Švýcarská blackmetalová scéna nepatří mezi ty nejplodnější, často jsou ale tamní tělesa originální a přináší neoposlouchané postupy. Ať už vypíchnu Darkspace a Paysage d’Hivre, Schammasch, Bolzer, Enoid a Borgne, jde o kapely, které svůj subžánr black metalu spíš obohacují, než by z něj tyly a spokojily se s kopírováním.

S Aara jsem se setkal nad jejím předchozím albem, So Fallen Alle Tempel, které tedy originalitou zrovna neoslnilo. Přineslo nijak nevybočující atmosférický black metal s melodickými linkami na podkladu blastů. Technicky to bylo v pořádku, invence spočívala v zařazení gregoriánského chorálu místo klasického vokálu. Jednoduché, ale působivé. Se stejným receptem by si ovšem na druhém (prubířském) albu už těžko vystačili, i na těch 40 minut debutu tenhle trik tak tak vydržel. Debemur Morti ovšem většinou nevydávají úplně blbosti, takže jsem album pouštěl s opatrnou nadějí na zajímavý zážitek.

Začít se má od začátku, takže - intro obstaral Vindsvaal z Blut Aus Nord, a na aktuální album naštěstí gregoriánské chorály úplně chybí. Berg (strunné nástroje a klávesy) a Fluss (vokály a texty) si tentokrát vystačili s klasickým metalovým složením a přizvali bubeníka pod jménem J. Jaký black metal nám z alpské idyly přinesli? Atmosférický a melodický. Pod hoblovačkou se skrývají kudrlinky, v určitých momentech nabírá muzika epičtější nádech, ale od nějakého tolkienovského kýče se drží v bezpečné vzdálenosti. (Snad jen poslední Telos epicky vyvrcholí až nebezpečně blízko pošty.) Kombinace surovosti rychlých blastů a hezkých jemných melodií, místy dokonce silných, funguje spolehlivě a řadí Aaru mezi ty povedenější melodické black metaly poslední doby jako jsou Mysticism nebo Flamen. Dokonce bych si troufnul říct, že díky těžko popsatelnému švýcarskému fluidu je mezi nimi v klidu rozeznáte. Technická kvalita je na velice slušné úrovni a nesouhlasnou vlnovkou bych podtrhnul pouze jekot, který je dost monotónní. Ne snad, že bych tesknil po chorálech, spíš bych uvažoval o čistě instrumentální verzi alba. Myslím, že materiál by to klidně unesl.

Když jsem se otřel nehezky o vokál, sluší se naopak pochvalně zmínit o nehudební stránce nahrávky. Tematicky se Aara inspiruje v evropského osvícenství 18. století. Esteticky (asi i textově, ale těžko říct, lyrics nejsou) je to poměrně originální, z letmých nástřelů myšlenek se dá soudit, že i promyšlené a účelné. Do osvícenství spadá zrod individualismu v moderním smyslu a jeho úzkostí a odcizenosti člověka modernity. Hudba ve mně tyhle emoce sice nijak nevzbuzuje, ale po nekonečných čertech a ufonech je pro mě takový přemítavější obsah celkem příjemná změna.

Milovníkům pro uši příjemného (neortodoxního?) black metalu si dovolím Aaru vřele doporučit. Slušně hypnotická nahrávka na pěkných 5-10 poslechů. Na druhou stranu, není to žádný žánrový milník ani světoborné unikum. Po 188 vinylech se ovšem bezpochyby jenom zapráší.