Autor: 78 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
Marrow

MADDER MORTEM - Marrow

Přestože svébytní Madder Mortem už tolik netlačí na pilu, nejsou tak hypnotičtí a uhrančiví a nevytvářejí tak děsivě silné emoce, není to žádná prohra. Šílenství ustoupilo lidskosti.

Madder Mortem„Madder Mortem jsou zvláštní úkaz. Mám pocit, že zatímco celý svět jakoby někam spěchal, za něčím se hnal, tito Norové v sobě mají zvláštní klid a s nenuceností sobě vlastní tvoří díla, která jsou až dojemně lidská, plná emocí a jejichž poslech vyvolává hřejivé pocity klidu.“ Takto před devíti lety zhodnotil produkci norských náladotvůrců marastí exkolega DMC. Při poslechu jejich poslední desky Marrow s tímto popisem nelze nic jiného než souhlasit. Hudební trendy se mění jako ponožky, Madder Mortem však zůstávají sví. K nějakým radikálním změnám očividně nemá sourozenecký tvůrčí tandem důvod. BP M. Kirkevaag je ústřední riffostroj, jehož šíře nápadů se rozprostírá od folkrockových balad až po lomozící riffy á la Pantera. Sestra Agnete je jeho hlasovým protipólem; zvládá vše od konejšivého zpěvu jak vystřiženého z nějaké ukolébavky, tak ječení zuřivé matróny, která ve vzteku nemá daleko k facce. Když všechny tyhle ingredience umně promísíte, nezaměnitelný svět Madder Mortem je na světě.

Madder Mortem

A přitom Norové všechny melodie, nálady, běsy, ale i klid vkládají do standardní kostry rock/metalových písniček. Jejich mistrovství tkví v tom, že celou škálu emocí dokážou dát do jediné písně tak, že jejich kontrast nepůsobí rušivě, ba naopak tak, že se vzájemně doplňují. Jejich skladby prostě lehce plynou, působí přirozeně a nepřeplácaně. Možná i proto je zvláštní odkazovat tuto kapelu k avantgardě, kterou přece jenom máme více svázanou s experimentováním se strukturou skladeb nebo nabouráváním žánrových schémat. Madder Mortem se totiž většinou drží osvědčeného písňového vzorce A-B-A-B-C-B.

V historii kapely existuje jistý předěl, a tím je sedmiletá pauza mezi alby Eight Ways a Red in Tooth And Claw. Na počinu z roku 2016 je slyšet v hudební tváři skupiny celkové umírnění. Ostrých hran nervních metalových riffů a vypjatých poloh podpořených až nepříjemně agresivním projevem Agnete ubylo, vystřídaly je mnohdy až tanečně pojaté prvky harmonicky tklivého big beatu. Neuběhly ani dva roky a tento počin se dočkal svého následovníka. Album Marrow navazuje tam, kde Red in Tooth And Claw končilo. Desku sice rámují instrumentální akustické vybrnkávačky  Untethered a Tethered, ale hned druhá v pořadí Liberator ukazuje, v čem jsou Madder Mortem silní. Jasné melodie, promyšleně vystavěná skladba, která v sobě má hitový potenciál. Kvintet tu ukazuje, co nejlépe předvedl na albu Desiderata – tah na bránu, který z kapely dělá cosi na způsob progressive-groove-doom metalu. Podobně si s hudebními škatulkami kdysi zahrávali nizozemští Orphanage; nikdo jiný, kdo takto skloubil oddělené světy moderních -corů a doomového zmaru, mě momentálně nenapadá. Norové se vymykají metalovým standardům i jinak – kytarová sóla takřka nemají, stejně jako klávesy, bubeník nepoužívá dvoušlapku a díky nezaměnitelnému hlasu Agnete se obloukem vyhýbají žánrovým klišé gothic metalu přetékajícího patosem, kýčem a tunou voňavky.

Madder MortemRed in Tooth And Claw s rozběsněným psem na obálce se neslo převážně ve středních tempech, u Marrow naopak dominují pomalé skladby. Skočnější věci jsou tu pouze tři – zmíněná Liberator, My Will Be Done a White Snow, Red Shadows. Do extrému jde však pouze nu-metalová My Will Be Done, kde houpavý riff v klimaxu podporuje burácivý tlukot kotlů. Naopak White Snow, Red Shadows bychom si v období kolem Deadlands představili jen stěží. Chmury jsou tytam, tahle píseň působí až nepatřičně vesele a tanečně. To je asi největší rozdíl mezi „starými“ a „novými“ Madder Mortem. Ansámbl už nejde do takových hudebních extrémů jako dřív. Silné melodie sice zůstávají, Norové ovšem bezpečně operují na svém vydobytém území a další výpady do neznámých končin už nepodnikají. Vzpomeňme třeba na extraordinérní konec alba Desiderata – syrové blues Hangman, které zní, jako kdyby Janis Joplin vstala z mrtvých a začala hrát v metalové kapele. Na Marrow je to naopak ploužáková Stumble On nebo hřejivá Until You Return, kde skupina oprášila to nejlepší z progrockových balad ze 70. let a přitom zůstala sama sebou. Far From Home zdárně vizuálně podpořil animovaný videoklip. A právem, píseň dokazuje, co Kirkevaagovci umí pořád – sloku a refrén spojuje melodika plná naděje, kterou však střídá madderovsky typické expresionistické napětí. Atmosféra houstne, Agnete zvyšuje hlas až do jekotu, klimax končí řevem spoluhráčů a drtivými kytarovými kily, vše se poté opět překlopí do harmonického refrénu, ale katarze se nedostává; song totiž završuje zlověstné vyřvávání „Far From Home“. Velmi silné. Podobně zdařile je zkomponována titulní Marrow, v níž se střídá barový noir á la Angelo Badalamenti s do tritónů rozloženými kytarovými stěnami BP M. Kirkevaaga. Závěr alba obstarává devítiminutová Waiting To Fall, která odkazuje na podobně dlouhé kusy kapely z minulosti (třeba Resonatine nebo The Eighth Wave). Tady se Norové vracejí ke svým doommetalovým kořenům; strojové pomalé tempo, opakující se ústřední riff, který se v průběhu času skladby stále proměňuje v detailech, aranžmá a píseň tak neztrácí na síle. Ba naopak, její finále i přes postupný „fade out“ působí hymnicky. Následující 30vteřinová Tethered je tak už jen jejím akustickým dovětkem. 

Přestože Madder Mortem už tolik netlačí na pilu, nejsou tak hypnotičtí a uhrančiví a nevytvářejí tak děsivě silné emoce, není to žádná prohra. V jejich hudebním univerzu šílenství vystřídala lidskost. Buďme ale rádi, že to Norové nezabalili, zůstávají totiž svébytnou grupou, kterou poznáte mezi stovkami interpretů. Větší mediální zájem i ohlas fanoušků by jim ovšem neuškodil. Rozhodně by si ho za svou originalitu zasloužili.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Madder Mortem, progressive metal, avantgarde metal, Marrow, alternative metal