PANZERBALLETT - na Wackenu na nás házeli pivo

PANZERBALLETT - na Wackenu na nás házeli pivo

Panzerballett na Marastu obdivujeme od časů, kdy jsme objevili album Starke Stücke. Jejich konglomerát metalového jazz fusion silně ovlivněného Meshuggah nemá ve světě obdoby. Rozhovor s jejich mozkem Janem Zehrfeldem vznikal na jaře před vůbec prvním koncertem Panzerballett v Česku. Jan působil civilně a skromně, za 30 minut jsme s ním stihli probrat historii kapely i to, kde hledá inspiraci a své potrhlé nápady. Uběhlo půl roku. Kapela mezitím stihla vydat novou desku, kterou přes zimu propaguje malým turné. Dobrou zprávou je, že 5. ledna zahrají v Praze!

PanzerballettMůžeš popsat vznik kapely? Jak jsi našel spoluhráče pro své běsnění?

Bylo to před 13 lety. Tehdy jsme začali hrát jako kvartet, všichni mí spoluhráči pocházeli z Mnichova, kde žiju i já. Původně jsem chtěl mít kvartet a mým cílem bylo hrát fusion. Zároveň s tím jsem se pídil po klávesákovi, ale nepodařilo se mi ho sehnat. Hrál jsem v mnoha kapelách, takže jsem znal hodně muzikantů. Poprosil jsem Gregora Bürgera, našeho prvního saxofonistu, aby se ke mně přidal, a také Floriana Schmidta. Ten byl jeden z hlavních jazzových hráčů, který uměl hrát nejen na kontrabas, ale i na elektrickou basu. Florian už nehraje, což je velká škoda. Pak tu byl Max Bucher. Hudbu měl sice jako koníček, ale o fusion měl fakt zájem, chtěl to dělat. Až s příchodem dalších hráčů se z kapely stal kvintet. Z původní sestavy jsem zůstal jenom já.
 
Místo kláves máš saxofon. Jsi s ním spokojený?

Ano. Klávesy by byly také skvělé, ale našel jsem způsob, jak saxofon dobře zakomponovat do naší hudby. Jsem schopný s tímto obsazením tvořit dál a stále mám nápady, které se v něm dají použít.
 
Zkus o svých spoluhráčích něco říct a popsat jejich hráčské zázemí (hudební školy apod.).

Všichni spoluhráči jsou vystudovaní muzikanti.
 
Živíte se hudbou?

Ano.
 
Předpokládám však, že nejde jen o Panzerballett.

Ne, to ne. Náš bubeník Sebastian je jediný, kdo jen hraje a neučí (pozn. Bizz: před třemi lety nastoupil třeba k Obscura). Všichni ostatní vyučují na hudebních školách. Stejně jako já, učitelství mám rád. Všichni také máme další projekty, kapely nebo práci ve studiu jako „studioví hráči“.
 
Produkuješ taky kapely?

Ne, ne. Jenom Panzerballett.
 
Máš na to své vlastní studio?

To ne. Chtěl jsem tím říct, že když nahrávám nějaká dema, mám možnost něco nahrát, ale ne v opravdovém studiu jako třeba Sebastian. Ale když jdeme nahrávat desku, jdeme normálně do studia. Tam je hlavní postavou hudební inženýr a střihač, ale nejsem to já. Já jsem...
 
...hlavní mozek...

…spíš tou projekcí.
 
PanzerballettMezi debutem a Starke Stücke je velký skok, zejména v celkovém pojetí kompozic. Debut vyznívá oproti dalším nahrávkám mnohem konvenčněji. Zdá se, že jsi svůj hudební jazyk teprve hledal, je to tak?

Jo, to je pravda. Debut byl první krok. Ale potom s námi podepsali smlouvu ACT Music. Nápad udělat z padesáti procent coververze byl z hlavy tehdejšího šéfa labelu Siggyho Locha. Tehdy jsem si říkal, hm, pokusím se přenést styl, který jsem vytvořil na prvním albu. To znamená udělat nějaké původní věci a s nimi i nějaké předělávky, které ovšem přearanžuju s pomocí stejných kompozičních postupů, se kterými dělám vlastní skladby. Myslel jsem, že to je dobrý nápad, protože posluchače tak můžu k něčemu odkázat. Má lepší představu, co se v muzice děje a dopředu už něco zná. Pořád hledám a pokouším se vyvíjet dál, abych se neopakoval. Snažím se začleňovat nové a komplexnější prvky nebo experimentovat s různými rytmy a polyrytmy. Vždy mi jde o to, aby hudba zněla svěže a ne aby to byla nějaká kopie. Ovšem, obecně vzato, nemůžeš dělat všechno, hudební nástroje mají svá omezení, ale přesto se domnívám, že se mi za ty roky povedlo najít vlastní hudební jazyk. Nestalo se tak způsobem „právě teď jsem na to přišel“. Byl to nepřetržitě vyvíjející proces, který trvá už třináct let.
 
Jak jsi vůbec přišel na princip tvorby písní Panzerballett? To, že vezmeš všeobecně známé populární písně a přetransformuješ je do jakéhosi „meshuggah jazzrocku“?

Prostě jsem to zkoušel. Především, princip byl v tom, že musí jít o všeobecně známou píseň, kterou každý zná. Pak si řeknu „co kdybych melodii lehce pozměnil tak, aby se její rytmus rozesral?“. Pak hledám způsob, jak s ní jít zpět do originálu, měním ji, experimentuju s ní, dávám ji do nového hudebního nebo rytmického kontextu. Takže je to vlastně stále rozpoznatelné, ale je to předělané tak, aby to znělo odlišně. A vy nechápete, co to je, protože to zní jinak. Pro mě je důležité, aby ve skladbě byla směsice rozpoznatelnosti a zároveň komplikovanosti.
 
Ptal ses Švédů, co říkají na hudbu Panzerballett?

Vím jenom, že nás znají.  Náš zvukař jednou potkal osvětlovače Meshuggah a ten říkal, že o nás vědí. Ale kdo z nich přesně a jak hodně, to už netuším. Jednou jsem je potkal v jedné místnosti v zákulisí a povídali „jó, známe tvoji kapelu, je skvělá!“. Víc podrobností ovšem neznám. Znají mě a jsem na to pyšný, protože Meshuggah byli mou hlavní hudební inspirací. Napsal jsem o nich diplomovou práci.
 
Můžeš nám tu diplomovou práci nějak přiblížit? Čím konkrétně jsi se v ní zabýval?

Psal jsem v ní o vývoji jejich stylu a zařazení v metalu, ve kterém „koutečku“ se po hudební stránce nacházejí a tak.
 
PanzerballettJsi hlavní skladatel. Jakým způsobem vůbec vybíráš ony původní předlohy, ze kterých vycházíš? Musíš se na nich shodnout s ostatními členy kapely? Nebo ta ústřední melodie musí být zkrátka silná?

Nemusí být silná. Chci tím říct, že musí mít v sobě cosi chytlavého a nezáleží na tom, o který styl jde.
 
Co třeba něco od Michaela Jacksona?

Jo, to je nápad! Najdu honem nějaké písně. (zpívá si jednu Jacksonovu melodii) Mohl bych to dát už do synkop a nějak dál to rytmicky rozházet. Některé skladby je těžké modifikovat. Někdy znějí příliš lacině jako nějaká veselá písnička s durovou melodií, která připomíná lidovou hudbu a tak podobně. Leckdy je prostě nesnadné přenést ji do nového stylu, aby nezněla tuctově.
 
Jak jsi přišel na tu fotbalovou melodii ve Friede, Freude, Fussball?

Šlo mi pouze o ten její vytleskávaný rytmus. Říkal jsem si „dobrá, co se s tím rytmem dá dělat?“ Vyzkoušel jsem několik věcí. Třeba, jak mohu začlenit tenhle rytmus do více žánrů, co se stane, když ho posunu o jednu šestnáctinu? Fajn, zní to víc jako latina nebo jako disco, funk, cokoliv. Jde o to ukázat, že tyto drobounké rytmické změny už definují nový žánr, dotáhnou to do něčeho rozpoznatelného nebo vytvoří pojítko s novým stylem. Chtěl jsem jich projít několik, a to na základě pouze toho rytmu.
 
Skládáš party pro všechny své spoluhráče?

Dělám všechno kromě bicích, pak jim to předám. Hrají to víceméně po svém. Nejsem ovšem bubeník, bicí party programuju. Znějí přibližně tak, jak chci, aby zněly, ale Sebastian má své vlastní nápady. Pak to vlastně celé převezme a vymyslí strašné dobré party, které bych já nikdy nedokázal dát dohromady. On se v bubnování snaží posunovat hranice a dělá to skvěle. Jsem velmi vděčný, že ho v kapele mám.
 
PanzerballettVaše vystoupení se odehrávají většinou na jazzových festivalech a klubech. Není nepřipravené obecenstvo přece jen při poslechu zmatené a zaskočené? Na druhou stranu, hráli jste i na festivalu Wacken. Jaká byla odezva?

Jazzové publikum říká „fajn, je to hlasité, je to heavy metal“. Oproti tomu metalisté naši hudbu komentují slovy: „Co to kurva je? To je stoprocentní jazz, já nemám rád jazz“. (směje se) Na jazzových festivalech je vidět, že lidé na nás nejsou připravení a odcházejí. A na Wackenu na nás házeli pivo. (směje se) Ne, to ne, ale vypadali dost „vykolejeně“. Hodně lidí nechápe, o co běží. Ale vždy je tu slušná skupina diváků, kterou to opravdu baví a zůstává s námi, což je skvělé. Vyvoláváme vždy extrémní ohlasy. Jsou tu ti, co nás nemusí, a ti, co nás žerou.
 
Cítíš se být víc jazzmanem, nebo metalistou?

Studoval jsem jazz, ale vždy jsem...
 
...to neznamená, že jsi jazzman.

Ano, neznamená. Spíš jsem jen nabral jazzový tep. Zaměřil jsem se na pět šest let na jazz a vím, jaká je jeho myšlenka, aspoň vím, o co v něm jde a hodně z něj mám rád. Přesto v hudbě potřebuju mít metalové prvky. Ale to také neznamená, že jsem metalový hudebník. Jsou to dva světy, které se snažím kombinovat. Stalo se mou součástí, že jsem nic z toho a zároveň oboje.
 
Nedílnou součástí tvorby Panzerballett je humor. Jaký typ humoru osobně preferuješ?

Mám rád humor, který je pokud možno co nejvíc spontánní. Nejvtipnější jsou prostě situace, které nějak vzniknou, a také to, jak se s nimi popasuješ. Většinou při těch proslovech improvizuju, a to mě nejvíc baví. Humor umělý a připravený dopředu mě nebaví. Musí to být vždy bezprostřední.
 
Panzerballett - X-Mas Death JazzMyslím, že by byla škoda, kdyby se vaše hudba zvrhla ve snůšku hudebních pastišů. Jak tedy podle tebe zamezit tomu, aby se tak nestalo a kapela zůstala „seriózní“? Jak najít kýženou rovnováhu?

Moje odpověď bude podobná jako ta předchozí. Humor musí být trochu schovaný, nemůže být moc zřejmý, což znamená, že v hudbě musí být důvtipné a propracované věci, které z toho udělají srandu. Nesmí se to moc přehánět a dělat příliš často. Když dělám aranže, někdy dostanu spontánní nápad „fajn, to bych mohl využít, ale není to nutné... a teď, tohle musí být prča a taky chci, aby to vtipně i znělo.“ Nikdy nejde o úmysl z toho dělat legraci. Jen když tak nějak slyším a cítím, že by to mohlo být vtipné, tak to zkusím. S faktorem legrace to nepřeháním, děje se to přirozeně.
 
Takže taky někdy záleží na tvé náladě.

Ano, samozřejmě.
 
Na vaší poslední desce, Breaking Brain, humor postrádám. Na tomto albu ale nejsou jenom coververze, ale také tvé vlastní kompozice. Můžeme jich v budoucnu čekat víc?

Ne. Na naší nové desce jsou jenom coververze. Jde o vánoční album, půjde o vánoční písničky. Dělal jsem na nich poslední rok. Je to extrémně vtipné. (směje se) Je to už 15 let, co na tom pracuju – každý rok jsem vyprodukoval minutové verze vánočních písní a teď jsem z nich udělal takové „the best of“ a dal je do osmi skladeb.
 
Na Hart Genossen máte skladbu od Franka Zappy. On mísil pop, infantilní humor, avantgardní rock. Inspiroval tě tento hudební velikán? Jaký máš k němu vztah?

Ne, vůbec mě neinspiroval. Ve skutečnosti nejsem nějaký velký fanoušek Zappy. Chci tím říct, že jeho hudby si cením a myslím, že je to jeden z největších a nejdůležitějších muzikantů moderní hudby. Ale jeho fanda nejsem. Přesto míním, že jeho muzika je komplexní a skvělá. Mnoho našich fanoušků jsou příznivci Zappy, tudíž jsem jim chtěl vzdát hold. Toto je způsob, jak představit jeho tvorbu.
 
PanzerballettNa koncertech nosíš střapatou paruku. Proč? Je to jen srandovní rekvizita nebo se tím nějak převtěluješ do Panzer-myšlení?

Už ji nenosím. Ani nevím proč vlastně. Cítil jsem, že mi vlasy začínají šedivět. Taky mi už bylo čtyřicet a řekl jsem si: „Fajn, nosit paruku bylo skvělé, protože to byla dobrá pomůcka při paření (headbanging). Všechno má svůj čas, ale ten teď vypršel.“ Cítil jsem se bez ní prostě volnější a myslím, že není nutné ji nosit.
 
Nějaké dlouhotrvající turné jsem u vás nezaznamenal. Jen dílčí koncerty. Proč tomu tak je? Soustředíš se hlavně na Německo, je těžké se prosadit za hranicemi? Nebo nechcete tolik cestovat?

Miluju cestování víc než cokoliv jiného, ale je těžké jet za hranice, protože mimo Německo nás nezná tolik lidí. A navíc, někam vyrazit nás stojí hodně úsilí. Potřebuješ na to mít čas, potřebuješ peníze na palivo a navíc nemáme v zahraničí tolik fanoušků. Nebo přesněji – všude máme fanoušky, ale není jich tolik na jednom místě.
 
Se kterou kapelou by sis přál odehrát turné? Který band je dle tebe filozofii Panzerballett nejblíže? Co jet jako předkapela Meshuggah?

Jé, to by bylo skvělé. Jenže nevím, jestli bychom se jejich fandům líbili. Ale koncertovat s Meshuggah, to by byla pecka. Kdo dál...  Bral bych všechny kapely, ve kterých hrál Virgil Donati. (směje se) Nebo možná The Aristocrats, něco podobného. Už jsme s nimi hráli na festivalech.
 
Na albu Breaking Brain hostoval Trilok Gurtu. Jak se ti povedlo ho zlákat ke spolupráci?

Byl to dlouhý proces. Kontaktoval jsem ho a nejprve souhlasil s tím, že si to poslechne, ale neudělal to. Pak za ním přišel jeho student. Bylo to krátce před termínem, kdy jsme potřebovali dodělat tu píseň. Krátce předtím jsem to zkusil znovu a napsal jsem mu. Trilok Gurtu to pustil studentovi a ten mu řekl: „Musíš to s nimi nahrát.“ (směje se) Pak už to šlo samo, za týden za námi Trilok dorazil do studia v Mnichově a nahráli jsme to.
 
Co říkal na tvorbu Panzerballett?

No, myslím, že se mu to líbilo. Ale jemu se líbí všechno, co je svým způsobem složité a odlišuje se to od ostatních. Nekonvenčnost – to je to, co má nejraději.
 
Jako producent druhé i třetí desky jsi uveden ty. Zvuk je naprosto úžasný, plný, dynamický a nástroje navíc nezní synteticky. Jak jsi to dokázal?

Byl to ve skutečnosti Jan Vacík  z České republiky. Je to člověk, který se pohybuje v Praze i Mnichově, kde má studio (dreamsound-studios.de). Jde o zvukaře, který nám pomohl. Spolupracovalo se mi s ním velmi dobře. Měl jsem jen představu, kterou on dokázal zrealizovat. Je to muzikant, takže věděl, co po něm chci a jak to má znít. Je mi připisovaná role producenta, ale nezvučil jsem to. Pouze jsem rozhodoval, jak to má celé „hrát“.
 
PanzerballettJste Němci. Jak vnímáš svou domovinu vzhledem k žánru fusion? Jak na tom jste? Jaké kapely a interprety bys z tohoto žánru doporučil?

Fusion na tom není v Německu moc dobře. Myslím, že u nás není moc populární. Je zde jen pár kapel. A pokud tu nějaká podobná skupina v tomto stylu existuje, pravděpodobně se tím neživí. Vím jen o těch hodnotnějších – 7for4 a Counter-World Experience, kteří mají trochu úspěch. Ale další fusion kapely neznám. U nás je populárnější fusion, které je podobné stylu Klause Doldingera. Ten je možná vůbec tím nejslavnějším muzikantem a legendou žánru. Jenže je už dost starý, v současnosti to není muzika pro mladé lidi. Právě ty se snažím zaujmout já. To je cesta, kudy fusion musí jít. V dnešní době to není snadné.