Vydání u Lacerated Enemy z r. 2007 ZDE

Slušelo by se napsat, že je toto z velké části reakce na tříprocentní review na Archivech a že první byla psaná ta Eng, tudíž ta česká, může působit trochu kostrbatě.

Tohle je nejtěžší, nejnekompromisnější a nejultimátnější guttural slam, co jsem kdy slyšel, a to prosím navíc v precizní zvukové kvalitě! Tady jsem objevil novou úroveň těžkoprdelnosti.
Kytary podladěné, převážně pomalá a střední tempa, breakdowny, velice hutné, těžké ale kompaktní rify. Basa povětšinu času kopíruje linku kytar, ale je silně

cítit. Tady jsme ve slamu, co jinýho taky čekáte? Žádný technický finesy, ale surová sekačka, která rozdrtí všechno před touhle nezastavitelnou ruskou mašinou. Jasně, tímhle stylem to může sypat kde jakej balík, takže co je to, co dělá tuhle těžkou mašinu nezastavitelnou? Jednoznačně vokkil a bicí.

Bicí: spousta zdvojených a ztrojených úderů, profesionální zvuk, přítomnost síly člověk cítí všude tak jako Darth Vader.. Když přijde na sypací část, člověk si až říká, jestli to náhodou nehraje stroj, ale nehraje, což je hodně plusových bodů pro tuhle bandu.

Vox je pravděpodobně ta nejspornější část, protože zpěvák Vladimir jede dvacet minut growl na stejný hloubce bez změny, tak jako strýček Will v Mortician. Je teda plochej, jenže v absolutně úžasný hloubce fekál -jateční stoky, přesně o něčem takovým jsem dlouho snil, sladký bublání pro moje uši. Tady bude ten spor, protože dle mýho kombinace neměnný vokální linky, slamových rifů, silných bicích a perfektního zvuku umožňuje týhle mašině přejet přes cokoliv. Cokoliv před ni položíme, bude rozdrceno na prach, jen se jí trochu zakouří z výfuku a bude dál pokračovat nezměněnou pomalou rychlostí vpřed. Nová úroveň těžkoprdelnosti. Jenže spousta fanoušků ostatních stylů to nechápe a odsuzuje Abominable Putridity pro neoriginalitu a tupou slamovou průměrnost bez myšlenky, která vás buď začne srát nebo vás uspí, jak se můžete dočíst v jediném review na metal-archives.

To ovšem není pravda; možná zde není žádnej novej nápad, ale buďte si kurevsky jistí, že tohle je na hony vzdáleno tupé průměrnosti a že tohle je špička guturálního slamu. Pokud vám seno-sláma death nic neříká, tak tady patrně nic zajímavýho neobjevíte, ale to neznamená, že tohle album stojí za hovno.

Dalším plusem tohoto alba jsou přechody mezi songy, které jdou výborně udělány a společně s výborným zvukem a kompaktností songů dávají dohromady celek u jiných slamových band neslýchaný. Vlajkovou lodí je určitě Entrails Full of Vermin, dál doporučuju trojku Blindfold Surgery a Throat Fisting Abortion, která následuje po zvracivém intermezzu uprostřed alba.

Náměty jsou jasný z obalu a názvu songů, nějaká ta tortura, pár metráků střev a vnitřností, vše zalité krví a vkusně doplněné o lezoucí červíky, nic neobvyklého v rámci žánru. Název alba In The End of Human Existence je taktéž jasný, když ho poslouchám, tak si vybavím úvodní scénu z Terminátora, kde těžký stroje Skynetu drtí pod koly lidský lebky. Což je přesně to, jak tohle album zní.

To, čeho se bojím, je ale další směřování Abominable Putridity, protože je otázkou, jakej by mělo význam natočit další album ve stejným duchu; na druhou stranu změnou vokalisty přijdou o svůj typický rukopis. Big Chocolate kvičí v Misericordiam výborně a je považovanej za jednoho z nejlepších zpěváků v death metalu vůbec, ale Abominable Putridity nepotřebujou variabilní vokální linku, i když si to spousta lidí myslí. Právě naopak, vokál dodával bandě těžkou plechovou prdel a nekompromisnost. Se změnou vokalisty ovšem přišla i změna labelu a od tuzemských Lacerated Enemy přešli moskevští drtiči k Brutal Bands, kde podepsali kontrakt ne na jedno, ale na více alb, takže nějaké nápady asi pánové v záloze mají. Změn doznalo i logo kapely a coverart (nově Jon

Zig) desky, která vyšla už pod Brutal Bands v reedici na konci února.

Dalším sporným bodem jsou intra, která jsou zde potřebná, protože při jejich absenci by hrozila mírná stereotypnost. Spousta lidí ovšem intra odmítá úplně a považuje je za přežitek, kterej by neměl bejt nikde. Patrně jsem poslední mohykán, kterej má intra rád, minimálně v případech, kdy zapadají do konceptu alba, což se v tomto případě rozhodně děje. A také nám krásně korespondují s artworkem, minimálně co se týče prvního vydání, které se mi líbí víc.

Nicméně přecejenom je tady něco špatně. Délka 26 minut včetně tří intro-songů, to není moc a bylo by třeba aspoň dalších deset minut. Dávám 9.