Autor: 87 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
split

CONCEALMENT / STARKWEATHER - split

Tohle split album se nadmíru povedlo a bylo by škoda, kdyby zapadlo. Dva spolky se svou vizí nestarající se o trendy i za cenu, že se o nich nikdo nedozví.

Souboj upozaděných. I tak by se dal označit letošní split amerických Starkweather a Portugalců Concealment. O těchto kapelách se v undergroundu hovoří jako o dobře utajených tipech, přitom obě „svou káru“ táhnou už pěkně dlouho.

StarkweatherPojďme rovnou ke Starkweather. Tahle kapela je zvláštní, svébytná, těžko zařaditelná. Existují od roku 1989 a jsou jedni z pionýrů metalcoru. Tedy žánru, který je nyní pro mnohé synonymem mainstreamového výprodeje. Přitom v první půli 90. let se o něm hovořilo jako mixu toho nejlepšího, co oba žánry (hardcore a metal) nabízejí. Teď je to paradoxně naopak. Starkweather jsou také jedni z prvních, kteří začali kombinovat řev s čistým zpěvem. Zatímco některým ostatním se podařilo dostat na výsluní, banda kolem charismatického frontmana Rennieho Resminiho zůstala slávou nedotčena. Možná i proto její tvorba zůstává zajímavá dodnes.

První dvě desky se ještě nesou v poměrně tradičním nasraném HC duchu. Mezi Into the Wire a dalším albem Croatoan je ovšem desetiletá odmlka, což se na hudební tváři kapely notně projevilo. Starkweather tady rozkvetli do multižánrového chobotnatce. Těžké HC se mísí se sludgem, tritónový death metal s alternativním rockem, nervní disonance s heroinovým peklem grunge. Podivná směs, které je těžké přijít na kloub. Tam, kde soubor na Croatoan ještě hledal své vlastní výrazivo, na následujícím albu This Sheltering Night (2010) už v něm působí naprosto suverénně. Nervy drásající, přitom do sebe zahloubaná záležitost s dominujícím vokálem Resminiho, který se pohybuje od klasického HC štěkotu (evokujícího projev Carleyho Comy ze Candirie) přes podivné zaříkávání až po plačtivý žalozpěv (v jistých momentech připomínajícího Layna Staleyho z Alice in Chains).

Následuje další dlouhá pauza, až letos spatřuje světlo světa split album s Concealment. Čekání se vyplatilo, Starkweather přišli sice s pouhou jedinou skladbou, ale s pořádnou porcí muziky. Divided by Zero má totiž 28:40 minut a průběh tohoto kolosu je propracovaný do posledního detailu. Jak jinak, skladba je to pomalá a startuje těžkotonážním riffem jak z pera Kirka Windsteina. Ale už tady se ukazuje jejich svébytný kytarový rukopis, který by se dal asi nejvhodněji označit škatulkou „psychedelický (post)hardcore“. Na kila se jako pentle nabalují vyhrávky sólujícího kytaristy, které však nemají charakter klasického sóla, ale spíš dotvářejí schizofrenní atmosféru písně. Následuje sludgy pasáž, jejíž disharmonické akordy znějí jako pomalu se plížící se mor. U nich si nelze nevzpomenout na Esoteric, do jejichž království Starkweather čas od času nakukují. Tyto momenty se však střídají s těmi klidnějšími; kytaristi vypnou booster a za jejich vybrnkávání Resmini mění kurz někam k posmutnělým baladám Alice in Chains (jen příměr). Amíci sice mění styly jako ponožky, není to ale takový galimatyáš jako třeba zmíněná Candiria. Skladby Starkweather drží pohromadě feeling totální beznaděje a ponurosti, kde tráva neroste, slunce nesvítí a nikdo se nezasměje. A to nezmění ani ony zmíněné ostrůvky melancholie, které sice mohou někomu dávat naději, ale do optimismem naplněné melodiky mají pořád daleko. Však o povaze hudby něco napoví i popis na jejich bandcampovém profilu: „Isolationist music for the disenfranchised individual, a disturbance of the inner ear, a misanthrope's internal monologue interpreted through primal scream therapy.“ Riffy se v Divided by Zero neopakují, skladba se sune dál a dál a nakonec kulminuje v neustále opakovaném zamotaném kytarovém riffu. Budoucnost kapely je dost nejasná. Soubor opustil dlouholetý kytarista Todd Forkin a bubeník Harry Rosa a je otázkou, jak to s touhle bandou bude dál… 87/100

ConcealmentConcealment nejsou na stránkách Marastu neznámým pojmem. Naše osazenstvo zaujali skvělým debutem Leak, na něhož navazovala ještě vytříbenější dvojka Phenakism (2011). Pak se ovšem po portugalském triu slehla zem. Po sedmi letech se mnohostrunný soubor vrací a i on si pro posluchače připravil jedinou skladbu Liminality čítající téměř 20 minut. Starkweather si k sobě nemohli najít lepšího partnera, Concealment jsou naladěni na stejnou disharmonickou notu. Jejich nervní produkce zabalená do HC houpavého rytmu k nim prostě sedí. Toto jsem o nich psal před sedmi lety: „Trio zní jako na miskách lékařských vah vyvážený mix kakofonistů Gorguts a zatěžkaného hardcoru těžícího z přímosti vyjádření takových Korn (viz jejich album Untouchables).“ I nyní se pod toto můžu podepsat. Ion Dissonance hrají Deftones.

Na předchozích dvou počinech byly jisté odpočinkové momenty, někde se objevily i čisté vokály. Na Liminality tohle úplně chybí, Concealment vlastně od debutu víc a víc přitvrzují, utahují šrouby kovových bas-kytarových stěn a ne a ne je povolit. Liminality sice začíná sypačkou, ale drtivá většina songu se nese v pomalém tempu. Zádumčivá atmosféra, rozkládané akordy dávkované s přesností neurochirurga, do toho všeho nakřáplý křik frontmana Filipa Correi, vše naprosto odlidštěné. Připadám si jak v nějaké zhudebněné dystopické vizi, kde vládne mechanizace, strojová přesnost počítačů, architektura oceli a skla, v níž chybí jakákoliv emocionalita. Je paradoxní, že trio tohle dokáže navodit právě díky svému muzikantskému umění (opět špičkově vymyšlené bicí patterny Davida Jerónima á la Terry Bozzio + vytříbená zvonivá hra devítistrunné basy Paula Silvy). Hudebníci prostě nedávají na odiv, kolik toho zvládnou zahrát, ale naopak volí minimalistický přístup. Jednotlivé nápady hrají paternově, tzn. podle stejného mustru, který neobměňují žádným sólem (ať už na kytaru nebo na bicí), nezpestřují výjezdem po hmatníku. Ne, roboticky za sebou sází jeden nápad za druhým a nedávají posluchači žádnou šanci se nadechnout. V první polovině se sice objeví postmetalově zasněný riff (trochu to připomíná klidnější místa na Paracletus od Deathspell Omega), ale v té druhé Concealment jen a pouze drtí kosti a tlačí na pilu, o nic jiného jim nejde. Na konci svého riffostroje prostě člověka vyplivnou a hotovo. 87/100

Tohle split album se nadmíru povedlo a bylo by škoda, kdyby zapadlo. Představuje spolky, kteří jdou nekompromisně za svou vizí, nestarají se o nějaké trendy a zůstávají originální i za cenu, že se o nich moc lidí nedozví.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Starkweather, experimental, metal, hardcore, sludge, metalcore, mathcore, Concealment