ABORYM se postupem času stali takovým zvláštním zjevením, v němž se vystřídala spousta osobností. Hyperaktivního šílence Attilu Csihara kupříkladu svého času nenahradil u mikrofonu nikdo menší než Prime Evil z kultovních Mysticum, kytarista Set Teitan je zase znám převážně z působení v obrozenecké éře Dissection a Nysrok, který naopak stál u zrodu Aborym, je v současnosti známou personou na EBM scéně, díky jeho zlému dítěti Alien Vampires. Na novince si už vzal vokály na svoje bedra sám Fabban a vystačil si jen s kolegou Paolem Pierim. No dobře. Ještě je tu „nějaký“ Faust. Budiž… 

Italové (a jejich mezinárodní guestové) ve svojí tvorbě vždy využívali různých elektronických prvků. I s nimi však byla poslední deska Psychogrotesque taková nějaká hnilobná. Možná už díky chorému intru (scénu v kostele z 28 dní poté mám před očima pořád), nebo působivým přednesem části díla Comte de Lautréamonta Zpěvy Maldororovy. V porovnání těchto dvou nahrávek mi zní ta aktuální daleko futurističtěji. Jako by se celá odehrávala v nějaké špinavé čtvrti obřího města naší temné budoucnosti. On i samotný obal působí úplně jinak, než tomu bylo u psychogrotesky. 

Nechci tím říct, že by se snad po hudební stránce udály nějaké dramatické stylové kotrmelce. Hned na úvod se spustí pěkně studená a zlá smršť. Do klepanic zaznívají různé industriální pazvuky a ruchy, klávesy a samply mají důležitou roli a kytary (mimo nějaké to sólování) tvrdí a zahušťují celý stroj. Fabban se snaží zkoušet různé barvy a techniky hlasu. Mimo klasického jedovatého skřehotu hned v úvodním tracku Irreversible Crisis místy užije čistého (poměrně vysokého) zpěvu, který mi svou neurotičností lehce připomenul Jonathana Davise z Korn. Věřím, že nejednoho fandu Aborym může tohle přirovnání poněkud vyděsit, ale ono to zas tak dramatické není. Je to opravdu jen takové zpestření. Dalším výraznějším hitem se jeví být Raped by Daddy. I ta je značně násilná (tatínek asi není úplně romantik), leč v půli tempo přibrzdí a dcerunka si to konečně začne užívat. Do jejího vzdychání se vklíní (mimo tatínkova nástroje) taky pomalá a notně jímavá pasáž. Nečekané a docela působivé. 

Ještě víc prostoru dostane Fabbanův čistý vokál ve válu I don´t Know. Tady už skalní fanoušci zla budou pravděpodobně skřípat zubama. Vyzpívaný chytlavý refrén, melodické sólíčko do volného tempa - to tak nějak u Aborym zvykem nebylo. Ale nechybí neustálá podpora mašinek a ta to celé drží pohromadě. Stejně tak je tu poměrně dost sekaných riffů, které však vyvažuje také postačující množství sypanic. Jinak už se vše nese v celkem kompaktním temnětovárním duchu, jehož příjemnou tečku tvoří finální fatálnost The Day the Sun Stopped Shinning. Zhudebněný konec světa je pojat náležitě vážně. Fabban opět zpívá, smršti se tu člověk taky dočká (jak se sluší na pořádný armageddon) a závěr našich existencí je opravdu smutný a nezvratný. Tady jsem si pro změnu připomenul působivý konec filmu The Divide. 

Že venku nesvítí oskar ještě neznamená, že si nemůžete poslechnout bonusové cédéčko. To startuje nová verze klasiky Fire Walk with Us. Zdráhal jsem se záměrně na Dirty hledat zbytečně chyby, protože je to album dobré. Pravdou však je, že právě tahle konfrontace starého a nového zvuku ve vlastním coveru odhaluje vše až na dřeň. Nová verze je taková… dobře udělaná. Zatímco ta původní je absolutně geniální a neuchopitelná. Zhudebněné zlo a jed je tady přepracováno v „písničku“. A to je vlastně obecný rozdíl mezi Aborym v době „ohně“ a v době „špíny“. Dnes je to daleko víc o písničce. Nové uniformy se dočkala také epická Roma Divina Urbs z debutu Kali Yuga Bizarre. V té byly čisté zpěvy zapracovány už tehdy a Fabban se tedy mohl při znovunahrávání vyřádit do sytosti. V tomhle případě je výsledek o něco lepší. Následují tři covery. Hallowed Be Thy Nameprošpikovaný elektronikou budou nejspíš skalní metlové kousat jenom velmi těžce, křehká Comfotably Numb od Pink Floyd je příjemná a nijak přílišně oprzněná. Vcelku zachovává náladu originálu. Poslední z tria - Hurt - také není třeba zvlášť představovat. Aborym si vzal většinu z originálu NIN. Není to tedy tak hladivé jako proslavené podání Johnnyho Cashe, ale na druhou stranu ani tak bezútěšné jako originál. Na úplný závěr ještě nová věc Need for Limited Loss, která se mi jeví spíš takovým experimentem. 

Pokud bych to měl celé shrnout, řekl bych, že Aborym sice svůj přesah dávno ztratili, ale pokud se někdo pídí po kvalitním mixu black metalu a elektroniky, zklamán nebude. Jen už jde tak říkajíc „jen“ o hudbu. Avšak stále o hudbu kvalitní.