Musím se přiznat, že tomuto žánru jsem nikdy nijak zvláště na chuť nepřišel. Paradoxně za to můžou jeho víceméně hlavní tahouni, švédští náladotvůrci CULT OF LUNA. Jejich desky mě totiž nikdy moc neoslovovaly. Navzdory nesporně zajímavé hudební náplni mě u nich vždy neskutečně iritoval ukrutně monotónní řev zpěváka, naprosto ubíjející jakýkoli potenciál hudby samotné. Zájem o další prozkoumávání této oblasti byl tedy u mě pramalý. Vím, je samozřejmě chyba odsoudit celou odnož na základě jedné nepovedené vlaštovky, ale tak to prostě v dnešní uspěchané době chodí.

Jenže onehdá se mi vlastně náhodou do rukou dostali jistí A HOPE FOR HOME a od základů převrátili můj pohled na věc. Ať žije náhoda! Tentokrát přeskočím úvodní teorii o vzniku a historii a půjdu rovnou na věc. Snad jen jedna smutná zmínka. Kapela to ve svých začátcích neměla vůbec jednoduché, protože jen chvilku po založení podlehl jeden ze zakládajících členů rakovině. Snad je teď pozoruje odněkud shora a je na ně právem pyšný. Zpět ale k jádru věci.

Cestičky, kterými se In Abstraction ubírá, jsou sice už nějaký pátek prošlapávány výše zmíněnými „uctívači Luny“, ovšem chůze po nich je v případě Američanů mnohem příjemnější. Základní stavební kameny jsou ovšem hodně podobné. Hlavním pojítkem mezi všemi skladbami je velmi pomalé až plazivé post-hardcore/doomové tempo a minimalistický přístup k hraní všech zúčastněných. Žádný nástroj zbytečně nevybočuje (na nějaké sólové eskapády rovnou zapomeňte), všichni společně pracují pro jeden celek. Skladby jsou mnohdy postaveny třeba jen na dvou nebo třech stěžejních melodiích a s menšími obměnami jsou nataženy klidně až za hranici osmi minut. I když mluvit v tomto případě o nějakých pevně daných melodiích nebo strukturách je značně zavádějící. A HOPE FOR HOME nechávají volný průchod pocitům a výsledkem jsou pak různé neuchopitelné abstrakce a zvukové vlny.

Možná to na první pohled zní trochu nudně, ale opak je pravdou. In Abstraction je neskutečná emocionální lavina, před kterou není úniku. Co pánové obětují na složitosti, získávají minimálně dvojnásobně na atmosféře. Velmi působivé jsou kontrasty mezi náladami jednotlivých skladeb. Například fantastické duševní očisty jako Calm nebo Out Of Ruin, Misery jsou poháněny táhlým, brutálně mohutným riffem, táhnoucím se jako pomalu tuhnoucí láva. Naproti tomu taková Firewind či Weaved hladí jako jemný vánek za pomoci pouze několika málo brnknutí do strun. Desku pak uzavírá trýznivá Everything That Rises Must Converge, pomalu gradující z úvodních jemných vlnek do sonické neprostupné kytarové hradby a zase zpět do éterického šumu. Paleta psychických a fyzických vjemů, které jsou pánové schopni vykouzlit za pomoci jen několika málo tónů a triviálních rytmů, je obdivuhodná.

Co říci k vokálům, hlavním kamenem úrazu CULT OF LUNA? Fantazie. Přesně kopírují amplitudu skladeb a dotahují je do naprosté dokonalosti. Kde je potřeba, přitlačí a naopak (ze skladby Tides se mi navždy vryl do paměti nenápadný, ale o to silnější popěvek „You'll be alone at last“). V každém okamžiku znějí až mrazivě upřímně a přirozeně. Husina vás zřejmě nemine. Vydavatelství Facedown Records často pod svá ochranná křídla svolává kapely s křesťanským poselstvím a A HOPE FOR HOME mezi ně patří také. Nenechte se ale odradit, texty rozhodně stojí za přečtení.

V jednoduchosti je síla a A HOPE FOR HOME to sakra dobře vědí. Nemá smysl se v desce dále pitvat, tahle hudba se musí prožít na vlastní kůži. Prostě nasaďte sluchátka, zavřete oči a nechte se unášet tímto fascinujícím proudem emocí. Tady jsou slova k ničemu. Tohle je krásný příklad toho, jak dělat hudbu srdcem, takže si to nekažme zbytečným polemizováním. A pokud se vám In Abstraction zalíbí, rozhodně prozkoumejte i jejich starší, nabroušenější desky.