Máte rádi smrtikov a nepatříte mezi ty, kterým by v něm vadila atmosféra, epičnost a třeba nádech starých věků? Jasně, však fanoušků Nile je tolik, že bychom je nespočítali. Pokud tedy patříte mezi ně, ADE jsou pro vás jasná volba. Co volba, nutnost!

Prvně ale, ADE vůbec neznějí jako Nile. Ačkoli mají dost společného. Jednak je to George Kollias za bicí artilerií, který zde své nohy a ruce propůjčil, jednak je to zaměření kapely na historii a s tím spojené využití dávných či tradičních hudebních forem. Italové ale nesahají po cizí kultuře, koukají na vlastní minulost a dávnou slávu Římanů. (Tady ale rovnou zapomeňte na píčovinu typu Ex Deo!) Předmětem opěvování zde nejsou Egypťané a faraóni, ale Antika – konkrétně, jak název desky napovídá, Spartakus.

„ADE vůbec neznějí jako Nile“ je třeba ještě trošku vysvětlit. Protože jsou historicky spolu samozřejmě obě doby provázané, s naprostou platností se to tvrdit nedá. Takže i přes to, že kytarově jde o naprosto odlišnou muziku, některé, zejména ty pomalejší úseky a občasně atmosféra, zní kvůli zdrojům inspirace jemně podobně. A to i za nepřítomnosti klasických inter, které bych v tomto hudebním konceptu očekával. Veškeré etno a dobové prvky (mimochodem hrané živě – mají, ač dle „archivů“ již ne, na ně v kapele člověka) hrají většinou s muzikou, což v deathmetalovém zvuku a Kolliasových bubnech (za něj již mají Giulia Galatiho, např. Hideous Divinity) zní docela neotřele. A George tu vůbec jen nesype, hraje tu mnohem rytmičtěji než v domovské kapela a více do muziky; napadá mě jemná paralela i s jeho připravovaným sólo-projektem.

Celkové vyznění ADE oproti Nile je dost odlehčené, odvážnější a poměrně ambiciózní. ADE silně využívají moderně kytarového frázování a běhavých (a vlastně technických) riffů. Také se nejede furt na plný plyn. Muzika pravidelně ubíhá ve středním šlapavém tempu, kde kytary klidně sáhnou po akustické vyhrávce nebo kouzlí netradičně melodické nápěvy a na death metal až nečekané motivy, kde se na pozadí nutně nerozezní sampl s chorálem nebo archaicky znějící hudba, ale na kytaru hraný podkresový nápad v atmosférickém a napětí stupňujícím gradujícím výjezdu například. ADE těmito složkami získávají na dějovosti a životní osudy a duch doby se vás z hudby přímo dotýkají. I touto proměnlivou příběhovostí ADE posluchače vtahují do děje a udržují jak v klasickém seriálovém očekávání, co bude následovat - co skladba, to díl. Kapele to tak dodává na další originalitě, protože takto soundtrackově znějící death metal jsem asi ještě neslyšel, a to i za skutečnosti, že deska těmito motivy není přeplácána. Úspěch tkví v tom, že album by bylo kompaktní a dostatečně silné i bez této složky. Extrému chtivý posluchač se tedy nemusí obávat, že by zde úseky narvané do maxima chyběly. Jen bych Italům určitě nedal do vínku přívlastek „brutal”, který by je kvůli těm několika místům přece jen posunul na nechtěné místo, jelikož ADE jsou jinak mnohem nakloněnější okolním vlivům a nebojí se ani „otevřenějších“ a vzletnějších riffů. V nich rytmizací kytar nechybí bojový duch, díky jejich melodikám zas vítězná nebo i snově oddechová atmosféra. Je zde také několikero momentů, kdy není muzika doprovázena vyloženě hrubým zpěvem (ten mi trošku připomíná Maurizia Iacona), ale třeba plujícím chórem nebo deklamací, a přímá integrace nástrojů jako oud, flétna, lyra, darbouka, perkuse ad. do hudby ze Spartacuse dělají opravdu výjimečnou a svěží událost. Přítomnost těchto ne jen deathmetalových pasáží celé desce dává vzdušnost, což hodně přisuzuji tomu, že se v kapele zrcadlí její původ. Ne tedy přímo Itálie, ale evropskost. ADE jsou tvárnější a tím barevnější a ne až tak zařaditelní, ačkoli asi zásadní vlivy jsou zde slyšitelné. Kytarovou prací často znějí jako poslední alba Decapitated a Hour of Penance. Decapitated připomíná frázování a mathrashová (sic!) ostrost, se sousedy HoP by se dalo srovnávat pro kytarové souběhy a určitou útočnost muziky. Ale vším tím prolézá epičnost (štipec Behemoth) a historická stránka jak z animací God of War. Zkrátka, ADE jsou na deathmetalové těleso poměrně dost proporcionální a především dýchající hudba.

Spartacus více než příjemně ubíhá, jeho majestátní pasáže nevyvolávají úsměv, etnické z něj nedělají galimatyáš ani folklórní splácaninu. Spartacus je moderní (death)metalová deska, prýští z ní jistota a konkrétní skladatelský záměr, před nímž nezbývá než smeknout, protože se bez uzardění nadmíru povedl. A právě pro touhu zjistit, jak se tento příběh vyvíjí a jak končí, nechávám zmínce stranou jakoukoli skladbu. Zatím asi nejlepší deathmetalové album letoška.