Staří bardi odpočívají… ANSELMO, VON TILL a WINDSTEIN

Staří bardi odpočívají… ANSELMO, VON TILL a WINDSTEIN

Všem je přes padesát a mimo domovské kapely zalézají do temných koutků v roli tichých melancholiků.

Známý hudební agresor Phil Anselmo si odskočil k akustickému projektu En Minor, kde se ukazuje v nové roli tichého melancholika podobného Nicku Caveovi. Steve von Till se na své páté sólovce přiklonil až k ambientním či new age polohám. A Kirk Windstein si po 30 letech bolestí utápěných v alkoholu a sludge/doomu odskočil k  rockovější melodice. Všem je přes padesát a je to na nich znát…
 
EN MINOR - When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome OutEN MINOR - When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome Out (Housecore Records, 4. září, 2020)

žánr: rock, ambient, dark americana, dark core, depression core, experimental

Phil Anselmo se po rozpadu Pantery věnoval všemu možnému. Vedle Down ho známe především z jeho různorodých projektů, v nichž snoubil jeden extrém za druhým. V poslední době to drtí hlavně se svými The Illegals, se kterými by měl v příštím roce (pokud pandemie povolí) odehrát nejznámější songy Pantery. Zatímco Down už několik let spí, Anselmo si po padesátce odskočil do akustického bandu En Minor.

Jeho zárodky prý vznikly, když byl ještě dítě, a teď se k němu vrací. Ansámbl většinou tvoří jeho staří hudební známí – třeba kytarista Stephen Taylor nebo bubeník Jimmy Bower. Už některé melodické kousky nebo přímo balady v Down (nebo si taky připomeňme cover Black SabbathPlanet Caravan, který udělali v nejslavnější éře Pantery) dříve napovídaly, že známý zuřivec si chce otestovat i tuhle neagresivní polohu. S En Minor navíc vypnul metalový booster a vyzkoušel si, jaké je to být v poloze Nicka Cavea a jeho Bad Seeds. 

Melancholický, post-rockem, ale hlavně jižanským feelingem načichlý „depression core“ projekt (jak zní marketingové promo), kde si Anselmo zkouší hluboké hlasové polohy Leonarda Cohena. Vesměs jde o posmutnělý folk s psychedelickým nádechem, na kterém mocně pracují zejména cellista Steve Bernal a klávesák Calvin Dover. Když se hrábne do strun a zazní kytarové sólo (On The Floor), nelze si nevzpomenout třeba na klasiky Led Zeppelin. Jindy jsou to ale kusy, které se brání jednoznačnému zaškatulkování – třeba taková tajuplná Dead Can’t Dance vás snadno zanese daleko za horizont. I když jsou skladby vesměs postavené na jednom základním hudebním tématu, který rozvíjejí, je tu řada detailů, díky nimž muzika nestojí na místě. I zřejmě proto se mi tato nahrávka ani po několika měsících neoposlouchala.

 
STEVE VON TILL - No Wilderness Deep EnoughSTEVE VON TILL - No Wilderness Deep Enough (Neurot Recordings, 7. srpen 2020)

žánr: americana, folk, ambient, psychedelic

Folkové písničky na temný způsob. Zadumané táborákovky s nakřáplým vokálem pro zlomená srdce. Už dvacet let forma úniku Steva von Tilla od mateřských Neurosis.

Na páté desce tentokrát jeho kytara ustupuje do pozadí a žezlo přebírají jiné nástroje. Hned první Dreams of Trees nastoluje atmosféru tajemných dálek jiným způsobem – klávesový podklad jako základní aranžmá, a k tomu hra cellisty Brenta Arnolda a Aarona Korna, který se chopil lesního rohu. Skladby díky nim působí mnohem „plnějším“ dojmem, než tomu bylo dřív. Když k tomu připočteme enigmatickou barvu Tillova hlasu, výsledek zní až meditativně. 

Nelze si nevzpomenout na poslední desku Stars of the Lid, No Wilderness Deep Enough je přitom možná více romantická, nicméně ambientní prostředí Stevovi pro jeho tklivou deklamaci sedí. Když k tomu přidáme jeho neveselý pohled na lidstvo a současný stav, ve kterém se nachází, není moc úniku a kam se schovat. Velmi emotivní a působivé.

 
KIRK WINDSTEIN – Dream In MotionKIRK WINDSTEIN – Dream In Motion (2020)

žánr: hard rock, melancholic rock, sludge metal

Kirka Windsteina asi nemá cenu sáhodlouze popisovat. Třicet let je vůdčí silou sludge/doomových Crowbar, kterým se po letech, kdy byli spíše černým koněm undergroundu, konečně poštěstilo a dostali se do většího popředí zájmu. Windstein se sice objevil i v jiných souborech (Down, Kingdom of Sorrow), ale vždy akcentoval svou domovskou grupu, kde má největší svobodu na sebevyjádření. I přesto přese všechno zarazí, že se k vlastní sólovce odhodlal až po takové době.

Dream in Motion samosebou nezapře základní znaky Kirkovy alma mater, ale tentokrát nejde o další počin Crowbar skrytý pod jiným názvem. Řev absentuje, nahradil ho čistý zpěv, riffáž sice nese rukopis vousatého kytaristy, ale prim tu na úkor jeho typických zatěžkaných a valivých nápadů (nářezově působí asi jen šestá Toxic) hraje spíš hardrocková melodika a melancholie, než že by Windstein do posluchačů zatloukal své doomcorové hřebíky. Jde o sbírku balad s řadou akustických pasáží, a byť mají převážně zádumčivé a kontemplativní vyznění, ve srovnání s Crowbarpůsobí až povznášejícím dojmem.

V neustálém návalu dalších a dalších vycházejících desek se mi zprvu zdálo, že album nabízí jen jednostrannou formuli, leč s přibývajícími poslechy si čím dál tím víc cením jeho konzistentnosti a upřímnosti, kde nezastupitelnou roli hraje pravost emoce. Windstein dal do této desky kus svého srdce a je to sakra slyšet.