Polyrytmie a metal v současnosti víceméně automaticky implikuje jméno Meshuggah, ale tenhle oblíbený pohled na věc skutečnost výrazně zjednodušuje a pokrucuje. Agresivněji pojaté roubování složitých rytmů už se rozvinulo do

mnoha směrů a tak zmiňovat u každé kapely, která používá komplikovanější soukolí a míchá doby právě notoricky známých pánů ze Švédska, trochu smrdí levotou. Jako byste u každé deathmetalové progresivy zmiňovali svatou trojici Pestilence, Cynic, Atheist, pro každý americký thrash někoho z Bay Area, pro čerň a síru Mayhem... Ano, u třech korunek to začalo, napodobovalo se a napodobuje se, ale zároveň přichází i nová krev a originalita, která už s původními kořeny zas tolik společného nemá. Čímž se dostáváme od balastu k samotným 1980.
Složité rytmické roubovanice tu sice taky tvoří pevný základ, ale narozdíl od davů ostatních kapel podobného zaměření se s mešuge pojmem moc nelaškuje, 1980 k hudbě přistupují značně jinačím, originálním způsobem, což je v davu umělcůSměs složitých rytmů, Thordendalovské kytary, Cynic a staré jazz/prog školy, která sází spíše na hravost a rafinovanou jemnost než na neproniknutelnou hutnost a strojovost Meshuggah.ala A Life Once Lost, ???? (vs1 -:- vs2), Textures, Hacride a dalších vítané osvěžení. Celkově jde o daleko jemnější, citlivější fúzi, kde se vzájemně mísí vlivy Thordendalovy sólovky, Cynic a spousta starších jazz/prog velikánů. Základ nesází jako u výše zmíněných kapel na hutnost a sevřenost, naopak jemná groove basa s jazzem načichlými bicími vytváří rafinovaně vzdušný podklad a hravost tu nahrazuje tepavou neproniknutelnost. 1980 se tak stávají daleko přístupnější, nechybí jemné vyhrávky, silné melodie, zkrátka návnady pro usedlejšího posluchače s méně odolným trávicím traktem, neoposlouchatelnost ale stále díky atmosféře, záludné promyšlenosti a úderovým přesmyčkám zůstává. Zajímavé je, že ani pokud vás některý z hlavních vlivů sám o sobě nebaví, mě třeba ne zrovna voní prog cítění staré školy, u 1980 na své averze snadno zapomenete, dokonce si začnete jinak hořkou pilulku užívat a při představě její absence se cítíte ochuzeni.
Směs složitých rytmů, Thordendalovské kytary, Cynic a staré jazz/prog školy, která sází spíše na hravost a rafinovanou jemnost než na neproniknutelnou hutnost a strojovost. Byla by věčná škoda hodit 1980 do jednoho pytle se

současnou přehršlí kapel ovlivněnými Meshuggah, protože debut téhle francouzské kapely je tak invenční a odlišný jako už v daném žánru dlouho nic nebylo. .:. 9/10

V roce 1980 v oscarovém klání triumfovala Kramerová vs. Kramer, Izrael a Egypt navázali diplomatický styk, zemřel Tito a narodil se Méďa. Všechny tyhle události jistě zaslouží malou oslavičku a je těžko říct, kvůli které se francouzští mladí umělci rozhodli pojmenovat svou kapelu a potažmo i eponymní debut.
Co na něm ale předvádějí o tom pochybnosti není – uši laskající jazz metal té nejvyšší úrovně. Stojí v tradici sahající k nebešťanům Cynic a nechávají se ošlehat kdejakou progmetalovou a technickou kapelou od Meshuggah přes Behold… the Arctopus. Připomene tu a tam i mnoho jiných a jistě by se dalo diskutovat o tom, nakolik je znatelný vliv každé z nich. Podle mého soudu je to naprosto nepodstatné, protože 1980 přinášejí v první řadě hudbu, která je naprosto svébytná, skvělá zábava, neztrácí se v kudrlinkách. Mnoho a mnoho poslechů na

vás vydrží čekat některé pamlsky, které je potřeba pomaloučku dostávat do hlavy. Opakované poslechy jsou o to příjemnější, že ačkoli jde o metal, není hudba agresivní, naopak je hlaďoučká a přívětivá. Chválit by se dalo ještě dlouho - album je dramaturgicky vynikající a finální Il Se Fait Tard Mon Ami, Il Faut Rentrer je skutečnou třešničkou na lahodném dortíku.
Nesmím konečně zapomenout na to, že kapela vydala tuhle desku svépomocně a přitom její zvuk obstojí ve srovnání s jakýmkoli profi produktem a drtivou většinu jich strčí do kapsy. Jedna z nejlepších desek roku 2007. .:. 10/10