé koule, hlavně zpěvák se do toho mohl více opřít. Navíc borci vypadali, jako by právě vstali po těžkém draku, nebo je hraní prostě sere, takže bych jejich set označil spíše za zklamání.

FaustcovenTo Faustcoven naopak už s dvěma kytarami hráli, a hned to šlo na zvuku poznat. Vlastně mocný zvuk byl na nich dost možná to nejzajímavější, což se k doom blacku hodí. Jejich koncert byl díky němu dost heavy, byť jsem si říkal, že na jejich hudbě nic extra zajímavého není. Hodně old school přístup, blonďatý frontman s knírem ve světlemodrých džínách (ouch) a dost pronikavý řev, místy mi lehce připomněli třeba Sarke. Záhadným způsobem to ale klaplo a koncert Norů mě docela bavil.

NecroholocaustNa Necroholocaust jsem se ale zatraceně těšil. Někdo by je mohl označit za další tupý war metal, ale mě minimálně jejich deska Holocaustic Goat Metal fakt baví a očekával jsem pořádný výplach. Na pódium sice přišli v sestavě basa/vox, kytara a bicí, ale zvukově to sedlo tak akorát a hlavně se s tím Kanaďané vůbec nesrali. Black/death/grind nasekaný jak cyp, basák s dřevěným krucifixem na krku řval, jako by před koncertem sežral Satana, a hlavně to byl rychlý a správně špinavý nářez od začátku až do konce. Nějak takhle jsem doufal, že by mohli znít i Temple Desecration, ale Necroholocaust jim totálně nakopali prdel. Když o tom přemýšlím, po Revenge a Black Witchery asi nejlepší kapela z podobného žánru, co jsem měl možnost vidět. Nesrovnatelně lepší než třeba Sacrocurse nebo Ritualization z předchozích dní. Na konec setu se k Necroholocaust přidal ještě Seventh Blasphemer ze Sadomator/Sadogoat, který s nimi odeřval několik kultovních coverů, kacířsky ale říkám, že se mi část před jeho příchodem líbila o dost víc.

Temple NightsideTemple Nightside, na to že jsou z Austrálie, zrovna nepatří ke kapelám, z kterých bych byl úplně na větvi. I tak jsem byl ale zvědavý, co naživo předvedou, přeci jen zde hrají lidi z Grave Upheaval, Vassafor, Ill Omen a tak dále. Oproti zmíněným jménům ale hrají poněkud obyčejnější doom death, byť se správně zahuhlaným zvukem. Naživo měli hodně pohlcující atmosféru, ale vrchol festivalu to upřímně nebyl. Trochu mi vadil poněkud suchý vokál, který by si zasloužil více echa a samotná hudba zase více sypaček. Těch pár svižnějších momentů, co zaznělo, ale gig Australanů příjemně pozvedly. Mimochodem, docela jsem čuměl, na jak obrovské bicí hrají, některé přechody byly snad dvojnásobné než u normální sestavy. Pokud na stejné škopky hrály i další kapely, pak se není čemu divit, že některé sety byly takový náhul.

Unaussprechlichen KultenUctívači Lovecraftova díla Unaussprechlichen Kulten z Chile následně průběh večera oživili opět něčím rychlejších. Docela nasypaný a dost technický death metal, čerpající hodně z tvorby Immolation a Incantation. Jdou zde ale slyšet docela i Demilich, až teda na to, že místo disharmonií a skřípání Chilané sází spíše na harmonické riffy. Kdyby přidali trochu více podivných kytarových rozkladů, mohl by jejich set být opravdu dobrý a reprezentovali by své jméno o to vhodnějším způsobem. Cthulhu jsem totiž z jejich hudby moc neslyšel, na druhou stranu, pořád si u nich toho Lovecrafta dovedu představit více než třeba u The Great Old Ones.

Grave UpheavalPoté ale konečně nastala chvíle, na kterou jsem celou dobu čekal. Grave Upheaval! Už jsem viděl Portal, mám rád Impetuous Ritual, ale Grave Upheaval zbožňuji z australské deathmetalové scény úplně nejvíc. Už na demu a splitech potvrdili své kvality, ale především na první řadovce z roku 2013 a jejím letošním pokračování předvádí amorfní smrt v té nejhnusnější možné podobě. Dlouhé doomové, mnohdy až drone pasáže s odporným vokálem, kterému nejde rozumět, prokládají neandrtálsky násilnými sypačkami. Na to, že vystupují pouze ve třech, měli nejmasivnější zvuk z celého festivalu, který bylo možno nejen cítit, ale téměř až zmáčknout. Představte si, jak by mohli znít Sunn O))), kdyby začali hrát hnilobný death metal. Během celého koncertu jsem měl pocit, jako když jsem pohřbený v hnijícím hrobě a zároveň se na mě bortí skála. Kdybych měl jeho podobu přiblížit konkrétnímu bodu v diskografii GU, bylo by to někde mezi zmíněnými řadovkami. Na jednu stranu Australané nezahráli úplně anti-hudební set, ve kterém bylo dobře rozpoznatelné, kdo vlastně co hraje a prokládali jej mlátičkami, na druhou stranu těch rozplizlých pasáží, kdy kytarista drtil tremolo a bubeník s basou je doomově prokládali násilnými údery, bylo taky dost. Baskytarista BR navíc neřval pouze svým kanálním growlem, ale také se pustil do hrdelního zpěvu, kterým doplňoval hlavně ambientní momenty. Úplně nejmocnější chvílí setu Australanů byl ale závěr, kdy se po rozvláčném dronu vrhli asi na pětiminutovou agresivní palbu, která stále gradovala a na jejímž konci jsem už absolutně nechápal, co to je doprdele za zlo. Jeb, rituální outro, konec. Opět jsem úplně mimo, a jdu se vyvětrat ven, abych to vše absorboval. Nejlepší kapela festivalu, nejlepší death metal, na kterém jsem (minimálně letos) byl a celkově absolutní smrt.

Black CiliceDalo by se říct, že po tomhle už nic nemá smysl, ale black metal portugalských Black Cilice udržel laťku hodně vysoko. Alba tohoto projektu působí především kvůli zvuku jako dost surový noise black bordel, ovšem i z nich lze jistou temnotu a rituální atmosféru vycítit. Naživo zahráli ve čtyřčlenné sestavě s dvěma kytarami, bicími a s frontmanem u mikrofonu. Celé vystoupení bylo hodně statické, zpěvák v kápi s primitivním paintem se téměř nehnul. Naopak skvěle ječel, až se poloha jeho hlasu blížila některým DSBM kapelám. Instrumentálně byli ale díky zvuku mnohem čitelnější, melodičtější, a také chladnější. Jejich tvorbu nemám moc nastudovanou, ale řekl bych, že hráli dost z loňské desky Banished from Time. Většina setu mi evokovala něco mezi Vemod a Sortilegia, nebo kdyby obě dvě kapely hrály dohromady na nějakém ledovci. Opět dost pohlcující zážitek a až nečekaně dobrý koncert, který bych zařadil do TOP3 celého festivalu.

BlasphemyNo a na závěr samozřejmě kult největší, nikdo jiný než samotní Blasphemy. Sám jsem na ně šel tentokrát poprvé, takže jednak morální povinnost a hlavně jsem byl zvědavý, co za zvěrstvo naživo předvedou. Vliv jejich nahrávek na vývoj warmetalové scény je nepopíratelný. Na druhou stranu, když si člověk s odstupem času v dnešních dnech pustí třeba Fallen Angel of Doom…, jde z poslechu slyšet, že se extrémní metalová hudba od té doby poněkud posunula. Očekával jsem tedy, že buďto naběhnu do kotle a budu se mlátit hlava nehlava bez ohledu na hudbu, nebo se taky může stát, že si při soustředěném poslechu uvědomím, jaká to je vlastně blbost. Realita byla nakonec někde mezi. Kvůli únavě a totálně nacpanému sálu jsem se už dopředu neprotlačil, tak jsem Kanaďany sledoval zpovzdálí. Vystoupili v téměř tradiční pětičlenné sestavě. V popředí byli Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds, Caller of the Storms a Death Lörd of Abomination & War Apocalypse, na levé straně je doplňoval s baskytarou Phil Kusabs z Vassafor a za bicími tentokrát usedl Nocturnal Hellfuker rovněž z Vassafor, Ritual Necromancy a třeba také Weregoat. Zvuk byl sice až za hranou a mnohdy skladby zněly jako slívající se bordel, ale i díky tomu to byl solidní hukot. Hlavně teda instrumentální sekce své nástroje vůbec nešetřila a řezala jeden song za druhým. Velký plus za Kusabse, jelikož ten celou kapelu pozvedl a stejně jako ve Vassafor pekelně řval. Vlastně bych řekl, že zastal více práce než Black Winds, který buďto nebyl ve formě, nebo ho zvukař pohřbil natolik, že jeho vokál zněl, jako by do mikrofonu jen chabě hékal. Výběr songů byl stejný jako prakticky kdekoliv, stejně nic nového nemají. Jednotlivé songy jsem od sebe moc nerozeznal, prostě to byla s Tempelhofpřestávkou na přídavek palba od začátku až do konce a mohu říct, že jsou dědkové stále ve formě. Sice jsem v daném žánru už viděl X lepších kapel, ale i díky doprovodným muzikantům byli Blasphemy poctivý námrd a potvrdili svou pověst pravých Gods of War.

Tři dny hudebního bordelu tímhle byly za námi. Já si splnil úkol a viděl jsem minimálně kus od každé z 27 kapel. I přes očekávání, že mi vyteče mozek ušima, stále žiju. Dost za to může již léta známý fakt, že Němci se na koncertech neumí pořádně odvázat, a násilný kotel se za celý festival prakticky neobjevil. Na druhou stranu, těžko říct, zda mi po sobotě, kdy v jeden den hráli Blasphemy, Grave Upheaval, Necroholocaust a další vraždy, bude v dohledné době nějaký koncert připadat dostatečně násilný. Jinak, jak je doufám z řádků výše patrné, jsem si Never Surrender festival užil a jsem rád, že jsem jel, jelikož zde hrála hromada výborných kapel, které jinde v Evropě prakticky neuvidíte a narazil jsem i na pár klenotů, které jsem dříve neznal. Minimálně kvůli trojici Grave Upheaval, Vassafor a Black Cilice se přijet vyplatilo, jelikož se jednalo o opravdu silná vystoupení, která se mi do paměti zapíší na dlouhou dobu. Snad tedy někdy v budoucnu znovu, jelikož podobná akce si zaslouží pokračování.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.