Už-Je-To-Ta-Dy! Dlouho se toužebně vzhlíželo do východních krajin a trpělivě se čekalo na příchod první desky téhle moskevské drtičky na orgány. Celá věc je ještě o to sympatičtější, že labelem není nikdo jiný, než český Lacerated Enemy. Jak už to tak bývá, zpočátku se zase nevyhneme srovnávání s tím, co už mezi námi nějakou dobu je. Avšak mluvit o „východním protipólu Cephalotripsy“ by bylo nadsazené a nepřesné. Ruská tvorba je celkově masivnější, robustnější, těžkoprdelnější, plechovější. Dost velká podobnost mne zaujala s (rovněž ruskou) kapelou Katalepsy a jejich poslední deskou Musick Brings Injuries.

Je veliká škoda, že stopáž se nevyšplhala ani na půhodinku; deset minutek navíc by neuškodilo, takhle máme zábavu jen na 26 minut. A ouha, navíc dvě z deseti skladeb jsou pouhé intro a to ještě nemluvím o tom krátkém intru na začátku, tolik kazící dojem z perfektní produkce. Zase nějaké vrtáky, mlaskající krev, prýštící z útrob souběžně maniakálně páraného mrtvého mladého těla, pochopitelně ženského, externí reference v podobě obalu bookletu dotváří obraz dokonale. Inu dobře, to by bylo pro jedno lehké pousmání, kdy už je to, pány, přestane bavit? Daleko více stojí za pozornost to hlavní, samotná muzika. A to i dnes, v době, kdy masy uctívají „umělce“ kvůli jejich životnímu stylu a pochybné sexuální orientaci. V oblasti guturálních slam deathů je perverze již klišé a jakási podivná nutnost, proto se jí již není předmětné zabývat.

Abominable Putridity představuje významné jméno ve svém žánru a oblíbenost je opravdu veliká. Tak vymazlený ultrabrutální slam death už se dlouho neobjevil. První poslech vyvolal nezadržitelný smích a pozitivní, ač vulgární, komentář. Ano, je to námrd jako blázen. Většinou střední tempa a pomaleji, ale příležitostně i nějaká ta sypačka. Bicí s naprosto brutálním zvukem a aranžemi, zdvojované i ztrojované údery, rafinované přechody mezi skladbami, kanální fekál vokál. Řekl bych, že právě přechody mezi komponentami skladeb představují ten hlavní potenciál, vždycky se tam z bicích vybrutalizuje cosi úsměvně bizarního, houpavého a zároveň totálně drtivého, co tomu dodá šmrnc a dožene nedostatky jako je například prakticky nulová variabilita vokální linky. Pamatujete na Mortician? Není to sice totéž, ale společným jmenovatelem je dokonale monofrekvenční plochý zpěv. A když plochý,tak ať se aspoň plazí pořádně hluboko. Jak to dělají rejnoci. A tak jako bychom slyšeli ten podhrobní humusoidní zvuk, cítili vlhkost z hlíny a olezlá kostnatá ruka s visejícími zbytky kůže a masa se už už blížila k rameni zezadu.

Intracranial Parasite. Tak pojď mrtvolo, podíváme se ti na zoubek. Po krátkém, leč nutném intru se rozjíždí parádní slam, pomalý tak ukázkově, že trajektorie hlavy při headbangingu by pomalu stíhala opsat vertikální světlost místnosti. Nejprve mne zaujaly bicí a měl jsem podezření, že bubeník je stroj. To by hodnotu nahrávky srazilo hodně dolů, bicí jsou totiž hodně velká přednost této muziky. Myspace profil naštěstí tvrdí, že bubeník je z masa a kostí a tedy regulérní lidská bytost. Místy se mi to opravdu nezdá, nebudeme si však kazit požitek a uvěříme tomu. Škopkový doprovod se vážně činí a vytváří neodolatelný nátěr vybízející ke kyvu čímkoliv. Kytary se příliš nenadřou, což vyplývá již ze specifikace žánru. Druhá skladba je již dlouho známá z dema a prezentovaná na internetu jako vzorek. Není divu. Řekl bych, že je to jedna z vlakových lodí alba, obsahuje důmyslné přechodky, stopky, plovoucí témata, přináší ukázku odvážné práce se změnami temp.

Přechod na třetí skladbu je řešený bohužel poměrně nešťastně, úvodní riff je totiž až moc podobný tomu konečnému z předchozí písně. Ten se ale brzy mění a kvalitní slamová lavina se valí nekompromisně dál s ohromným nábojem a šlapající brutalitou. Po rychlejší čtvrté pecce, místy připomínající Cock And Ball Torture, přichází středový intro-song. Minuta stříkající krve a mlaskajících lidských stehýnek. Tentokrát bych to intro zase tak ostře neodsuzoval. Ať už jakkoliv úderná, je tato hudba dosti stereotypní a chce to ozvláštnění. Navíc intro v půlce desky není až tak provařená věc, nepůsobí tedy tak klišovitě. Alespoň se po pauzičce pořádně vybarví šestka Throat Fisting Abortion. Další vlajková loď. ‘Potrat‘ se vydařil jaksepatří šťavnatý a úrodně vlahý, masakr excelentní úrovně, stejně jako další tři pecky, kombinující až bigbeatové frázování s tou největší brutalitou. Poslední, desátá, věc, je outro zpodobňující poslední chvíle lidských životů a skřeky podbarvené pesimistickou melodií kláves či sekvenceru zní až mrazivě.

Celkově tu máme nářez jak cyp. Doporučuji pozorně poslouchat bicí, je to totiž hodně veliká lahůdka, stejně jako celek. Hodně velkou roli hraje zvuk, ke kterému také nemám výtku. Uvidíme, jak nám to vydrží. Na dlouhodobý poslech to asi nebude, ale řezničina prvotřídní. Bravo..