Tracen, ztracen, utracen, POTRACEN! Už je to tak, Belgičané nemeškají a v rychlém sledu vydávají desky – ta letošní je v pořadí šestá a nese název Strychnine.213. Musím zmínit překvapení, kterého jsem se dočkal po brouzdání internetovým světem a zjišťování reakcí na tvorbu Belgičanů. Mnozí totiž uváděli zklamání z toho, jak se kapela nyní podbízí, nadbíhá současným trendům a že opustila brutaldeathové kolbiště, na kterém se plácala na prvních dvou deskách. Mnozí pravověrní asi nechtějí melodie, posun jinam, hledání a tvoření své tváře. Ale nechme toho. Aborted na Goremageddon (nedejte se odpudit stupidními názvy této chásky) se otočili k legendárním Carcass, jejichž vliv u nich uslyšíte doposud. Slaughter & Apparatus: A Methodical Overture z loňského roku znamenala ještě větší příklon k melodiím, avšak se stále stejnou mírou zběsilosti, tlaku a agresivity.
Žádnou analýzu tentokrát ode mne nečekejte, není jí totiž třeba. Letošní Strychnine je velmi podobný předchozímu Slaughter, dokonce by bylo možné si je představit jako dvojalbum. Co překvapí až šokuje, je hodně špinavý, syrový a zahuhlaný sound kytar, jenže i na to lze vyzrát: stačí si v ekvalizéru zvednout středy, kytary vylezou jako houby po dešti a nakonec si tu na kost ohlodanou kotelnickou špínu zamilujete. Totéž platí o hrubozrnném chrapláku Svena (jediný přeživší zakládající člen), který nekompromisně probouzí „zvíře v nás“ a stává se tak jedním z nástrojů brutality. Novic za bicími Dan Wilding navazuje na práci předchozích najatých špičkových extrémních bubeníků (viz bicmen Psycroptic nebo Scarve / Soilwork), tudíž precizní valivost z minula zůstala zachována.
Aborted pro mne představují jakousi oázu, v níž se dá schovat před současnou Amerikou, v níž se zuřivě a bez špetky invence metal/HC/math/death/coruje a kde

se bez skrupulí kopírují zavedené vzory. Na Aborted cením úctu k tradici, ke kořenům, ze kterých kapela vychází a přitom i modernost, která z nahrávek dýchá. A hlavně: „potracenci“ dělají přehledné a přitom poctivé písničky, ve kterých dominuje tah na bránu a mocný groove, jenž dokazuje, že death metal k rock’n’rollu nemá tak daleko, jak by se mohlo zdát.
Strychnine.213 poslouchám od doby jejího vydání a za ty čtyři měsíce s překvapením a úlevou zjišťuji, že se mi vůbec neoposlouchala a to mne zprvu natolik nepřesvědčila. Je to deska, kterou lze pro milovníky škatulek shrnout do provizorního označení brutal/groovy/melodeath/death’n’roll, ale staromilce rozhodně potěší skutečnost, že dobrou „zabijárnu“ nemusíme hledat za oceánem, ale u nás – ve staré dobré Evropě.