Architeuthis dux je největší bezobratlý živočich na zemi. Podle různých zdrojů se délka dospělého jedince odhaduje na 15-18 metrů. Česky se mu říká krakatice obrovská, anglicky giant squid; ale spojitost se skvělými písničkami jedné americké kapely tentokrát nebude žádná. Architeuthis Rex, tedy v překladu krakatice královská, je pozoruhodný italský projekt v oblasti jakéhosi industriálně špinavého rituálního dronu, prapodivná záležitost, která potěší kromě obskurní zábavnosti také poctivostí – klasické nástroje mají výrazné postavení a jejich využití je zpravidla dost netradiční. Architeuthis Rex čítá pouze dva členy, Antonia Galluciho a Francescu Marongiu, oba hrají přibližně na všechno a s žánry a konvencemi si hlavu moc nelámou. Vynikající debutové album Dark as the Sea vyšlo na Utech Records (!), další tvorba místy sklouzává ke space klišé, ale pořád stojí za pozorování.

Inspirace kryptozoologií – ve středověku kolovaly pověsti o obřích hlavonožcích, kteří se maskovali jako ostrov, a když na ně mořeplavci vstoupili a rozdělali oheň, potopili se – a posléze vesmírem jasně vede k další záhadě, vedlejšímu projektu Agarttha pojmenovanému podle mytického města ve středu země (odkazují na něj také O))) či Head of Wantastiquet). Letošní album A Water That Does Not Wet Hands, pojmenované pro změnu podle knihy jakéhosi polského alchymisty a zabývající se jungovskými archetypy, je dílem Francescy Marongiu a dokonale potvrzuje tvrzení, že se aktivitu kolem architheuthise vyplatí sledovat.

Hudba Agartthy spojuje řadu principů. Jasné jsou táhlé doommetalové riffy, drtivá síla Godflesh/Jesu, ale i lehce psych rocková repetice či post-rocková gradace. Přetavení často protichůdných přístupů do skladeb se Marongiu daří především díky oslabení jednotlivých prvků. Konkrétní vlivy odhalí až důkladnější či přímo hledající poslech, z hotových písní málokdy vystoupí pasáž přímo připomínající některý ze zmíněných vlivů.

Řečeno jinak, Marongiu se povedla výborná syntéza. Výslednému zvuku vládne uměřenost a zastřenost, vše je nenápadně zakryto souvislou dronovou plochou, která dodává pocit plynutí. Skladby mají zpravidla kolem šesti minut. Nenápadné tmavě šedé masy neznatelně narůstají, aniž by se dal určit moment zlomu či vyvrcholení. Věčné repetice nakonec fungují podobně hypnoticky jako u nejlepších skladeb Godflesh, ale s nepoměrně skromnějšími prostředky. Bicí zároveň bojovně agitují i rezignují.

Nejosobitější, co se týče jednotlivých prvků, je skvěle nenápadný, lehce sakrální alt Marongiu, který snad připomene Genevieve z Menace Ruine, spíš využitím než středověkým laděním, ale opět hlouběji ponořený ve zvuku. Religióznímu vyznění dodává časté použití různých varhan. Nad chrámovými zpěvy však nakonec převáží melancholie, jakýsi podivný smutek, spíše pozorovaný, rezignovaně žitý než bolavý.

Agarttha zní ve výsledku velice osobitě a především, přes veškerou nenápadnost, velice suverénně. Skladatelských přešlapů by na tomto debutu člověk napočítal na prstech jedné ruky, nuda neexistuje a z desky po čase začnou vystupovat vyloženě hitové melodie. Asi nejpříjemnější letošní překvapení.