Dovolená v bříšku ponorky, která už spí pod ledem, polorozložení, polorozežraní námořníci už po částech vystupují... Tak nějak bych si představil vizuální doprovod k aktuálnímu albu A Storm Of Light. Všechno je napuštěné slanou vodou, křik ptáků nad vyplavenými mršinami, a pak už jen ponor hloub, hloub a ještě kousek hloub. Rozhodně zajímavý koncept, který nezapře podobnost s Leviathanem od Mastodon. Hudebně je zase úplně jasná spřízněnost s Neurosis.

Ostatně, A Storm of Light je další z projektů plodných a talentovaných členů Neurosis. Jako většina těchto sajtkár (nedávno jsme tu měli barona von Tilla a jeho kolegu Scotta Kellyho), ani A Storm Of Light nejedou od hlavní mašiny daleko, ani jinej směr nenabírají. (Josh Graham, hlavní mozek, kytara+voc+klávesy je jinak vizuální direk-thorr Neurosis, působí v Battle Of Mice, Blood And Time a dřív i v Red Sparrows). Konkrétněji řečeno, máme tady co dělat s temnou, až doomem nasáklou stránkou Neurosis. Stejně jako příliv, ani riffy A Storm Of Light nikam nespěchají, ale nic je nazastaví.
Nejsilnější stránkou je na A Storm Of Light kompozice, pomalé stavění atmosféry, hraní si s motivy a jejich obracení. Některé songy se rozjíždí tak pomaloučku a nekompromisně, že když se po skoro 10 minutách propotápí na dno, v plicích už moc vzduchu nezbývá. Tyto delší skladby - Black Ocean, Mass, Leaden Tide – tvoří jádro alba, kolem kterého se drobnější mřenky (Brech, Descent, Undertow) jen mihotají, jsou víceméně intry.

Velký pochvalný murmur si rozhodně a bez vší pochybnosti zaslouží grafika a texty, ale už se tak nějak pomalu smiřuju s tím, že toto v době Rapidshare nikoho nezajímá… Těm, kteří by byli zvědaví, ale tentokrát obzvlášť doporučuji přinejmenším návštěvu stránek.
Za až ondrajsovsky kontroverzní bych označil vokály Joshe Grahama. Na jedné straně vypjaté hrdelní řvaní, na druhé straně mají i polohu ožralého ruského námořníka. V některých osamělých momentech se dokonce pouští na kluzké ledy skoro čistého zpěvu. Dlouho jsem si na ně nemohl zvyknout, ale teď už si bez nich A Storm Of Light neumím představit.
Co jsem naopak ani po opravdu mnoha posleších nedocenil, jsou dost rozplizlé bicí. S nadsázkou se říká, že v metalu jsou bicí nejdůležitějším nástrojem. Nakolik je A Storm Of Light metalovým albem, natolik mi v něm bicí nesedí. Proč nejsou mnohem razantnější? Nebo naopak by jejich zvuk mohl být víc rozpitý, když už ani ryba ani rak, proč ne sépie…
Nerad to říkám, ale A Storm Of Light je až příliš dlouhé album a pro posluchače mimo ortodox doom/sludge fans možná až příliš tvrdý oříšek. Jak se mi ohromně líbilo vystoupení na letošním Brutal Assaultu, tak po pořádném poslechu alba

dodávám, že v tom hrála velkou roli jeho délka, resp. krátkost – kolem 30 minut. Album má minutek dvakrát tolik, a je to trochu moc. Efekt totálního ponoru se dostaví někde v půli, pak ale dochází dech, plíce tlačí, už se jen opakuje a vlastně není moc důvod, proč desku nevypnout.