Autor: 100 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť
Shrines of Paralysis

ULCERATE - Shrines of Paralysis

Ulcerate neznají slitování, ale to vlastně nikdo ani nechce.

UlcerateUž loni v říjnu na den české státnosti vydali novozélandští Ulcerate svojí druhou desku pro Relapse s názvem Shrine of Paralysis. Vydání nového počinu těchto protinožců je vždy netrpělivě očekáváno, což má za následek až zbytečně velká očekávání. Teď s odstupem roku, když na tuto desku dojde řeč, jsou ohlasy spíše střídmější a až konzervativně pochvalující ve stylu „je to dobrá deska, jsou to ti Ulcerate, ale…“ S tím rozhodně nesouhlasím, protože ta deska je výborná ve všech směrech.

Ulcerate při psaní nebo vydávání nové desky mají už osm let značný handicap. To je totiž doba, od které uplynulo vydání fenomenálního alba Everything is Fire. Ta deska způsobila poprask na celé scéně. Neurotická, atmosférická deathmetalová výheň s naprosto bezkonkurenčním hráčským uměním. Právem je považována za vrchol jejich tvorby, a když takový přijde „na začátku“, těžko se pak mety překonávají. Každá další deska je tak přímo porovnávána s tímto opusem a výsledek pro pokračovatele nekončí příznivě. Tento přístup k tvorbě Ulcerate je dle mého celkově špatně, protože samotná kapela se nikdy nesnažila předchozí desku překonat, ale vždy volila pouze jiný směr. Následující The Destroyers of All míří blíž k post-metalovým vodám. Je rozvážnější, pomalejší, víc dbá na atmosféru. Přirovnání „Neurosis prohnaní death metalem“ vcelku i trefně sedí, přesto je potřeba ho brát s rezervou. To předchozí Vermis opět uhání pryč, ale oproti Everything is Fire je mnohem sevřenější, techničtější, disonující a křečovitější (v dobrém).

UlcerateA tam někde pokračuje Svatyně paralýzy. Rovnou, bez intra, kterým Vermis disponoval, vtáhne posluchače do beznaděje svojí kakofonií drummer Merat. Zvuk je ještě syrovější a dominuje mu vytažený virbl. To, že by Meratova hra něco postrádala, je fakticky nemožné si myslet (doporučuji videa na konci článku). Jeho umění je rozpoznatelným znakem kapely a základním kamenem, co je ale pro novinku důležitější, jsou kytary. Ty si berou neurotičnost a disonanci z předešlých desek, ale jsou posunuté zase o krok dál. Jako by tím kapela reagovala na aktuální vlnu disharmonických metalů, ale oproti třeba Artificial Brain si drží únosnou míru toho, kam až zajit. Jednoduše řečeno není to o tom narvat co nejvíce zmathených not vedle sebe. Přesto jejich hra tak působí, riffy a motivy jsou nesourodé, neurčité a matoucí, přicházejí odnikud a zase někam rychle mizí, hodně těžko nabízí nějaké vodítko. V tom „zmatku“ hraje baskytara po celou dobu roli majáku. Je hodně dominantní a lineární jako třeba na Chaosphere od švédských pomathenců Meshuggah. Když se tohle propojí spolu s Meratovými bicími, vzniká z toho velmi bolavá, propletená neuronová síť. Stačí se zaposlouchat do skladby There Are No Saviours a plně se vzdát jejímu konci.

S titulní a nejdelší skladbou se povaha desky začíná měnit, následně pak intermezo v podobě Bow to Spite funguje jako mezník. Do té doby hudba tlačila, řezala, zadupávala hrubou silou a v podstatě nedala vydechnout. To se mění v jakousi transformaci, kdy se povaha Vermis přelévá do nálady Destroyers of All. Skladby se natahují. Ulcerate v druhém poločasu věrně drží svůj osvědčený model pomalé, zvolna budované atmosféry, která vyústí v ohromný tlak, jenž se náhle zase změní v beznaději. Jenže celé je to zabalené do disharmonické zvukové kazajky a intenzita novinky oproti předchozím deskám to posouvá na hranici zdravého rozumu. Vše to pak zkoncentruje v čiré zoufalství, v poslední, příznačně pojmenované, End the Hope.

UlcerateUlcerate na novince vlastně nepřinesli nic nového, nic zásadního. Zase odpálili kus hory a tu vybrousili jinak. Jsou víc neuchopitelní, víc nepříjemní. Zvuk dá, zejména na sluchátkách, hodně zabrat. Bezmála hodinový materiál má mnohá zákoutí a i po tolika měsících je stále co objevovat. Kapela vůbec nedává posluchači nic zadarmo. Shrines of Paralysis je jejich vůbec nejdelší počin a opět vyžaduje plnou soustředěnost. Ulcerate stvořili další, dost možná nejsurovější, skvost a stále aktuální novinka ukazuje, že jsou o kus dál než jejich následovníci, a na to si vystačí pouze ve třech.

PS: Ulcerate jsou všeobecně uznávaní „až“ z deskou Everything is Fire, chápu, ale debut z roku 2007 Of Fracture And Failure je neprávem opomíjen a v záplavě tech deathmetalových desek prvního desetiletí nového milénia by neměl zapadnout.

 

Názory redakce na Shrines of Paralysis v době vydání (Vyjmuto z Alba měsíce)

Bizzaro: „Zatím úplně nenaposloucháno, ale první dojmy jsou lepší než u Vermis. Zvukově klidnější, celkově asi poslouchatelnější, ale už taky musím říct, že mě i přes nezpochybnitelnou vysokou úroveň kouzlo týhle kapely po letech už pomalu opouští.“

Mizzy: „Již po pár posleších říkám, že se mi novinka líbí více než její předchůdce. Duo Everything is Fire s The Destroyers of All sice zůstává pravděpodobně nepřekonáno, ale v případě Ulcerate to stejně znamená, že se jedná o desku, která je mnohem dál než většina letošních věcí. Jamie opět neskutečně sype, kytarové linky jsou hodně výrazné, melodické, a celkově je novinka super.“

Kuba: „Z počátku trochu haproval zvuk, ale jde o zvyk. Zatím se do desky dostávám lépe, než tomu bylo u předchůdce. Ale ono je to u Ulcerate relativní. There are No Saviours prozatím vede!“

Cronic: „Priamočiarejší, zúrivejší, s emóciami vybičovanými až za hranu chápania. To všetko s luxusným zvukom a podtrhnutý top muzikantskými výkonmi, hlavne teda čo sa bubeníka týka (neskutočný Pán). Album roka 2016? Viac než pravdepodobné.“
 
 
UlcerateNapsali jsme o Vermis: „Ano, proti The Destroyers of All a Everything is Fire jsou na Vermis patrné jisté změny v dynamice, zvuku a atmosféře skladeb, ale nejedná se o žádnou radikální změnu nebo zklamání, ale spíše o logický evoluční krok.“ Čti více

Napsali jsme o The Destroyers of All: „Celá nahrávka je zvukově precizní. Má prakticky stejný zvuk jako Everything is Fire, ale používá spíše vyšších tónin a je mnohem více rozsekána, je variabilnější a více schizoidní. Nahrát celou desku muselo být opravdu martyriem a zároveň to muselo chtít obrovskou dávku trpělivosti. Ve spoustě momentů se totiž prolínají minimálně tři kytarové linky kroutící se a dávající dohromady celkový hrůzný obraz.“ Čti více

Napsali jsme o Everything is Fire: „Everything is Fire je ucelená, tvrdá, zlá deska, která Vám spadne do žaludku silou meteoritu. Je obrovsky těžká na poslech - ať už na první, nebo dvacátý – a přitom je svým způsobem i návyková. Nepříjemný pocit zaručen.“ Čti více
 
 
Cvičíme s Jamiem Saint Meratem:

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.